10 C 252/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 286 053,95 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 270 417 Kč, a to formou splátek po 4 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje druhým celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.</b> <b>II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 15 636,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 20 915,52 Kč, úroku ve výši 5,7% ročně jdoucího z částky 284 553,95 Kč od 28. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 18 636,59 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně jdoucího z částky 286 053,95 Kč od 28. 6. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 248 Kč, a to formou splátek po 1 000 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje druhým celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 28. 6. 2021, ve znění doplnění ze dne 16. 11. 2022, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení finančního plnění zahrnujícího částku 286 053,95 Kč a příslušenství sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 20 915,52 Kč, úroku ve výši 5,7 % ročně jdoucího z částky 284 553,95 Kč od 28. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 18 636,59 Kč a ze zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 286 053,95 Kč od 28. 6. 2022 o zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že z titulu Smlouvy o úvěru [číslo], sjednané dne 18. 5. 2020 s odkazem její všeobecné obchodní podmínky (dále jen„ Smlouva [číslo]“ a„ VOP“), vyplatila žalovanému na zvlášť zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] částku 310 000 Kč, oproti čemuž se žalovaný zavázal, že poskytnuté plnění, navýšené o úročení ve výši 5,7 % ročně, splatí formou měsíčních splátek po 4 029 Kč splatných vždy k 15 dni v měsíci, počínaje od 15. 7. 2020 (do 15. 6. 2028). Popsaná práva a povinnosti žalobkyně a žalovaný ujednali poté, co si žalobkyně, v důvěře v pravdivost údajů sdělených žalovaným v jím vyplněném dotazníku, ověřila jeho aktuální majetkové poměry i jeho schopnost splácet (tzv. úvěruschopnost). V tomto směru žalobkyně, vyjma údajů sdělených samotným žalovaným, vyšla též z doložených příjmů žalovaného, patrných na jí vedeném„ běžném“ bankovním účtu žalovaného, výsledků lustrace v jí dostupných systémech (v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí, rejstříku CBCB a interních evidencích -„ blacklistech, fraudlistech“ atd.) a ze standardizovaného výpočtu výdajů žalovaného, provedeného na základě údajů ze žádosti, se zohledněním úředně stanovených částek životního minima a nákladů bydlení. Žalovaný však z předepsaných splátek splatil toliko 39 583 Kč a následně již nezaplatil ničeho, byť jej žalobkyně k plnění vyzvala cestou celkem 3 výzev, za které si, s odkazem na příslušná smluvní ujednání, naúčtovala 3 x 500 Kč. S ohledem na neplnění předepsaných splátek tak žalobkyně dosud nezaplacené plnění, t. č. 284 553,95 Kč, zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla. Ani po datu zesplatnění nicméně žalovaný nezaplatil ničeho, byť byl k plnění dodatečně vyzýván ještě předžalobní výzvou ze dne 2. 6. 2022.

