10 C 355/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 26 764,75 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 267,7 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 267,7 Kč ve výši 10 % ročně jdoucím od 6. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 25 497,05 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 300,51 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 378,25 Kč, úroku ve výši 22,99 % ročně jdoucího z částky 24 621,75 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 24 621,75 Kč od 26. 2. 2020 do 5. 3. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 23 354,05 Kč od 6. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, jež byla nadepsanému soudu postoupena dne 24. 11. 2021, ve znění vyjádření ze dnů 27. 12. 2021 a 28. 2. 2022, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení pohledávky ve výši 26 764,75 Kč. Souběžně také žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení příslušenství nárokované pohledávky sestávajícího z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 300,51 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 378,25 Kč, smluvního úroku ve výši 22,99 % ročně z částky 24 621,75 Kč jdoucího od 26. 2. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 24 621,75 Kč jdoucího od 26. 2. 2020 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárokovanou pohledávku i její příslušenství nabyla z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž dne 18. 2. 2020 sjednala se [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], a. s (dále jen„ postupitel“), o čemž byl žalovaný informován zvlášť zasílaným dopisem. K úhradě dlužného plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou zaslanou zástupcem žalobkyně, avšak neuhradil ničeho. Postoupený závazek, zakládající právo na nárokovanou pohledávku, byl založen„ Smlouvou o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo]“ ze dne 1. 6. 2016 (dále jen„ Smlouva [číslo]“), sjednanou mj. i s odkazem na„ Produktové podmínky revolvingového úvěru“ a„ Sazebník“ poplatků postupitele. Ještě před datem sjednání předmětného závazku postupitel, s náležitou odbornou péčí, ověřil, že je žalovaný, s ohledem na své rodinné a majetkové poměry, schopen poskytnuté plnění splácet. V této souvislosti postupitel vyšel z údajů evidovaných v jemu dostupných databázích (insolvenční rejstřík, bankovní a nebankovní registr klientských informací, databáze Ministerstva vnitra ČR), ze zjištění o již existujících závazcích žalovaného a dále z údajů a listin, jež mu za účelem doložení svých osobních a majetkových poměrů poskytl sám žalovaný. V návaznosti na zjištěné údaje o majetkových poměrech byl žalovanému otevřen účet č. [bankovní účet] s úvěrovým rámcem do 30 000 Kč, navázaný na souběžně vydanou platební kartu, přičemž žalovaný se zavázal načerpaná plnění splácet měsíčními splátkami odpovídajícím minimálně 5 % z čerpaného plnění. Následně žalovaný ze zřízeného úvěrového účtu průběžně čerpal a průběžně též prováděl i splátky, a to až do měsíce července 2019, kdy splácet přestal. S ohledem na tuto skutečnost byl žalovaný postupitelem informován o zesplatnění dosud nesplacené jistiny (24 621,75 Kč), k níž byly dále připočteny též smluvní poplatky 2 143 Kč), a tato byla i nadále úročena sjednaným smluvním úrokem (22,99 % ročně). Takto označené plnění předepsal postupitel žalovanému k úhradě, avšak do data postoupení nebylo splaceno ničeho.

2. Žalobkyně se, prostřednictvím svého zástupce, k jednání dostavila a navrhla, aby bylo jejímu návrhu vyhověno. Žalovaný se k uplatněnému nároku nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil, byť mu byly žaloba (k 24. 1. 2022) i předvolání k jednání (21. 3. 2022) řádně doručeny.

3. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

4. O poskytnutí finančního plnění ve výši 30 000 Kč žalovaný, jako stávající klient postupitele (s bankovním účtem č. [bankovní účet]), požádal vyplněním formuláře, označeného jako„ Žádost o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty“, datovaného k 1. 6. 2016. Zde žalovaný uvedl, že je svobodný, dosáhl učňovského - odborného vzdělání, žije u rodičů a od 16. 12. 2014 podniká s tím, že jeho čisté roční příjmy t. č. činily 163 384 Kč a čistý měsíční příjem všech členů jeho domácnosti t. č. dosahoval 50 000 Kč. K takto označené žádosti bylo přiloženo též přiznání k dani z příjmů za rok 2015, ve kterém žalovaný vykázal čisté příjmy ve výši 163 384 Kč ročně (v průměru cca 13 615 Kč měsíčně).

