10 C 318/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 29 850 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 100 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 13 100 Kč od 8. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 16 750 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 072,22 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 932,46 Kč, úroku ve výši 19,31 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucího od 16. 1. 2021 do 7. 3. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 900 Kč jdoucího od 8. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 28. 6. 2021, ve znění vyjádření ze dne 24. 11. 2021 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení pohledávky ve výši 29 850 Kč. Souběžně také žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení příslušenství nárokované pohledávky sestávajícího z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 932,46 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 072,22 Kč, smluvního úroku ve výši 19,31 % ročně z částky 20 000 Kč jdoucího od 16. 1. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 20 000 Kč jdoucího od 16. 1. 2021 do zaplacení, a náhrady nákladů soudního řízení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárokovanou pohledávku i její příslušenství nabyla z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž dne 15. 1. 2021 sjednala se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), o čemž byl žalovaný informována zvlášť zasílaným dopisem. K úhradě dlužného plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou zaslanou zástupcem žalobkyně, avšak neuhradil ničeho. Postoupený závazek zakládající právo na nárokovanou pohledávku byl založen„ Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo]“ ze dne 18. 5. 2018 (dále jen„ Smlouva [číslo]“). Z jejího titulu právní předchůdce žalobkyně žalovanému v hotovosti poskytl částku 20 000 Kč, úročenou úrokovou sazbou 19,31 % ročně. Ještě před datem sjednání předmětného závazku právní předchůdce žalobkyně, v souladu s § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 18. 5. 2018 (dále jen„ z. s. ú.“), s náležitou odbornou péčí a v důvěře v poctivost a dobrou víru žalovaného ověřil, že je tento, s ohledem na své rodinné a majetkové poměry, schopen poskytnuté plnění splácet. V této souvislosti právní předchůdce žalobkyně vyšel z údajů evidovaných ve veřejně dostupných databázích (mj. insolvenčním rejstříku) a dále z údajů a listin, jež mu za účelem doložení svých osobních a majetkových poměrů poskytl sám žalovaný, který byl o této své povinnosti řádně poučen, mj. i ve vztahu k možnému trestněprávnímu postihu za trestný čin úvěrového podvodu. Zjištěné údaje byly následně zaneseny do zákaznické karty žalovaného a vyhodnoceny informačním systémem právního předchůdce žalobkyně (v rámci tzv. skoringu). V návaznosti na zjištěné údaje o majetkových poměrech, bylo žalovanému vyměřeno celkem 60 splátek po 600 Kč. Datum poslední splátky bylo stanoveno na 12. 7. 2019. Splátky se žalovaný zavázal splácet v týdenních cyklech, přičemž celkem vyměřená suma zahrnovala též smluvní úrok ve výši 4 000 Kč, náklady za administraci ve výši 4 000 Kč a náklady hotovostního inkasa ve výši 8 000 Kč. Žalovaný nicméně až do data postoupení splatil toliko částku 6 900 Kč, z níž právní předchůdce žalobkyně započetl 4 000 Kč na úhradu smluvního úroku, 683,37 Kč na úhradu nákladů administrace a 1 466,63 Kč na úhradu inkasa. K datu postoupení tak žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně dlužil 20 000 Kč za nesplacenou jistinu, 6 533,37 Kč za nesplacené inkaso a 3 316,63 Kč za nesplacené náklady administrace, celkem tedy 29 850 Kč. Tuto částku právní předchůdce žalobkyně dále navýšil na 34 100 Kč z titulu dalších účtovaných plnění, žalobkyně nicméně nárok na zaplacení těchto dalších plnění neuplatnila. V souladu se smluvními ujednáními však byla částka dlužné jistiny i nadále úročena smluvním úrokem.

2. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, soud však zaslanou omluvu, vážící neúčast žalobkyně na jednání na plné vyhovění jejímu nároku, vyhodnotil jako podmíněný procesní úkon, ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. (obdobně viz např. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 188/2015 ze dne 30. 7. 2015), a tuto neakceptoval, což bylo žalobkyni sděleno přípisem ze dne 22. 1. 2022. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť mu bylo předvolání řádně doručeno k 28. 12. 2021.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. Ze Smlouvy [číslo] datované k 18. 5. 2018, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, a to v hotovosti, oproti podpisu Smlouvy [číslo]. Poskytnutou částku, navýšenou o poplatek ve výši 16 000 Kč (celkem tedy 36 000 Kč), zahrnující smluvní úrok (částku 4 000 Kč), poplatek za administrativní činnost (částku 4 000 Kč) a hotovostní inkaso splátek (částku 8 000 Kč), se žalovaný zavázal splatit formou celkem 60 splátek po 600 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné v sedmidenních obdobích. První splátku byl žalovaný povinen splatit 7. kalendářní den po datu podpisu.

5. Při posuzování majetkových poměrů žalovaného vycházel právní předchůdce žalobkyně z doložených listin a z údajů, které žalovaný sdělil v dokumentu označeném jako„ Karta zákazníka“, datovaném k 18. 5. 2018. Jako přílohy uvedeného dokumentu žalovaný doložil výpis ze svého bankovního účtu, rozhodnutí o přiznání výživného, faktury prokazující jeho další příjmy a předpis SIPO. V předložené„ Kartě zákazníka“ žalovaný uvedl, že od ledna 2010 žije u rodičů, je rozvedený, pracuje jako OSVČ, pečuje o dvě nezaopatřené děti a žije v domácnosti s blíže neoznačeným rodinným příslušníkem. [příjmení] příjem žalovaného t. č. činil 13 503 Kč měsíčně s tím, že mu dále byla vyplácena blíže neoznačená státní podpora ve výši 1 820 Kč měsíčně a současně též pobíral další, blíže neoznačené příjmy ve výši 1 500 Kč měsíčně. Z takto popsaných příjmů žalovaný částkou 2 025 Kč měsíčně splácel jednu půjčku, kterou mu již dřív poskytl právní předchůdce žalobkyně, náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně a dále též své osobní výdaje na potraviny, oblečení apod., jejichž výši vymezil částkou 7 000 Kč měsíčně. Částku„ použitelného příjmu“ žalovaného právní předchůdce žalobkyně vypočetl jako rozdíl žalovaným uváděných měsíčních příjmů a výdajů, tedy ve výši 5 798 Kč.

6. Dokumentem, označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, datovaným k 15. 1. 2021 a doloženým spolu se„ Seznamem postoupených pohledávek“, bylo prokázáno, že právo nárokovat pohledávku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu čl. II. odst. 1 tohoto dokumentu, s účinností k datu podpisu přešlo na žalobkyni. O přechodu práva nárokovat předmětnou pohledávku byl žalovaný informován dopisem datovaným k 19. 12. 2021, ve kterém byla obsažena i výzva k plnění v 10 denní lhůtě od jeho doručení. K odeslání tohoto dopisu došlo, dle přiloženého poštovního podacího lístku, k 22. 2. 2021 7. Naposledy byl žalovaný k úhradě nárokovaného plnění vyzván zástupcem žalobkyně cestou„ Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, datované k 13. 5. 2021, která byla doložena spolu s poštovním podacím lístkem, datovaným k 14. 5. 2021.