2. Žalovaný se k uplatněnému nároku vyjádřil ústně, při soudním jednání. Sdělil, že si je nezaplaceného dluhu vědom. Předepsané splátky přestal platit v důsledku toho, že přišel o práci, přičemž mu následně, v rámci později zahájené exekuce, zablokovali i bankovní účet, z něhož splácel. V této souvislosti také žalovaný doplnil, že exekvovaný dluh byl založen směnkou, jíž podepsala jeho bývalá manželka. Vůči manželce žalovaného pak byla exekuce vedena již v době, kdy žalovaný sjednal Smlouvu [číslo]. Z příjmů manželky žalovaného, poukazovaných na„ běžný“ bankovní účet žalovaného, tak již k datu sjednání Smlouvy [číslo] byly činěny exekuční srážky a i sám žalovaný již t. č. několik dalších dluhů splácel, mj. se jednalo o dluh z půjčky od [jméno] [příjmení] a o splátky dalších úvěrů, z nichž byl žalovaný schopen označit toliko dluh u [právnická osoba] [anonymizováno]. Stran svých aktuálních majetkových poměrů žalovaný sdělil, že t. č. pobírá mzdu ve výši cca 22 000 Kč měsíčně, z níž 15 000 Kč připadá na zaplacení nákladů bydlení a další prostředky na splácení žalovaným blíže neoznačené půjčky. Zástupce žalobkyně se z jednání omluvil.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Textem písemného vyhotovení Smlouvy [číslo] (podepsaného oběma smluvními stranami), datovaného k 18. 5. 2020, bylo prokázáno, že se žalobkyně, za podmínek vymezených ve VOP (čl. I.1), žalovanému zavázala v období od 19. 5. 2020 do 14. 6. 2020 vyplatit částku 310 000 Kč, z níž část byla určena k zaplacení staršího dluhu žalovaného u žalobkyně, část k zaplacení dluhů žalovaného u [právnická osoba] a [příjmení] [jméno] a zbytek pak byl určen k vyplacení na běžný bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], vedený u žalobkyně (čl. I.5). Poskytnuté plnění bylo úročeno sazbou 5,7 % ročně (čl. I.5) a žalovaný se jej, vč. úročení, zavázal splatit formou celkem 96 měsíčních splátek po 4 029 Kč, resp. po 3 993,93 Kč, splatných vždy k 15. dni měsíci, v období od 15. 7. 2020 do 15. 6. 2028 (čl. I.6). Pro případ, nebyly-li by předepsané splátky placeny řádně včas, zavázala se žalobkyně žalovaného k zaplacení upomínat cestou upomínek a výzev, přičemž zaslání upomínky bylo zpoplatněno částkou 300 Kč a zaslání výzvy částkou 500 Kč. S tím, že pokud by nebylo dlužné plnění proplaceno ani ve lhůtě 30 dnů od data prvého upomenutí, byla žalobkyně oprávněna dosud nesplacené plnění zesplatnit k datu uvedenému v příslušném oznámení (čl. I.7). Ke Smlouvě [číslo] byly jako přílohy připojeny též dokumenty označené jako„ PŘEDSMLUVNÍ INFORMACE KE SPOTŘEBITELSKÉMU ÚVĚRU“ (ve formě tabulky s rekapitulací sjednaných práv a povinností) a dokument, v němž byly vysvětleny používané pojmy. Takto označené přílohy žalovaný, oproti svému podpisu, převzal dne 18. 5. 2020.

5. V dokumentu, označeném jako„ Žádost o poskytnutí úvěru“ (bezúčelového/konsolidačního), který žalovaný vlastnoručně podepsal, tento stran svých osobních a majetkových poměrů uvedl, že má základní vzdělání, je ženatý a žije v domácnosti obývané dvěma osobami. Domácnost žalovaného se t. č. nacházela v nájemním bytě v [obec] a žalovaný byl k datu podpisu zaměstnán v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou, typově vymezenému jako pracovní poměr pro„ manuálně pracující“. Své příjmy žalovaný specifikoval částkou 19 470 Kč, ověřitelnou z jeho„ běžného“ bankovního účtu vedeného žalobkyní, výdaje pak částkou 3 500 Kč, připadající na pravidelné měsíční výdaje, a částkou 1 742 Kč, připadající na splátky úvěrů a obdobných plnění. V rámci vyplněné žádosti také žalovaný vyslovil souhlas s lustrací svojí osoby v evidencích [příjmení], BRKI a NRKI.

6. V rámci lustrace osoby žalovaného v systému [anonymizována dvě slova], stran jejíhož provedení žalobkyně předložila písemný záznam, bylo zjištěno, že žalovaný k datu provedení lustrace splácel jeden„ osobní úvěr“ (měsíčními splátkami po 3 006 Kč, při zůstatku 54 547 Kč) a plnění za poskytování služeb z vystavené kreditní karty (měsíčními splátkami po 1 344 Kč). Evidována byla též zamítnutá žádost žalovaného o úvěr ze stavebního spoření ve výši 900 000 Kč, podaná 20. 2. 2020.

7. Na bankovním účtu žalovaného [číslo] vedeném žalobkyní, byly v období od 19. 2. 2020 do 6. 5. 2020 evidovány výplaty od [právnická osoba] [anonymizováno], zaměstnavatele žalovaného (19 470 Kč ze dne 6. 5. 2020, 22 008 Kč ze dne 7. 4. 2020, 18 819 Kč ze dne 6. 3. 2020). Mezi další zde zaznamenané příjmy pak patří platby 63 810 Kč (ze dne 23. 4. 2020 - označena jako„ čerpání úvěru“), 80 000 Kč (ze dne 14. 4. 2020 - označena jako„ půjčka“, z účtu vedeného na jméno„ [příjmení] [jméno]“) a skupina plateb ve výši řádově několik tisíc korun (označeny jako„ Nemocenské“, s doplňujícím záznamem o uskutečnění exekuční srážky).