5. Ve výpisech ze shora označeného běžného bankovního účtu žalovaného byly v období únor až duben 2016 vždy evidovány toliko záporné zůstatky (únor 2016 - 2 893,35 Kč, březen 2016 - 1 460,22 Kč a duben 2016 - 2 838,20 Kč), v mezích tzv. kontokorentu sjednaného do limitu - 3 000 Kč.

6. Proces zkoumání majetkových a osobních poměrů žalovaného postupitel specifikoval písemnou zprávou. Jejím prostřednictvím sdělil, že majetkové poměry žalovaného přezkoumal jednak na základě údajů uvedených v jemu dostupných databázích (insolvenční rejstřík, bankovní a nebankovní registr klientských informací, databáze Ministerstva vnitra ČR), a jednak na základě zjištění pocházejících z předloženého daňového přiznání, ze kterého, za zohlednění částky životního minima, splátek dalších závazků, normativních nákladů bydlení a deklarovaných výdajů, vypočetl tzv. disponibilní částku určenou pro stanovení splátek. V souběžně vypracované tabulce postupitel zadokumentoval vstupní údaje, z nichž vycházel při výpočtu tzv. disponibilní částky. Zde zaevidoval, že je žalovaný podnikatelem, žije u rodičů, je svobodný, jeho čistý měsíční příjem dosahuje výše 20 688,43 Kč a čistý příjem všech členů jeho domácnosti činí 50 000 Kč. Stávající závazky vůči postupiteli žalovaný, dle výpisu z interního systému postupitele, k datu 1. 6. 2016 splácel platbami po 88,82 Kč měsíčně.

7. Oproti podpisu Smlouvy [číslo] (dle čl. Úvodní ustanovení“ odst. 2) mj. i s odkazem na„ Produktové podmínky“ a„ Sazebník“ (obě přílohy byly soudu předloženy), se postupitel, za současného vystavení kreditní karty, zavázal žalovanému po dobu neurčitou poskytovat finanční plnění (čl.„ Podmínky úvěru“ odst. 1, 3 a 4), s tím, že se žalovaný současně zavázal poskytnuté plnění splácet i s úroky a poplatky za poskytnuté služby (čl.„ Podmínky úvěru“ odst. 1 a čl.„ Ostatní ujednání“ odst. 3). K textu Smlouvy [číslo] byl dále připojen též dokument označený jako„ Dispozice ke smlouvě [číslo] o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty uzavřené dne 01. 06. 2016“, kde byla mj. stanovena výše úvěrového rámce (30 000 Kč), výše úročení (22,99 % ročně), výše splátky (2 % z čerpaného úvěru) a úprava splatnosti (v období od 1. do 31. dne v jednom každém měsíci, platbou z bankovního účtu č. [bankovní účet]). V čl. 19 písm. a)„ Produktových podmínek“ pak bylo zakotveno právo postupitele zesplatnit celé načerpané plnění pro případ, kdyby se žalovaný, ve smyslu čl. 18 písm. c)„ Produktových podmínek“, ocitl v prodlení s plněním na byť i jedinou splátku, případně i jinou pohledávku postupitele.

8. Ve výpisu z úvěrového účtu [číslo] je zaevidováno, že žalovaný v období od 1. 6. 2016 do 16. 2. 2020 načerpal celkem 41 007,43 Kč, zatímco splatil 39 739,73 Kč. Již k datu 1. 8. 2019 nicméně postupitel vypracoval dokument„ Upomínka - rozhodnutí o zesplatnění a žádost o splacení dluhů z úvěru“, v jehož rámci žalovaného informoval o zesplatnění jistiny dosud nesplaceného plnění a vyzval jej k úhradě. Doklad o odeslání této upomínky však nebyl žalobkyní předložen.

9. Oproti podpisu listiny, označené jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, datované k 18.2. 2020, doložené spolu s její přílohou [číslo] -„ Seznamem postupovaných Pohledávek na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2020“, se postupitel zavázal převést na žalobkyni pohledávky označené v již uvedené příloze (čl. I. odst. 1 a II. odst. 1), kde je označena mj. i nárokovaná pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se za takto nabyté pohledávky zavázala uhradit úplatu (čl. IV. odst. 1 a 2), přičemž platnost a účinnost uvedených ujednání nastala k datu podpisu oběma smluvními stranami (čl. VII. odst. 15).

