10 C 198/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se, co do nároku zaplacení úroku ve výši 15% ročně jdoucího z částky 15 000 Kč od 5.1.2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně jdoucího z částky 15 000 Kč od 5.3.2019 do 17.2.2020, zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, k rukám její právní zástupkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], náhradu nákladů řízení ve výši 1 760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 1. 3. 2022, ve znění doplnění ze dnů 22. 8. 2022 a 26. 9. 2022, se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení finančního plnění zahrnujícího částku jistiny ve výši 15 000 Kč a příslušenství sestávajícího ze smluvního úroku ve výši 15 % ročně jdoucího z částky jistiny od 5. 1. 2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky jistiny od 5. 3. 2019 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárok na shora uvedená finanční plnění nabyla z titulu„ smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž dne 9. 6. 2021 sjednala se společností [právnická osoba] (dále jen„ postupitel II.“), která tento nárok nabyla taktéž z titulu„ smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž k 11. 12. 2019 sjednala se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], a. s , (dále jen„ postupitel I.“). Postupitel I. pak na základě„ Smlouvy o úvěru [číslo]“ ze dne 4. 1. 2018 (dále jen„ Smlouva [číslo]“) žalované v hotovosti vyplatil 15 000 Kč, oproti čemuž se žalovaná zavázala, že poskytnuté plnění, navýšené o úročení ve výši 15 % ročně, splatí formou 14 splátek s tím, že splatnost poslední splátky připadla na 4. 3. 2019. Takto popsaná práva a povinnosti postupitel I. a žalovaná ujednali poté, co si postupitel I., v důvěře v pravdivost žalovanou sdělených údajů, ověřil aktuální majetkové poměry žalované i její schopnost splácet (tzv. úvěruschopnost), přičemž tento provedl lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci zahájených exekucí i ve svém interním systému a dále, při zohlednění částky tzv. životního minima, vycházel z údajů o jejích příjmech i závazcích. Po datu poskytnutí však žalovaná nesplatila ničeho, byť byla k úhradě upomínána, mj. cestou předžalobní výzvy.

2. Žalovaná se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí byly výzva k vyjádření i předvolání k jednání řádně doručeny k 29. 8. 2022 (výzva k vyjádření + žaloba), resp. k 7. 10. 2022 (předvolání k jednání).

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Textem písemného vyhotovení Smlouvy [číslo] datované k 4. 1. 2018, bylo prokázáno, že postupitel I. žalované v hotovosti poskytl částku 15 000 Kč, jíž pro účely splácení navýšil též o kapitalizované smluvní úročení ve výši 1 444 Kč (15 % ročně), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a poplatek za inkaso ve výši 2 700 Kč. Toto plnění se žalovaná zavázala splatit formou 14 měsíčních splátek po 1 948 Kč.

5. V souvislosti s ověřováním tzv. úvěruschopnosti žalovaná postupiteli I. poskytla svůj„ Mzdový výměr“ ze dne 18. 12. 2017, dle kterého její základní měsíční mzda t. č. činila 16 000 Kč (čl. 1), již byl její zaměstnavatel, společnost [právnická osoba], oprávněn navýšit o pohyblivou složku ve výši 3 000 Kč (čl. 2).

6. Žalobkyně soudu dále předložila dvě výplatní pásky žalované, tyto však nebyly čitelné a žalobkyně, byť k tomu byla přípisem ze dne 21. 9. 2022 písemně vyzývána, tyto výplatní pásky v čitelné podobě nepředložila.

7. Dokumentem označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, podepsaným zástupci postupitele I. a postupitele II. k 11. 12. 2019, vzal soud za prokázané, že se postupitel I. zavázal postupiteli II. převést pohledávky označené v soudu taktéž předložené příloze [číslo] (čl. 1 odst. 1) s tím, že platnost a účinnost převodu byla (čl. 5 odst. 2) navázána na složení úplaty. Platnost a účinnost ujednání obsažených ve„ Smlouvě o postoupení pohledávek“ smluvní strany navázaly na datum podpisu oběma smluvními stranami (čl. 7 odst. 1). Složení úplaty pověřený zástupce postupitele I. potvrdil vystavením vlastnoručně podepsané listiny datované k 3. 3. 2020 O aktu převodu pohledávky postupitel I. žalovanou informoval sdělením ze dne 6. 2. 2020, v němž jí zároveň, bez stanovení lhůty, uložil tuto pohledávku zaplatit. Sdělení o převodu pohledávky bylo, dle sdělení státního podniku Česká pošta, k poštovní předpravě podáno dne 12. 2. 2020.

