10 C 249/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 016,34 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 10 016,34 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15% jdoucího z částky 10 016,34 Kč od 8. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 9. 5. 2023, ve znění doplnění ze dne 26. 10. 2023, žalobkyně vůči žalovanému uplatnila nárok na zaplacení částky 10 016,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 8. 5. 2023 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že dne 4. 8. 2019 se žalovaným sjednala smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva [číslo]“), z jejíhož titulu následně žalovanému vyplatila částku 40 000 Kč, kterou se žalovaný, pod sankcí zesplatnění, zavázal splatit formou předepsaných splátek, navýšených o smluvní úročení. Před sjednáním předmětné smlouvy si žalobkyně ověřila tzv. úvěruschopnost žalovaného, a to na základě interního scoringového modelu, v němž zohlednila doložené příjmy a deklarované výdaje žalovaného, předložené pracovní smlouvy a výsledků lustrace provedené jednak ve veřejně dostupných rejstřících (zejména v insolvenčním) a dále též v rejstřících [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Mechanismus zesplatnění pak byl v čl. 6 3. Smlouvy [číslo] nastaven tak, že v případě, ocitne-li se žalovaný s plněním na kteroukoli splátku po dobu alespoň 65 dnů v prodlení, dojde k automatickému zesplatnění celé dosud nesplacené jistiny a plnění nesplaceného do data zesplatnění, vč. smluvního úročení. Splatnost zesplatněného plnění, tzv. nové jistiny, nastupovala k datu zesplatnění a případné nesplacení této tzv. nové jistiny bylo, ve smyslu čl. 6 5 Smlouvy [číslo] sankciováno smluvní pokutou ve výši 0,1 % z částky tzv. nové jistiny denně, s limitem do 200 000 Kč. V konkrétním případě pak žalovaný své povinnosti ze sjednaného závazku nedostál a přestal předepsané splátky platit, v důsledku čehož se aplikoval mechanismus automatického zesplatnění s tím, že částka tzv. nové jistiny činila k datu zesplatnění 48 313,67 Kč O zesplatnění žalobkyně žalovaného informovala dopisem ze dne 22. 1. 2020, avšak žalovaný ani poté na vzniknuvší dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně proto, za účelem vymožení částky tzv. nové jistiny, smluvních pokut (vč. smluvní pokuty za prodlení s plněním na tzv. novou jistinu ve výši 8 985,66 Kč, za období od data zesplatnění do 27. 7. 2020, a dalších smluvních pokut ve výši 998 Kč), zahájila u nadepsaného soudu řízení, které bylo ukončeno pravomocným platebním rozkazem č. j. [číslo jednací] ze dne 28. 8. 2020, kterým nadepsaný soud uplatněnému nároku v celém rozsahu vyhověl. Ani po datu zde označeného platebního rozkazu však žalovaný na částku tzv. nové jistiny neplnil ničeho, a žalobkyně proto i nadále účtovala smluvní pokutu za prodlením, jejíž výše k datu 21. 4. 2023 dosáhla výše uváděných 10 016,34 Kč. Přičemž žalobkyně žalovaného, cestou předžalobní upomínky ze dne 21. 4. 2023, vyzvala k zaplacení této smluvní pokuty, avšak žalovaný na výzvu nereagoval, a z nárokovaného plnění až do data podání žaloby nezaplatil ničeho.

2. Žalovaný se k uplatněnému nároku nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť mu byly žaloba (k 30. 10. 2023) i předvolání (k 18. 12. 2023) doručeny.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Pro účely posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně, oproti podpisu žalovaného (a zhotovení fotokopie jejího občanského průkazu, taktéž předložené soudu), vypracovala dokument označený jako„ HODNOCENÍ KLIENTA. V předloženém hodnocení žalobkyně předně zaznamenala, že příjmy žalované t. č. činily 24 000 Kč měsíčně a byly představovány mzdou z pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou. V položce„ Výdaje“ byly zaneseny osobní výdaje žalovaného (3 410 Kč měsíčně), výdaje na bydlení (2 000 Kč měsíčně) a„ ostatní“ výdaje (400 Kč). Položka evidovaných výdajů žalovaného tak měla dosahovat výše 5 810 Kč, k níž žalobkyně připočetla ještě položku rezerva (1 000 Kč). Dle závěrů žalobkyně měl tudíž žalovaný měsíčně disponovat volnými finančními prostředky ve výši 17 190 Kč. Stran osobních poměrů žalovaného bylo žalobkyní (na základě tvrzení žalovaného) zjištěno, že má maturitní vzdělání, je svobodný, žije sám a bydlí v nájmu.

5. Existenci pracovního poměru žalovaný žalobkyni doložil pracovní smlouvou ze dne 29. 3. 2007, dle jejíhož obsahu měl žalovaná u státního podniku Česká pošta sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Příjmy žalovaného v rozhodném období pak byly dokumentovány jednak výplatními páskami za měsíce červen 2019 (22 487 Kč) a květen 2019 (25 565 Kč) a dále též scrennshoty výpisů z bankovního účtu žalovaného, kam byla shora jmenovaným státním podnikem k 12. 7. 2019 vyplacena právě částka 22 487 Kč a k 12. 6. 2019 právě částka 25 565 Kč. V rejstříku [příjmení] bylo k 29. 7. 2019 evidováno, že žalovaný, dle předloženého výpisu, od 17. 4. 2019 dlužil jednu splátku dřív poskytnutého spotřebitelského úvěru. Nebankovní registr klientských informací žalovanému k témuž datu přiřadil skore 286 (hodnocení - vyšší riziko – s možností poskytnout výrazně limitovaný úvěr, případně žádost o něj zamítnout).

6. V dokumentu označeném jako„ PROHLÁŠENÍ KLIENTŮ“ žalovaný podpisem mj. stvrdil, že v souvislosti se sjednáváním Smlouvy [číslo] poskytl žalované pravdivé informace 7. Text samotné Smlouvy [číslo] datované k 4. 8. 2019, je rozdělen na sekci A) a B). V rámci sekce A) se žalobkyně zavázala vyplatit žalovanému částku 40 000 Kč. Žalovaný se poskytnuté plnění, navýšené o úročení ve výši 129,68 % ročně, zavázal splatit formou celkem 48 měsíčních splátek po 2 977 Kč, splatných vždy k 18. dni měsíce (celkem tedy 142 896 Kč). V sekci B) pak byl zakotven mechanismus automatického zesplatnění částky dosud neuhrazené jistiny a úročení, jež do data zesplatnění přirostlo, a to pro případ, kdyby se žalovaný s plněním kterékoli splátky či její části ocitl v prodlení po dobu alespoň 65 dnů (čl. 6 písm. b). Takto zesplatnění plnění (tzv. nová jistina) se stávalo splatným k datu zesplatnění (čl. 6). Pro případ prodlení s plněním na tzv. novou jistinu byla žalobkyně oprávněna tuto částku úročit sazbou zákonného úroku z prodlení (čl. 6) a současně též nárokovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky tzv. nové jistiny za každý den prodlení. Vyplacení částky 40 000 Kč ve prospěch bankovního účtu žalovaného (pod VS odpovídajícím č. smlouvy) žalobkyně doložila záznamem o provedení příslušné bankovní operace.

8. V návaznosti na zesplatnění nesplaceného plnění žalobkyně k datu 22. 1. 2020 vypracovala dokument označený jako„ OZNÁMENÍ“, v jeho rámci žalovanému sdělovala, že bylo dosud nesplacené plnění zesplatněno a toto je splatné ve lhůtě 10 dnů od data odeslání. Česká pošta, s. p., pak cestou písemné zprávy z 24. 11. 2021 potvrdila, že pro žalovanou zajišťuje službu tzv. hybridní pošty, v jejímž rámci zajišťuje odesílání žalobkyní podávaných zásilek.

9. Platebním rozkazem č. j. 17 C 168/2020-45 (ze dne 28. 8. 2020, pravomocným k 30. 9. 2020), nadepsaný soud žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 59 096,66 Kč spolu s příslušenstvím, tvořeným nekapitalizovaným zákonným i smluvním úrokem, a náhradu nákladů řízení.

10. Naposledy byl žalovaný k úhradě nárokovaného plnění vyzván cestou dokumentu označeného jako„ Předžalobní upomínka“, datovaného k 21. 4. 2021, v jehož rámci žalobkyně žalovanému stanovila dodatečnou lhůtu k úhradě v trvání 15 dnů od data odeslání. Předmětná výzva byla, dle předloženého poštovního podacího archu, odeslána téhož dne.

11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú.se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 75 z. s. ú.poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú.poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. s., ve znění účinném od data 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Při právním hodnocení projednávaného nároku soud předně vyšel z povahy práv a povinností, které si mezi sebou žalobkyně a žalovaný, jako závazek, ujednali prostřednictvím Smlouvy [číslo]. Rozhodný byl v tomto směru především charakter sjednaného plnění – úročené peněžité částky, jejíž splatnost následovala až po datu podpisu Smlouvy [číslo] nebyla tudíž předpokladem perfekce jejím prostřednictvím sjednaného závazku. S tím, že se žalovaný poskytnutou částku, navýšenou o smluvní úrok, zavázal uhradit prostřednictvím sjednaných splátek. Na základě takto vymezených skutkových znaků soud závazek založený Smlouvou [číslo] právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. Předmětný úvěr žalobkyně sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, tedy jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. Žalovaný naopak předmětný úvěr sjednal mimo rámec jakékoli podnikatelské či samostatně výdělečné činnosti, tedy jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., a proto je třeba sjednaný úvěr právně kvalifikovat též jako úvěr spotřebitelský, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s.ú.

24. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru úvěrujícího a úvěrovaného a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tak povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

25. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské Unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě zakotvení povinnosti, spočívající ve zkoumání tzv. úvěruschopnosti spotřebitele, je výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž povaha povinnosti, spočívající ve zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. A to ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C [číslo] ze dne 5. 3. 2020), tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti též lze, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

26. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. pak zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji lze akceptovat.

27. V projednávané věci pak žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalovaného přezkoumávala. Způsob, jakým tak činila, však soud shledal nedostatečným. V tomto směru nebylo možné pominout, že si žalobkyně sice postavila na jisto existenci příjmů žalovaného i jejich zdroje (pracovní poměr na dobu neurčitou), zcela však opomenula přezkoumat strukturu i rozsah jeho výdajů a bez dalšího vyšla z údajů sdělených samotným žalovaným, aniž by si v tomto směru opatřila jakékoli další objektivní podklady (např. nájemní smlouvu či výpis z bankovního účtu, který žalovaný dle předložených screenshotů t. č. měl). Současně si též lze položit otázku, nakolik vůbec bylo (a je) na místě poskytovat úročené finanční plnění jedincům, kteří mají dle vlastního tvrzení žít na hraně tzv. životního minima (t. č. 3 410 Kč, ve smyslu § 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.), představujícího částku sloužící v podstatě pouze k úhradě základních potřeb. Tím spíše, pokud i žalovaným sdělenou výši nákladů nájemného (2 000 Kč) bylo na místě hodnotit jako nedůvěryhodnou, neodpovídající ani tzv. normativním nákladům bydlení v místě bydliště žalovaného (2 050 Kč, ve smyslu § 1 odst. 1 t. č. účinného nařízení vlády č. 320/2018 Sb.) Nadto také žalobkyně dostatečně kriticky nevyhodnotila varovné hodnoty zaznamenané v rejstříku NRKI a žalovanému poskytla finanční plnění bez mála dvojnásobně převyšující jeho maximální měsíční příjem. Ačkoli již t.č. bylo v rejstříku SOLUSevidováno, že žalovaný dluží splátku dřív poskytnutého úvěru.

28. V návaznosti na hodnocení provedené v předchozím odstavci soud shledal, že žalobkyně nedostála své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s.ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného ze Smlouvy [číslo] je proto na místě kvalifikovat jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z., a to pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž„ zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup žalobkyně, která, ač měla povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytla spotřebitelský úvěr. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a to včetně ujednání čl. 6, jenž měl, dle žalobních tvrzení, žalobkyni založit právo nárokovat smluvní pokutu za prodlení s plněním na částku tzv. nové jistiny. Za daného stavu věci, kdy žalobkyní uplatněný nárok nebyl založen účinným smluvním ujednáním, soud shledal uplatněný nárok nedůvodným, a to vč. příslušenství.

29. Na závěrech uvedených výše pak nic nemění ani skutečnost, že soud již dřív shledal Smlouvu [číslo] řádným a platným právním titulem, zakládajícím zde vymezená práva a povinnosti. V tomto směru bylo třeba vzít v úvahu, že shora označeným platebním rozkazem nebyl soud za podmínek nyní projednávané věci bezvýhradně vázán, ale jednalo se o rozhodnutí, z něhož bylo možné toliko vycházet, ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Přičemž, jak již bylo uvedeno výše, přezkum tzv. úvěruschopnosti představuje nezbytný předpoklad jednoho každého řízení, v němž je nárokováno plnění ze spotřebitelského úvěru. S tím, že tento přezkum je soud povinen provádět kdykoli za řízení, dokonce i v řízení vykonávacím (viz závěry již výše označeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), tím spíše pak v řízení, které je zcela samostatné. S ohledem na předestřené skutečnosti proto soud otázku přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně provedl autonomně a v návaznosti na závěry uvedené v bodu 27 shledal, že tento nebyl proveden řádně a ani d odpovídající odbornou péčí. V návaznosti takto učiněný závěr proto soud, jakožto odchylku z jednotného a předvídatelného soudního rozhodování, za podmínek konkrétní věci, ve smyslu § 13 o. z., postavil ochranu práv spotřebitele, žalovaného, nad právní jistotu žalobkyně, neboť v opačném případě by byl takto cestou soudního rozhodnutí de facto legalizován předchozí nezákonný postup žalobkyně, což by byl postup v rozporu s maximy vymezenými zejména v § 6 odst. 2 o. z.

30. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že se právo na jejich náhradu nepřiznává žádnému z účastníků řízení. Žalobkyně s uplatněným nárokem v plném rozsahu neuspěla, zatímco žalovaný, která tak v řízení v plném rozsahu uspěl, zůstal za řízení pasívní, a tak mu nevnikly žádné výlohy, jež by bylo na místě žalobkyni uložit k úhradě.