10. O přechodu práva nárokovat předmětnou pohledávku byl žalovaný informován dopisem datovaným k 28. 2. 2020, ve kterém byla obsažena i výzva k plnění, a to bez uvedení lhůty. K odeslání tohoto dopisu došlo, dle přiloženého poštovního podacího archu, k datu 2. 3. 2020.

11. Naposledy byl žalovaný k úhradě nárokovaného plnění vyzván zástupcem žalobkyně cestou„ Výzvy k úhradě dluhu“, datované k 31. 3. 2020, která byla doložena i spolu s poštovním podacím archem, datovaným k 3. 4. 2020.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu 1. 6. 2016 (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

16. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

20. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k 1. 6. 2016 (dále jen„ z. s. ú.“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

21. Podle § 3 písm. a) a b) z. s. ú. se pro účely z. s. ú. rozumí (a) spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, (b) věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

22. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

23. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku, sjednaného mezi postupitelem a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele zřídit ve prospěch žalovaného zvláštní bankovní účet, z něhož bude žalovaný, za použití souběžně vystavené kreditní karty, oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše 30 000 Kč. Této povinnosti postupitele korespondovala povinnost žalovaného splácet poskytnuté plnění, navýšené o poplatky a úročení. Předmětný závazek tedy soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění, právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měl sjednaný úvěr zároveň i charakter úvěru spotřebitelského, ve smyslu § 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel, ve smyslu § 3 písm. b) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 3 písm. a) z. s. ú., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

25. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak postupiteli v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti totiž svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tedy povinnost zkoumat úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

26. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské Unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě § 9 z. s. ú. je výsledkem transpozice normy evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Obdobná ustanovení (konkrétně § 86 zákona č. 257/2016 Sb. upravující povinnost zkoumat úvěruschopnost v „ nové“ právní úpravě spotřebitelského úvěrování) pak již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobeno tzv. eurokonformnímu výkladu. Ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), a tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti lze též, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

27. V návaznosti na učiněná skutková zjištění soud konstatuje, že postupitel úvěruschopnost žalovaného s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 9 odst. 1 z. s. ú., nezkoumal. V tomto směru je třeba postupiteli vytknout jak přezkum a hodnocení příjmů žalovaného, tak i přezkum jeho výdajů a celkových majetkových poměrů. Co se týče příjmů, postupitel, dle zaslaného tabulkového přehledu, vycházel ze zjištění, že tyto k 1. 6. 2016 činily cca 20 688 Kč, aniž by však měl z předložených podkladů blíže doloženo, odkud by takové příjmy měly pocházet, zda se jednalo o příjmy pravidelné, umožňující hrazení pravidelných splátek, či vůbec reálné. Sám žalovaný totiž co do doložení příjmů předložil toliko daňové přiznání za rok 2015, z něhož však bylo možné odvodit toliko to, že jeho čisté příjmy za rok 2015 v průměru činily cca 13 615 Kč, tedy cca o 3 700 Kč víc, než t. č. činil nejnižší stupeň minimální mzdy, ve smyslu t. č. účinného § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. S tím, že se jednalo o příjmy z podnikání, a tyto tak nemusely mít pravidelnou povahu a umožnit pravidelné splácení. Rozdíl mezi částkami příjmů odvozených od daňového přiznání a příjmů určených pro účely posouzení úvěruschopnosti žalovaného (cca 7 000 Kč) pak nebyl doložen žádnými dokumenty, obdobně jako tvrzení žalovaného o tom, že příjem všech členů jeho domácnosti dosahuje dokonce výše 50 000 Kč měsíčně. Přesto nebylo ze strany postupitele nijak dále zjišťováno, zda žalovaný nějaké další příjmy skutečně má (tím spíše označil-li sám jediný příjem), s jakými dalšími osobami vede společnou domácnost a s kým sdílí své příjmy i případné výdaje. Již jen ve vztahu k posuzování příjmů žalovaného tak lze na straně postupitele, nadto bankovního ústavu s odpovídajícím aparátem a prostředky, konstatovat podstatné pochybení, kdy si tento řádným a ověřitelným způsobem nepostavil na jisto, z jakých zdrojů, v jaké výši a zda vůbec je žalovaný schopen poskytované plnění pravidelně splácet. Obdobně závažná pochybení vztahující se k přezkumu úvěruschopnosti žalovaného provázel i proces přezkumu jeho výdajů, resp. celkových majetkových poměrů. V tomto bodě postupitel, odvozující splátky od tzv. disponibilní částky, opomněl skutečnost, že žalovaný na svém běžném bankovním účtu (vedeném samotným postupitelem) přinejmenším 3 měsíce před datem 1. 6. 2016 hospodařil vždy se zápornými zůstatky (v rozmezí 1 400 Kč až 2 800 Kč), a využíval tak dřív sjednaných služeb tzv. kontokorentu. K poskytnutí finančního plnění ve prospěch žalovaného tedy postupitel přistoupil za situace, kdy mu již žalovaný finanční prostředky dlužil a nebylo patrné, že by disponoval jakýmikoli jinými disponibilními prostředky k řádnému a pravidelnému splácení, např. pro případ, kdyby se v důsledku krátkodobého přerušení podnikání ocitl bez příjmů. Otázce struktury a povahy dalších výdajů žalovaného, vč. nákladů bydlení, se pak postupitel pohříchu nevěnoval vůbec a bez dalšího vyšel z tvrzení žalovaného. Aniž by docenil, že právě takto, byť jen v základních obrysech zjištěné, výdaje, je na místě porovnávat s hodnotami úředně stanovených životních standardů (např. tzv. normativních nákladů bydlení či částky životního minima, v této souvislosti viz závěry již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018)

28. Za daného stavu věci proto soud závazek ze Smlouvy [číslo] vyhodnotil neplatný, ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to pro rozpor se zákonem. Konstatované porušení zákona a související narušení veřejného pořádku lze, ve smyslu výkladu předestřeného shora, kvalifikovat jako zjevné, ve smyslu § 588 o. z., a neplatnost sjednaného závazku tak bylo třeba prohlásit z úřední povinnosti. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008) a plnění poskytnutá z jeho titulu bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, se zohledněním již uskutečněných splátek, ve smyslu § 2993 o. z., tedy soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 1 267,7 Kč, odpovídající částce nesplacené jistiny, neboť výlučně tento nárok mohla žalobkyně, z titulu postoupení, ve smyslu § 1879 o. z. ve spojení s § 1887 o. z., od postupitele nabýt. Přičemž jako datum, kdy se žalovaný s plněním na uvedenou částku dostal do prodlení, ve smyslu § 1968 o. z., soud určil den následující po datu oznámení o postoupení pohledávky, v jejímž rámci byl žalovaný, bez stanovení lhůty splatnosti, vyzván k plnění. A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněná výzva představuje první doloženou výzvu k uhrazení plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Při stanovení data prodlení soud dále vycházel ze zákonné vyvratitelné domněnky zakotvené v § 573 o. z., dle které k doručení vnitrostátní poštovní zásilky dochází k 3. pracovnímu dni po odeslání. S tím, že v projednávané věci žalobkyně, dle podacího archu, oznámení o postoupení odeslala 2. 3. 2020 (v pondělí), a k doručení tak došlo k 5. 3. 2020 (ve čtvrtek), přičemž splatnost nastala ke dni následujícímu. Od data 6. 3. 2020 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení. Povinnost zaplatit obě shora popsaná plnění, jistinu a zákonný úrok z prodlení, soud žalovanému uložil v zákonné, třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, vy smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Ve zbytku, tedy co do položek zahrnujících (i.) částku nesplacené jistiny i s poplatky (25 497,05 Kč), (ii.) veškeré pohledávky ze smluvního úročení i (ii.) pohledávky z úročení zákonného z částek převyšujících částku přiznané jistiny, resp. zákonného úročení jdoucího za období, kdy se žalovaný nenacházel v prodlení s uhrazením nesplacené jistiny, soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

30. O nákladech řízení rozhodl soud, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V tomto směru vzal soud v úvahu, že v řízení, převažující měrou uspěl žalovaný, neboť žalobkyni, i se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky, bylo přiznáno toliko právo na úhradu částky 1 267,70 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky. Naopak, co do zbytku nárokovaného plnění v řízení uspěl žalovaný, neboť odhlédnuto od nekapitalizovaných příslušenství vymezených ve výroku II. tohoto rozsudku, jen součet částky zamítnuté jistiny (25 497,05 Kč) a kapitalizovaného příslušenství (4 678,76 Kč) převyšuje nejen částku přiznané jistiny, ale i její součet s částkou přiznaného příslušenství, jehož kapitalizovaná výše by k datu vyhlášení tohoto rozsudku činila cca 266 Kč. Žalovaný nicméně v řízení zůstal pasivní a nečinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit.