7 C 76/2022

Plný text

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Silvií Slanou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od datum do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč a poplatku ve výši 3 204 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou, doručenou soudu dne datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 000 Kč od datum do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč, poplatku ve výši 3 204 Kč a náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne datum poskytla žalovanému na základě jeho žádosti ze dne datum spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, splatný původně dne datum. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 3 204 Kč. Žalovaný využil svého práva prodloužit splatnost úvěru v souladu s článkem 5.3 smlouvy, v důsledku čehož splatnost úvěru nastala dne datum. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, když žalovaný poskytl žalobkyni doklady o svých příjmech, a to výpis z účtu za období číslo, výplatní pásku za období číslo a číslo. Z těchto podkladů žalobkyně vypočetla průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši minimálně 22 989 Kč. Dále žalobkyně provedla lustraci v centrální evidenci exekucí, lustraci v insolvenčním rejstříku a ověřením úvěrovaného z registrů úvěrů REPI. V registru exekucí a insolvenčním rejstříku neměl žalovaný žádný záznam. Z registru REPI pak žalobkyně vzala v potaz především informaci o výši pravidelných měsíčních splátek žalovaného, se kterými žalobkyně dále počítala na výdajové stránce dlužníka, přičemž jako pravidelná měsíční splátka byla u žalovaného zjištěna částka 0 Kč. Dále byly v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní provedeny propočty životního minima a volných prostředků žalovaného ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet metodou zátěžového testování negativních scénářů na schopnost splácet úvěr (např. ztráta zaměstnání, záporná amortizace úrokových sazeb apod.), a to vždy tj. u každého modelu, s kladným výsledkem. Ve všech scénářích (celkem zvažováno 5 scénářů), které byly žalobkyní zvažovány, by žalovaný disponoval nezbytnými prostředky na splacení žalovaného úvěru i za situací, kdy by se mu příjem snížil, zvedly by se úrokové sazby apod. Žalovaný do dnešního dne dlužnou částku neuhradil. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7. 4. žalobkyně zaslala doporučeně žalovanému dvě upomínky k úhradě. Odesláním těchto upomínek jí vznikly prokazatelné náklady na jejich odeslání ve výši 450 Kč a 650 Kč. Žalobkyně byla nucena předat pohledávku k inkasnímu řízení, a za tuto službu naúčtovala žalovanému dle čl. 7 4. smlouvy náhradu nákladů na toto pověření ve výši 1 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, žalobkyně naúčtovala žalovanému smluvní pokutu v souladu s článkem 7. 2. smlouvy ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s ustanovením § 115a) občanského soudního řádu ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem soudu projevili souhlas. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Z nich vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta na účet dne datum částka ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku nejpozději do datum, a to spolu s poplatkem ve výši 3 204 Kč. Dle předmětné smlouvy může úvěrující pro případ prodlení úvěrovaného s plnění dluhu vyplývajícího z této smlouvy požadovat náhradu všech nákladů, které vznikly úvěrujícímu v důsledku prodlení úvěrovaného, úroky z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu. Strany si dále sjednaly, že úvěrujícímu v případě prodlení úvěrovaného s vrácením úvěru náleží poplatek ve výši 450 Kč za první upomínku k úhradě dlužné částky po sedmi dnech prodlení, poplatek ve výši 650 Kč za druhou upomínku k úhradě dlužné částky po dvaceti dnech prodlení a poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s pověřením a úhradou ceny za vymáhání pohledávky cestou inkasní agentury. Žalovaný žalobkyni do dnešního dne dlužnou částku neuhradil a dluží částku v celkové výši 7 104 Kč. Tato částka se skládá z čerpané jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, nákladů s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, kdy tato částka představuje náklady za zaslané upomínky ve výši 1 100 Kč, poplatek za inkasní vymáhání ve výši 1 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 900 Kč. Ze scóringové karty – posouzení úvěruschopnosti žadatele soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán u společnosti právnická osoba, jeho příjem činil 31 728 Kč měsíčně, výdaje žalovaného činily: 5 553 Kč bydlení a 12 000 Kč osobní výdaje. Dále soud z listin předložených žalobkyní zjistil, že příjem žalovaného z pracovního poměru činil v měsíci číslo částku 16 976 Kč včetně stravenkového paušálu, v měsíci číslo částku 8 808 Kč + nemocenské dávky vyplacené pojišťovnou Kooperativa 2 061 Kč a v číslo činil jeho příjem 17 234 Kč.

5. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

8. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. příjmení je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne datum zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

11. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C – číslo (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.

12. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.

13. V projednávané věci žalobkyně zjišťovala pouze příjmy, nikoliv výdaje žalovaného. Příjmy žalovaného dle předložených dokladů činily v říjnu 2021 16 976 Kč (včetně stravenkového paušálu) a v listopadu 2021 8 808 Kč. Dne datum byly žalovanému vyplaceny nemocenské dávky za měsíc listopad ve výši 2 961 Kč a dále byla žalovanému vyplacena částka 17 234 Kč od právnická osoba Průměrný příjem žalovaného za měsíce číslo až číslo tedy činil 15 326 Kč, nikoliv 31 728 Kč, jak uvádí žalobkyně ve scóringové kartě. Výdaje žalovaného dle této listiny (posouzení úvěruschopnosti žadatele) činily: 5 553 Kč bydlení a 12 000 Kč osobní výdaje. Tvrzené výdaje žalovaného 17 553 Kč měsíčně tedy přesahovaly prokázané příjmy o 2 227 Kč měsíčně. Z tohoto důvodu soud nepovažuje za prokázané, že žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného řádně splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť na základě uvedených zjištění existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit.

14. Z uvedených důvodů posoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Žalovanému tak vznikla toliko povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 3 000 Kč a tuto částku dosud neuhradil. Z tohoto důvodu soud ohledně této částky žalobě vyhověl. Žalovaný v řízení zůstal nečinný, tedy při určení doby vrácení poskytnuté částky nebylo možno přihlédnout k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Proto soud lhůtu pro vrácení nesplacené jistiny stanovil do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu).

15. Ohledně dalších nároků, nad rámec dosud nevrácené jistiny spotřebitelského úvěru, soud žalobu zamítl, včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. S odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 ZoSÚ dosud nenastala splatnost dluhu, která v daném případě neodvisí od výzvy věřitele, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu mu žádné náklady dosud nevznikly. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené tímto rozhodnutím ve stanovených lhůtách, lze rozhodnutí vykonat.