8. Dokumentem označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, podepsaným zástupci postupitele II. a žalobkyně k 9. 6. 2021, vzal soud za prokázané, že se postupitel II. zavázal žalobkyni převést pohledávky označené v soudu taktéž předložené příloze [číslo] (čl. 1 odst. 1) s tím, že platnost a účinnost převodu byla (čl. 3) navázána na účinnost této smlouvy. Platnost a účinnost ujednání obsažených ve„ Smlouvě o postoupení pohledávek“ pak smluvní strany navázaly na datum podpisu oběma smluvními stranami (čl. 5 odst. 1). O aktu převodu pohledávky zástupce postupitele II. žalovanou informoval sdělením ze dne 25. 2. 2022. Sdělení o převodu pohledávky bylo, dle předloženého podacího lístku, k poštovní předpravě podáno dne téhož dne.

9. K zaplacení nárokovaného plnění byla žalovaná dále vyzvána též prostřednictvím upomínky označené jako„ Předžalobní výzva ve smyslu ust. § 142a odst. 1 občanského soudního řádu“, datované k 26. 2. 2020, která byla, dle předloženého podacího lístku, k poštovní přepravě podána téhož dne.

10. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen„ o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

23. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 25. 10. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

27. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi postupitelem I. a žalovanou. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele I. poskytnout bezprostředně, oproti podpisu Smlouvy [číslo] hotovostní, úročené finanční plnění. Této povinnosti postupitele I. korespondovala povinnost žalované splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o související poplatky. Předmětný závazek soud, s přihlédnutím k jeho obsahu (zejména příslibu vyplatit finanční plnění) právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr též charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel I., subjekt nebankovní povahy poskytující finanční plnění, předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., a žalovaná naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

28. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak postupiteli I. v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s.ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalované. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

29. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

30. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji bylo možné akceptovat.

31. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud konstatuje, že postupitel I. tzv. úvěruschopnost žalované s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumal a nevyhodnotil případná rizika. Výhradu tak je třeba vznést především stran skutečnosti, že se postupitel I. vůbec nezabýval otázku výdajů žalované (ani těmi pravidelnými a obvyklými, např. na bydlení), resp. její celkovou majetkovou situací. Byť v tomto směru bylo možné majetkové poměry žalované alespoň v základních obrysech ověřit např. výpisem z jejího bankovního účtu či alespoň opatřením informace, jak žalovaná bydlí a jaké výdaje v této souvislosti má. Samo tvrzení, že postupitel I. při ověřování tzv. úvěruschopnosti žalované vyšel z poměru doložených příjmů a životního minima soud nepovažuje za akceptovatelné, neboť částka tzv. životního minima představuje toliko umělý konstrukt vymezující náklady určené k úhradě toliko těch alespoň nejzákladnějších potřeb, bez zohlednění specifických potřeb jednoho každého jedince či dokonce dalších osob takovým jedincem vyživovaných. Přičemž obecně lze jen stěží akceptovat, aby osobě, žijící z částky tzv. životního minima byla (bez doložení existence výjimečné potřeby nekryté např. sociálními dávkami) poskytována finanční plnění na krátkodobou spotřebu, v podstatě k dočasnému zlepšení životní úrovně. Nadto také soud nemohl pominout skutečnost, že postupitel I., bez znalosti alespoň rámcových majetkových poměrů žalované - spotřebitelky, finanční plnění poskytl, aniž by měl byť i rámcovou představu, zda byla žalovaná předmětné plnění schopna splácet, resp. zda t. č.„ hospodařila“ takovým způsobem, aby byla schopna předepsané splátky splácet v případě krátkodobého výpadku jejích příjmů (např. důsledku nemoci). S tím, že tento naposled uvedený nedostatek je třeba považovat za o to závažnější, že žalovaná pobírala příjem v relativně nízké výši.

32. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že postupitel I. nedostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného ze Smlouvy [číslo] soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž„ zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup postupitele I., který, ač měl povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytl spotřebitelský úvěr bez vyžádání podkladů alespoň rámcově mapujících majetkové poměry žalované. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalované proto soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 15 000 Kč, odpovídající částce nesplacené jistiny. S tím, že žalobkyně právo nárokovat tuto pohledávku, vč. příslušenství, nabyla z titulu postoupení celého souboru obdobných pohledávek, ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1880 odst. 1 o. z. a § 1887 o. z., a to od postupitele II., který nárokovanou pohledávku i s příslušenstvím obdobným způsobem nabyl od postupitele I. Jako datum, kdy se žalovaná, ve smyslu § 1968 o. z., s plněním na uvedenou částku dostala do prodlení, soud určil den následující po doručení oznámení o prvém postoupení pohledávky, neboť zde obsažená upomínka (bez stanovení lhůty splatnosti) představuje i první doloženou výzvu k uhrazení celého plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Od data 18. 2. 2020 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení ve výši jí nárokované (9,75 %), nižší než t. č. stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (10 %). Datum prodlení žalované, tj. 18. 2. 2020, soud, za využití zákonné domněnky, ve smyslu § 573 o. z., určil v návaznosti na zjištění, že prvá upomínka byla k poštovní přepravě podána 12. 2. 2020 (středa), k jejímu doručení tedy došlo 17. 2. 2020 (pondělí), tato neobsahovala lhůtu k plnění, a splatnost tak nastala prvým dnem po doručení.

33. Povinnost zaplatit obě shora popsaná plnění, jistinu a zákonný úrok z prodlení, soud žalované uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř.

34. Ve zbytku, tedy co do položek zahrnujících (i.) veškeré pohledávky z tvrzeného smluvního úročení i (ii.) pohledávky z tvrzeného zákonného úročení jdoucího za období, kdy se žalovaná nenacházela v prodlení s uhrazením nesplacené jistiny, soud uplatněný nárok výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

35. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že se právo na jejich náhradu přiznává žalobkyni, která v řízení převažující měrou uspěla za situace, kdy byla žalovaná, ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř., před podáním žaloby vyzvána k dobrovolnému zaplacení. [jméno] procesního úspěchu žalobkyně v projednávané věci, konkrétně 20 %, byla určena jako rozdíl míry jejího procesního úspěchu (cca 60 % nárokované částky vč. příslušenství - 15 000 Kč + zákonný úrok z prodlení kap. částkou 3 930,71 Kč) a míry procesního úspěchu žalovaného (cca 40 % nárokované částky vč. příslušenství - kapitalizovaný smluvní úrok 10 818 Kč + část zákonného úroku z prodlení kap. částkou 1 406 Kč). Tarifní hodnotu projednávané věci soud určil dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty částky jistiny, tj. 1 700 Kč za úkon právní služby. Náhrada nákladů řízení pak v konkrétním případě zahrnuje náhradu za soudní poplatek ve výši 800 Kč a náhradu za odměnu zástupkyně žalobkyně, a to v rozsahu účelně vykonaných úkonů právní pomoci. S tím, že náhrada odměny za zastupování sestává z (i.) odměny za celkem 4 úkony právní pomoci (převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis předžalobní výzvy, sepis jednoho písemného vyjádření učiněného k výzvě soudu), tj. 4 x 1 700 Kč, a celkem 4 paušálních náhrad po 300 Kč, ve smyslu § 13odst. 4 a. t. Celkem tak výše náhrady nákladů řízení představuje částku 8 800 Kč, z níž je žalovaná, s přihlédnutím k míře procesního úspěchu žalobkyně ve věci, povinna zaplatit částku 1 760 Kč, splatnou v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupkyně žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.