8. Ve zprávě o vyhodnocení tzv. úvěruschopnosti žalovaného, nadepsané jako„ Interní“, žalobkyně zaznamenala, že žalovanému byl poskytnut úvěr, jehož účelem byla konsolidace závazků z jednoho staršího spotřebitelského úvěru poskytnutého žalobkyní, jednoho spotřebitelského úvěru poskytnutého jiným subjektem a závazku z kreditní karty vystavené jiným subjektem. Při vyhodnocení žalobkyně vycházela z příjmů žalovaného, zaznamenaných na jí vedeném„ běžném“ bankovním účtu, a dále z výdajů žalovaného, určených v návaznosti na údaje uvedené žalovaným v žádosti, jakož i z údajů vyplývajících z úředně stanovených ukazatelů, např. částky životního minima, nákladů bydlení atd. Z takto zjištěných údajů žalobkyně vypočetla„ platební kapacitu“ žalovaného činící 11 881,50 Kč, odpovídající rozdílu zjištěných příjmů (19 470 Kč) a vypočtených výdajů (7 588,50 Kč). Současně také žalobkyně ověřila„ zadluženost“ žalovaného v jí dostupných evidencích a v transakcích z„ běžného“ bankovního účtu žalovaného. Takto zjištěné údaje žalobkyně, za využití interního aplikačního skore, přepočetla na„ rizikovost klienta“, odpovídající v konkrétním případě 11 % (velmi nízké rizikovosti). Závěrem pak žalobkyně prověřila tzv. risk kritéria, kdy lustrovala veřejně dostupné rejstříky (týkající se insolvencí a exekucí) a interní databáze (týkající se nespolehlivých klientů - tzv [anonymizována dvě slova] atd.)

9. Ve výpisu z (konsolidačního) úvěrového účtu [číslo] vedeného žalobkyní ve prospěch žalovaného, byl k 31. 5. 2020 evidován zůstatek - 310 000 Kč, vzniknuvší po provedení 2 plateb datovaných k 19. 5. 2020, z nichž jedna, ve výši 159 926,92 Kč směřovala ve prospěch již výše označeného,„ běžného“ bankovního účtu žalovaného u žalobkyně [číslo].

10. Oproti svému podpisu a vystavení dokumentu označeného jako„ HROMADNÁ ZMĚNA ZASÍLACÍ ADRESY KLIENTA“, datovaného k 26. 11. 2020, žalovaný žalobkyni informoval o své nové zasílací adrese.

11. V souvislosti s vymáháním dílčích, nezaplacených splátek žalobkyně vystavila dokumenty označené jako„ 1. upomínka“,„ 1. výzva“,„ 2. výzva“ a„ poslední výzva k zaplacení dluhu“ (datovaný k 22. 7. 2021). Stran doložení odeslání posledního z uvedených dokumentů žalobkyně předložila fotokopii poštovní obálky zásilky, jež byla k poštovní přepravě podána ještě dne 22. 7. 2021.

12. K 15. 9. 2021 žalobkyně dosud nesplacené plnění, poskytnuté na základě Smlouvy [číslo], zesplatnila, což zaznamenala v dokumentu označeném jako„ Oznámení o zesplatnění úvěru“, datovaném k 17. 9. 2021. Tento dokument žalobkyně, dle předložené fotokopie poštovní obálky, žalovanému zaslala ještě dne 17. 9. 2021, žalovaný jej však nepřevzal a zásilka byla vrácena zpět odesílateli-žalobkyni.

13. K zaplacení nárokovaného plnění byl žalovaný naposledy vyzván prostřednictvím upomínky označené jako„ KVALIFIKOVÁ VÝZVA DLUŽNÍKOVI K PLNĚNÍ PŘED PODÁNÍM ŽALOBY SE ZÁKLADNÍM SKUTKOVÝM A PRÁVNÍM ROZBOREM“, datované k 2. 6. 2022, jíž zástupce žalobkyně, dle předloženého poštovního podacího archu, k poštovní přepravě podal ještě téhož dne.

14. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen„ o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

24. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

25. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu 6. 1. 2023, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu závazek, sjednaný oproti podpisu Smlouvy [číslo] mezi žalobkyní a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byl především příslib žalobkyně poskytnout oproti podpisu Smlouvy [číslo] úročené finanční plnění. Této povinnosti žalobkyně korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení i o případné navazující poplatky. Předmětný závazek tak soud, s přihlédnutím k jeho obsahu (zejména příslibu vyplatit úročené finanční plnění) právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr též charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že žalobkyně, banka, předmětný závazek sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, jako poskytovatel, ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec podnikatelské činnosti.

29. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo], ve smyslu § 86 odst. 1 a odst. 2 z. s.ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s.ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“ (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

30. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

31. Odraz shora uvedených závěrů soudní praxe již zákonodárce dodatečně reflektoval v rámci novely § 87 z. s. ú. provedené zákonem č. 96/2022 Sb., účinné k 29. 5. 2022, neboť zde výslovně stanovil, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Uvedenou novelizaci z. s. ú. zákonodárce provedl, aniž by ji doprovodil jakýmikoli přechodnými ustanoveními, a lze tedy dovodit, že § 87 odst. 1 z. s. ú. v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným v režimu z. s. ú. před 29. 5. 2022. S tím, že jakkoli se jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze současně pominout, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před 29. 5. 2022, dokonce i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným již za účinnosti předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování (zák. 145/2010 Sb.). Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 z. s. ú. tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji bylo možné akceptovat.

32. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud konstatuje, že žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumala a nevyhodnotila případná rizika. Předně je třeba uvést, že se žalobkyně, v rozporu se standardy náležitého ověřování výdajů žalovaného, resp. jeho celkových majetkových poměrů (viz závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018) do značené míry spolehla na údaje sdělené samotným žalovaným, bez vazby na konkrétní výdaje (ačkoli tyto mohla ověřit z údajů z jí vedeného„ běžného“ účtu žalovaného č. [bankovní účet]). A to navzdory skutečnosti, že žalovaný sám, vyjma splátek závazků, své„ pravidelné“ výdaje velmi nedůvěryhodně stanovil částkou toliko 3 500 Kč (nedosahující k datu podání žádosti ani částky tzv. životního minima, odpovídající t. č. částce 3 860 Kč, ve smyslu § 1 nařízení vlády č. 61/2020 Sb.). Nadto žalobkyně zcela opomenula tvrzení žalovaného, že spolu s další osobou, o jejichž majetkových poměrech nebylo zjišťováno vůbec nic, žije v nájemním bytě, a byť žalobkyně pro účely poskytnutí spotřebitelského úvěru dodatečně výši výdajů žalovaného upravila na částku 7 588,50 Kč (převyšující částku životního minima), tato neodpovídala ani součtu částek životního minima a úředně stanoveného minima v rozsahu tzv. normativních nákladů bydlení, resp. poloviny této naposled uvedené částky (t. č. pro obec o velikosti města Nymburk šlo ve vztahu k dvoučlenné domácnosti o částku 7 783 Kč dle § 2 písm. a) nařízení vlády č. 349/2019 Sb.). Přičemž, již v na tomto místě je třeba označit za zarážející, nakolik vůbec bylo na místě poskytovat finanční plnění osobě, jež měla dle vlastních slov, resp. zapsaných údajů, měsíčně„ vyžít“ z částky nedosahující ani životního minima, úředně stanovené hranice pro určení částky k uspokojení alespoň těch nejzákladnějších potřeb. Dále je také třeba uvést, že ačkoli žalovaná poukazovala na údaje o transakcích, které jí měly být známy z poznatků o transakcích na„ běžném“ účtu žalovaného č. [bankovní účet], zcela opomenula, že mezi zde evidovanými transakcemi, na příjmové straně žalovaného figuruje i plnění ve výši 80 000 Kč deklarované jako„ půjčka“, vzhledem k označení účtu pravděpodobně od fyzické osoby, a tedy neevidovaná v žalovanou označovaných a užívaných registrech (jako např. evidencích CBCB, NRKI atd.). Zcela bez povšimnutí, k újmě řádného přezkumu tzv. úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ponechala skutečnost, že některé z příjmů evidovaných na„ běžném“ bankovním účtu žalovaného č. [bankovní účet] byly postihovány exekučními srážkami. S tím, že žalovaný sice při jednání tyto příjmy konkretizoval jako příjmy manželky. Nicméně, i fakt, že manželka žalovaného zjevně nebyla schopna splácet své závazky, soud ve vztahu k poskytnutí relativně vysokého finančního plnění žalovanému, jejímu manželovi, hodnotí jako mimořádně nezodpovědné a sociálně necitlivé. Tím spíše, šlo-li v konkrétním případě o poskytnutí částky mnohonásobně, cca šestnácti násobně, převyšující deklarované, a v tomto směru je třeba připustit, že i ověřené (z příjmů evidovaných na bankovním účtu č. [bankovní účet]), příjmy žalovaného, který nadto o finanční plnění žalobkyni požádal z toho důvodu, aby sám své závazky konsolidoval.

33. Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného ze Smlouvy [číslo], soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž„ zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup žalobkyně, která, ač měla povědomí o rizikovosti provedené transakce (zjištění o dalších, nekonsolidovaných závazcích žalovaného i o exekuci vedené na vykazované příjmy), poskytla spotřebitelský úvěr bez vyhodnocení všech rizik. Závazek ze Smlouvy [číslo], z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat toliko jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení, jež dosud bylo splaceno toliko z části, proto soud uplatněný nárok, ve smyslu § 2993 o. z., akceptoval jako důvodný co do částky 270 417 Kč, odpovídající právě částce nesplacené jistiny (310 000 Kč - 39 583 Kč).

34. Splatnost částky nesplacené jistiny soud, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovil ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně, odpovídajících splátkám vyměřeným ve Smlouvě [číslo]. Se splatností stanovenou k počátku 2. celého měsíce po právní moci rozsudku tak, aby žalovaný, aktuálně zatížený platbami za své stávající bydlení (15 000 Kč měsíčně), mohl poptat nové, lacinější bydlení. V tomto směru vzal soud v úvahu, že splátky byly vyměřeny relativně nízko, a tedy i pro dlouhé časové období, poskytnutí finančního plnění, nadto v relativně vysoké částce, zcela mimo finanční možnosti žalovaného, bylo však aktem krajně nezodpovědným, a tedy je zcela na místě, aby žalobkyně za provedenou transakci, spočívající v poskytnutí absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, nesla určitý díl společenské i majetkové odpovědnosti.

35. Co se týče otázky prodlení s úhradou částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného, ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaný za podmínek projednávané věci dosud, ve smyslu § 1968 o. z., neocitl v prodlení, a žalobkyni tedy ani, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení (vč. zákonného úroku kapitalizovaného), který proto soud, v rámci výroku II. tohoto rozsudku, zamítl.

36. Zbytek uplatněného nároku, zahrnujícího (i.) veškeré smluvní úročení, vč. smluvního úročení kapitalizovaného a (ii.) částku 15 636,95 Kč, o níž uplatněný nárok (286 053,95 Kč) převyšoval částku nesplacené jistiny, soud, obdobně jako nárok na zákonný úrok z prodlení, v rámci výroku II. tohoto rozsudku zamítl, neboť nárok na tato plnění měl být založen ujednáními ze závazku založeného ujednáními ze Smlouvy [číslo], který však, jak bylo rozvedeno výše, jakožto absolutně neplatné právní jednání od samého počátku nevyvolával zamýšlené právní účinky.

37. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která žalovaného v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. před podáním žaloby vyzvala k dobrovolnému plnění, přiznal právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Rozsah procesního úspěchu žalobkyně byl určen jako rozdíl procesního úspěchu žalobkyně (78 %) a procesního úspěchu žalovaného (22%), tj. 56 %, a to i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu 23 Cdo 2585/2015 ze dne 3. 12. 2015), jež soud pro účely výpočtu procesního úspěchu účastníků kapitalizoval k datu vyhlášení rozsudku Při určení procesního úspěchu žalobkyně soud vycházel ze závěru, že bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 270 417 Kč. Naopak, žalobkyně s uplatněným nárokem neuspěla co do nároku na částku 15 636,95 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 20 915,52 Kč, smluvní úrok ve výši 5,7% ročně jdoucí z částky 284 553,95 Kč od 28. 6. 2022 do zaplacení (kap. částkou 8 576,37 Kč), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 636,59 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucí z částky 286 053,95 od 28. 6. 2022 do zaplacení (kap. částkou 12 856,75Kč). Tarifní hodnotu jednoho úkonu právní služby v projednávané věci soud, s odkazem na výši jistiny nárokovaného plnění a poplatky, ve smyslu bodu 6 § 7 nařízení vlády č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), určil částkou 9 460 Kč. Náhrada nákladů žalobkyně tak v konkrétním případě zahrnuje zaplacený soudní poplatek ve výši 11 443 Kč a náhradu za odměnu jejího zástupce. S tím, že odměna zástupce žalobkyně sestává z (i.) odměny za 3 úkony právní služby po 9 460 Kč, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), a d), a. t. (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby,), (ii.) paušální náhrady 300 Kč za jeden každý úkon právní služby, ve smyslu § 13 odst. 4 a. t. - 3 x 300 Kč, to vše navýšeno o náhradu DPH ve výši 21 %, celkem 6 148,8 Kč, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tak výše náhrady nákladů řízení činí 46 871,8 Kč, z níž je žalovaný, s ohledem na míru procesního úspěchu žalobkyně, povinen zaplatit 26 248 Kč. I náhradu nákladů řízení, splatnou k rukám zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř., soud, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovil v měsíčních splátkách, tentokráte po 1 000 Kč, splatných taktéž po uplynutí dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. S tím, že co do odůvodnění výše i mechanismu výpočtu splátek soud odkazuje na závěry uvedené v bodu 34 rozsudku.