8. Na základě skutkových zjištění shora uvedených byl prokázán níže rozvedený skutkový stav. Právní předchůdce žalobkyně, oproti podpisu Smlouvy [číslo] k 18. 5. 2018 vyplatil žalovanému částku 20 000 Kč, a to v hotovosti. Poskytnuté plnění, navýšené o související poplatky a smluvní úročení, se žalovaný zavázal splatit formou 60 týdenních splátek po 600 Kč, jejichž výši právní předchůdce žalobkyně odvodil z částky tzv. použitelného příjmu, vypočteného jako rozdíl žalovaným sdělených měsíčních příjmů a výdajů. V souvislosti s podpisem Smlouvy [číslo] právní předchůdce žalobkyně žalovanému uložil, aby tento v „ Kartě zákazníka“ vymezil své majetkové poměry, což žalovaný učinil a sdělil, že je rozvedený, žije u rodičů, pracuje jako OSVČ, pečuje o dvě nezaopatřené děti, pobírá blíže neoznačenou státní podporu a má i další příjmy (z výživného). Mezi své výdaje žalovaný zařadil splátky jedné dřív poskytnuté půjčky, výdaje na bydlení a své osobní výdaje. K vyplněné„ Kartě zákazníka“ žalovaný přiložil výpis ze svého bankovního účtu, rozhodnutí o přiznání výživného, předpis SIPO a blíže neoznačené faktury. Žalovaný nicméně z poskytnutého plnění splatil toliko 6 900 Kč, načež právní předchůdce žalobkyně k 15. 1. 2021 právo na úhradu nárokovaného plnění, včetně příslušenství, převedl na žalobkyni, která o tom žalovaného vyrozuměla dopisem odeslaným k 22. 2. 2021. V předmětném dopise stanovila žalobkyně žalovanému 10 denní lhůtu k úhradě, jejíž běh počínal k datu doručení. Na takto učiněnou výzvu však žalovaný nereagoval a obdobně nereagoval ani na tzv. předžalobní výzvu, jež mu byla zaslána k 14. 5. 2021.

9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu 18. 5. 2018 (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

13. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

15. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, 21. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

22. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 o. z. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost právního předchůdce žalobkyně poskytnout v hotovosti a oproti podpisu Smlouvy [číslo] úročené finanční plnění. Této povinnosti právního předchůdce žalobkyně korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o náklady administrace, hotovostní inkaso a o úročení, ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z. Předmětný závazek tedy soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění, právně kvalifikoval jako úročenou zápůjčku, ve smyslu § 2390 o. z. ve spojení s § 2392 odst. 1 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měla sjednaná zápůjčka charakter spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že právní předchůdce žalobkyně předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

26. S ohledem na právní povahu sjednané zápůjčky tak právnímu předchůdci žalobkyně v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

27. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské Unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 86 a 87 z. s. ú. jsou výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Citovaná ustanovení pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C [číslo] ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

28. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud konstatuje, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumal. V tomto směru lze totiž vymezit hned několik pochybení. Předně je třeba uvést, že právní předchůdce žalobkyně zcela opomenul, že žalovaný žil k datu 18. 5. 2018 ve společné domácnosti s další osobou, o jejíchž majetkových a ani osobních poměrech nebylo zjišťováno ničeho. Především si právní předchůdce žalobkyně neověřil, zda tato blíže neoznačená osoba přispívala na chod společné domácnosti, či byla-li naopak ze strany žalovaného, aniž by k tomu měl zákonnou povinnost, vyživována, přičemž v tomto kontextu by bylo třeba dále přezkoumávat žalovaným uváděné„ osobní výdaje“. V tom smyslu, zda vůbec reálně odpovídají výdajům čtyřčlenné domácnosti, neboť žalovaný t. č. pečoval o dvě nezaopatřené děti. Co se týče ověřování příjmů žalovaného, tyto byly v konkrétním případě zjišťovány z jeho bankovního účtu, rozhodnutí o přiznání výživného a doložených faktur, aniž by však z takto předložených dokladů bylo možné ověřit, že bude žalovaný obdobné příjmy pobírat i do budoucna, alespoň po dobu následujících 60 týdnů, na kterou byly vyměřeny splátky. Tento nedostatek pak ve vztahu ke konkrétnímu klientovi-žalovanému vyniká o to více, že pracoval jako OSVČ, tedy formou, v jejímž rámci nelze stabilní příjmy předpokládat, spíše naopak. Současně také právní předchůdce žalobkyně, vyjma tvrzení žalovaného, neměl žádný objektivní podklad pro závěr, že bude žalovaný do budoucna pobírat tvrzenou státní podporu, neboť mezi doloženými přílohami„ Karty zákazníka“ není na žádný obdobný dokument odkazováno. Nadto je třeba doplnit, že je nanejvýše sporné, nakolik lze vůbec hodnotit jako úvěruschopného jedince (již zatíženého splácením jednoho spotřebitelského úvěru), který, ačkoli je v ekonomicky aktivním věku a pracuje, pobírá státní podporu. Tedy plnění, určené jedincům, kteří se zpravidla nachází v sociálně tíživé situaci.

29. Za daného stavu věci proto soud závazek ze Smlouvy [číslo] vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Konstatované porušení zákona a související narušení veřejného pořádku lze, ve smyslu výkladu předestřeného shora, kvalifikovat jako zjevné, ve smyslu § 588 o. z., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008) a plnění poskytnutá z jeho titulu bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, se zohledněním již uskutečněných splátek, ve smyslu § 2993 o. z., tedy soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 13 100 Kč, odpovídající částce nesplacené jistiny, neboť výlučně tento nárok mohla žalobkyně, z titulu postoupení, ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., od svého právního předchůdce nabýt. Přičemž jako datum, kdy se žalovaný s plněním na uvedenou částku dostal do prodlení, ve smyslu § 1968 o. z., soud určil den následující po uplynutí desetidenní lhůty k plnění, jíž žalobkyně stanovila v rámci dopisu, kterým žalovanému sdělovala, že nárokovanou pohledávku nabyla, konkrétně datum 8. 3. 2021. A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněná výzva představuje první doloženou výzvu k uhrazení plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Při stanovení data prodlení soud dále vycházel ze zákonné vyvratitelné domněnky zakotvené v § 573 o. z., dle které k doručení vnitrostátní poštovní zásilky dochází k 3. pracovnímu dni po odeslání. S tím, že v projednávané věci žalobkyně, dle podacího lístku, oznámení o postoupení odeslala 22. 2. 2021 (v pondělí), a k doručení tak došlo k 25. 2. 2021 (ve čtvrtek), přičemž od tohoto data počala plynout desetidenní lhůta k plnění, jejíž poslední den připadl na 7. 3. 2021. Od data 8. 3. 2021 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení. Povinnost zaplatit obě shora popsaná plnění, jistinu a zákonný úrok z prodlení, soud žalovanému uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Ve zbytku, tedy co do položek zahrnujících (i.) částku nárokované jistiny převyšující částku 13 100 (tedy 16 750 Kč), (ii.) veškeré pohledávky ze smluvního úročení i (ii.) pohledávky z úročení zákonného, z částek převyšujících částku přiznané jistiny, resp. zákonného úročení jdoucího za období, kdy se žalovaný nenacházel v prodlení s uhrazením nesplacené jistiny, soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

31. O nákladech řízení rozhodl soud, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V tomto směru vzal soud v úvahu, že v řízení, s ohledem na míru procesního úspěchu ve věci, uspěl žalovaný, neboť žalobkyni, i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky, bylo přiznáno toliko právo na úhradu částky 13 100 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky. Naopak, co do zbytku nárokovaného plnění v řízení uspěl žalovaný s tím, že, odhlédnuto od nekapitalizovaných příslušenství vymezených ve výroku II. tohoto rozsudku, jen součet částky zamítnuté jistiny (16 750 Kč) a kapitalizovaného příslušenství (9 004,68 Kč) převyšuje nejen částku přiznané jistiny, ale i její součet s částkou přiznaného příslušenství, jehož kapitalizovaná výše by k datu vyhlášení tohoto rozsudku činila cca 965 Kč. Žalovaný nicméně v řízení zůstal pasivní a nečinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit.