7 C 76/2022

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Silvií Slanou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč a poplatku ve výši 3 204 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, doručenou soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od [datum] do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč, poplatku ve výši 3 204 Kč a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne [datum] poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne [datum] spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, splatný původně dne [datum]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 3 204 Kč. Žalovaný využil svého práva prodloužit splatnost úvěru v souladu s článkem 5.3 smlouvy, v důsledku čehož splatnost úvěru nastala dne [datum]. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, když žalovaný poskytl žalobkyni doklady o svých příjmech, a to výpis z účtu za období [číslo], výplatní pásku za období [číslo] a [číslo]. Z těchto podkladů žalobkyně vypočetla průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši minimálně 22 989 Kč. Dále žalobkyně provedla lustraci v centrální evidenci exekucí, lustraci v insolvenčním rejstříku a ověřením úvěrovaného z registrů úvěrů REPI. V registru exekucí a insolvenčním rejstříku neměl žalovaný žádný záznam. Z registru REPI pak žalobkyně vzala v potaz především informaci o výši pravidelných měsíčních splátek žalovaného, se kterými žalobkyně dále počítala na výdajové stránce dlužníka, přičemž jako pravidelná měsíční splátka byla u žalovaného zjištěna částka 0 Kč. Dále byly v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní provedeny propočty životního minima a volných prostředků žalovaného ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet metodou zátěžového testování negativních scénářů na schopnost splácet úvěr (např. ztráta zaměstnání, záporná amortizace úrokových sazeb apod.), a to vždy tj. u každého modelu, s kladným výsledkem. Ve všech scénářích (celkem zvažováno 5 scénářů), které byly žalobkyní zvažovány, by žalovaný disponoval nezbytnými prostředky na splacení žalovaného úvěru i za situací, kdy by se mu příjem snížil, zvedly by se úrokové sazby apod. Žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7. 4. žalobkyně zaslala doporučeně žalovanému dvě upomínky k úhradě. Odesláním těchto upomínek jí vznikly prokazatelné náklady na jejich odeslání ve výši 450 Kč a 650 Kč. Žalobkyně byla nucena předat pohledávku k inkasnímu řízení, a za tuto službu naúčtovala žalovanému dle čl. 7 4. smlouvy náhradu nákladů na toto pověření ve výši 1 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, žalobkyně naúčtovala žalovanému smluvní pokutu v souladu s článkem 7. 2. smlouvy ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu projevili souhlas. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Z nich vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta na účet dne [datum] částka ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku nejpozději do [datum], a to spolu s poplatkem ve výši 3 204 Kč. Dle předmětné smlouvy může úvěrující pro případ prodlení úvěrovaného s plnění dluhu vyplývajícího z této smlouvy požadovat náhradu všech nákladů, které vznikly úvěrujícímu v důsledku prodlení úvěrovaného, úroky z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu. Strany si dále sjednaly, že úvěrujícímu v případě prodlení úvěrovaného s vrácením úvěru náleží poplatek ve výši 450 Kč za první upomínku k úhradě dlužné částky po sedmi dnech prodlení, poplatek ve výši 650 Kč za druhou upomínku k úhradě dlužné částky po dvaceti dnech prodlení a poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s pověřením a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury. Žalovaný žalobkyni do dnešního dne dlužnou částku neuhradil a dluží částku v celkové výši 7 104 Kč. Tato částka se skládá z čerpané jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, nákladů s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, kdy tato částka představuje náklady za zaslané upomínky ve výši 1 100 Kč, poplatek za inkasní vymáhání ve výši 1 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 900 Kč. Ze scóringové karty – posouzení úvěruschopnosti žadatele soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], jeho příjem činil 31 728 Kč měsíčně, výdaje žalovaného činily: 5 553 Kč bydlení a 12 000 Kč osobní výdaje. Dále soud z listin předložených žalobkyní zjistil, že příjem žalovaného z pracovního poměru činil v měsíci [číslo] částku 16 976 Kč včetně stravenkového paušálu, v měsíci [číslo] částku 8 808 Kč + nemocenské dávky vyplacené pojišťovnou Kooperativa 2 061 Kč a v [číslo] činil jeho příjem 17 234 Kč.

5. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

8. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

11. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C – [číslo] (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

12. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

13. V projednávané věci žalobkyně zjišťovala pouze příjmy, nikoliv výdaje žalovaného. Příjmy žalovaného dle předložených dokladů činily v říjnu 2021 16 976 Kč (včetně stravenkového paušálu) a v listopadu 2021 8 808 Kč. Dne [datum] byly žalovanému vyplaceny nemocenské dávky za měsíc listopad ve výši 2 961 Kč a dále byla žalovanému vyplacena částka 17 234 Kč od [právnická osoba] Průměrný příjem žalovaného za měsíce [číslo] až [číslo] tedy činil 15 326 Kč, nikoliv 31 728 Kč, jak uvádí žalobkyně ve scóringové kartě. Výdaje žalovaného dle této listiny (posouzení úvěruschopnosti žadatele) činily: 5 553 Kč bydlení a 12 000 Kč osobní výdaje. Tvrzené výdaje žalovaného 17 553 Kč měsíčně tedy přesahovaly prokázané příjmy o 2 227 Kč měsíčně. Z tohoto důvodu soud nepovažuje za prokázané, že žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného řádně splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť na základě uvedených zjištění existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit.

14. Z uvedených důvodů posoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Žalovanému tak vznikla toliko povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 3 000 Kč a tuto částku dosud neuhradil. Z tohoto důvodu soud ohledně této částky žalobě vyhověl. Žalovaný v řízení zůstal nečinný, tedy při určení doby vrácení poskytnuté částky nebylo možno přihlédnout k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Proto soud lhůtu pro vrácení nesplacené jistiny stanovil do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu).

15. Ohledně dalších nároků, nad rámec dosud nevrácené jistiny spotřebitelského úvěru, soud žalobu zamítl, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. S odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 ZoSÚ dosud nenastala splatnost dluhu, která v daném případě neodvisí od výzvy věřitele, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu mu žádné náklady dosud nevznikly. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.