10 C 76/2020

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr Martinou Kotouček Mikoláškovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, o zrušení zákazu zatížení a zcizení nemovitostí <b>I. Žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že nemovitosti stavební parcela [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa], stavební parcela [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba, pozemková parcela [číslo] – ostatní plocha, v [katastrální uzemí], nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce], včetně veškerého příslušenství, nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy [číslo] ze dne [datum], se zamítá.</b> <b>II. Žaloba s návrhem, aby se zrušil zákaz zatížení a zcizení nemovitostí stavební parcela [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba rodinného domu [adresa], stavební parcela [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba, pozemková parcela [číslo] – ostatní plocha, v [katastrální uzemí], nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] a [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce], včetně veškerého příslušenství, sjednaný zástavní smlouvou [číslo] ze dne [datum], se zamítá.</b> <b>III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 11 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [titul]. [jméno] [příjmení], se sídlem v [obec], [anonymizována tři slova].</b> 1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 2. 2018 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal určení neexistence zástavního práva k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaná poskytla žalobci úvěr ve výši 800 000 Kč na 84 měsíců, aby mohl žalobce uhradit dluhy, které mu vznikly z podnikání. Později byl úvěr dohodou stran navýšen na částku 823 000 Kč. Téhož dne, tj. [datum] uzavřeli žalobce jako zástavní dlužník a žalovaná jako zástavní věřitel a otec žalobce [celé jméno žalobce], jako zástavce, zástavní smlouvu [číslo] za účelem zajištění splnění dluhů žalobce. Zástavní smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve spoluvlastnictví žalobce a jeho otce. V zástavní smlouvě si v čl. 6 a čl. 10 sjednali zákaz zatížení a zcizení předmětných nemovitostí. Po smrti otce žalobce se stal žalobce výlučným vlastníkem dotčených nemovitostí. Žalobce namítal, že uzavřel smlouvu o úvěru v tísni a ve stresu pod tlakem okolností, jelikož mu hrozilo exekuční vymáhání předchozího dluhu. Žalobce tak má za to, že žalovaná předložila žalobci návrh smlouvy, který byl výrazně v její prospěch. V roce 2017 se rozhodl předčasně splatit dluh z úvěru, což žalované oznámil. Žalovaná zaslala žalobci dopis ze dne 13. 6. 2017, ve kterém učinila návrh dohody o změně obsahu uzavřené úvěrové smlouvy. Součástí dohody byl též návrh na uznání dluhu ve výši 968 163 Kč. Žalobce má též za to, že obsah článku 6 bod 5 obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru, odporuje zákonu. Žalobce má za to, že žalovanou stanovený poplatek za předčasné splacení dluhu ve výši 345 179 Kč je, s odkazem na ochranu slabší strany – spotřebitele, nezákonný, neboť dosahuje výše 43 % poskytnutého úvěru a je tak nemravný a nepoctivý. Žalobce zaplatil ke dni 20. 7. 2017 nesplacenou jistinu ve výši 599 001 Kč a úrok od 21. 4. 2017 do 20. 7. 2017 v částce 20 885 Kč, celkem tak žalované zaplatil 619 886 Kč. Žalobce nezaplatil poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč, který nedlužil, neboť dohodu o změně obsahu úvěrové smlouvy nepodepsal. Žalobce žalovanou opětovně kontaktoval s tím, že svůj dluh splnil, a proto zaniklo zástavní právo k uvedeným nemovitostem a vyzval žalovanou, aby podala návrh na výmaz zástavního práva smluvního a zákazu zcizení a zatížení. Dále se žalobce s odkazem na § 1569 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, domáhal zrušení zákazu zatížení a zcizení nemovitostí uvedených ve výroku II, neboť má za to, že již tento zákaz není odůvodněn zájmem hodným právní ochrany.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že smluvní vztah s žalobcem založený smlouvou o úvěru nemohla považovat za ukončený, neboť žalobce neuhradil poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč, poplatek za vklad do Katastru nemovitostí ve výši 2 000 Kč a poplatek za vedení účtu ve výši 2 000 Kč. Dále žalovaná uvedla, že žalobci nesvědčí postavení spotřebitele, kterého se dovolává, neboť smlouvu uzavíral jako podnikatel a úvěr mu byl poskytnut za podnikatelským účelem. Jelikož trvá právní vztah založený smlouvou o úvěru, trvá rovněž akcesoricky zástavní právo. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Z výpisu z katastru nemovitostí list vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], u [stát. instituce], [stát. instituce], má soud prokázáno, že na pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, st. p. [anonymizováno], jehož součástí je stavba bez čp/če, vázne zástavní právo smluvní pro pohledávku ve výši 800 000 Kč dle smlouvy o úvěru [číslo] budoucí pohledávku určenou druhem a dobou vzniku do 29. 11. 2023 v celkové výši 800 000 Kč, ve prospěch zástavního věřitele – žalované, s právními účinky zápisu ke dni 5. 9. 2014. Vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce.

4. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne [datum], [číslo] má soud prokázáno, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako zástavcem a zástavním dlužníkem, žalovanou jako zástavním věřitelem a otcem žalobce jako zástavcem. Účelem zástavní smlouvy je zajištění řádného a včasného splnění dluhů žalobce, které byly definovány v čl. 1 písm. a) a b) zástavní smlouvy, tedy jednak dluh žalobce, jakožto příjemce úvěru ve výši 800 000 Kč, tak i veškerých budoucích dluhů žalobce vůči žalované vzniklé jako smluvní pokuty a poplatky ze smlouvy o úvěru, vzniklé z důvodu odstoupení od smlouvy o úvěru a z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru, dále vzniklé ze smluv měnících závazky ze smlouvy o úvěru a vzniklé z této zástavní smlouvy. Dále má soud za prokázané, že se smluvní strany ohledně vymazání zástavního práva dohodly v čl. 12 zástavní smlouvy tak, že zástavní právo vůči zástavnímu věřiteli lze vymazat pouze na základě prohlášení opatřeného ověřeným podpisem, které bude obsahovat jeho výslovný souhlas s výmazem zástavního práva (zástavních práv) zřízeného (zřízených) podle této zástavní smlouvy. Zástavní právo tak trvá až do vystavení takového prohlášení o výmazu. Zástavní věřitel je povinen do třiceti dní vystavit prohlášení o výmazu po úplném vyrovnání veškerých závazků.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] uzavřené mezi žalobcem a žalovanou má soud prokázáno, že její část je tvořena obchodními podmínkami úvěrujícího pro podnikatele (Business) ze dne 1. 1. 2014, přičemž odchylná ujednání ve smlouvě o úvěru mají přednost před zněním obchodních podmínek. Žalobce potvrdil dle čl. 1 odst. 3 smlouvy o úvěru převzetí a akceptaci obchodních podmínek platných od 1. 9. 2014. V čl. 10 odst. 3 závěrečná ujednání se smluvní strany dohodly, že obsah smlouvy lze měnit jen jednáním v písemné nebo přísnější formě, možnost změnit obsah smlouvy i jinou formou strany vyloučily.

6. Z obchodních podmínek společnosti [právnická osoba], pro poskytování podnikatelských úvěrů platných od 1. 9. 2014 (dále jen„ obchodní podmínky“) má soud za prokázané, že obsahují úředně ověřený podpis žalobce ze dne 29. 8. 2014. A dále z čl. 6 odst. 5 obchodních podmínek má soud prokázáno, že se smluvní strany dohodly na tom, že je žalobce oprávněn splatit celý úvěr před lhůtou splatnosti mimořádnou splátkou, pokud písemně informuje žalovanou alespoň 1 měsíc před plánovaným termínem předčasné splátky. Zároveň byla žalovaná oprávněna požadovat poplatek za předčasné splacení ve výši součtu částky 15 000 Kč a součinu výše celkového sjednaného úvěrového rámce jistiny úvěru, rozdílu sjednaného počtu celých let, které měl úvěr trvat a sjednaného počtu celých let, po které byl úvěr splácen, sjednané roční sazby úroku z úvěru v procesních bodech dělené 100 a koeficientu 0, 54623, snížený o jednu setinu součtu výše celkového sjednaného úvěrového rámce jistiny úvěru, koeficientu 1,25 a rozdílu čísla 3 a výše sazby Prague InterBank Offered Rate pro jeden rok v procesních bodech k 1. lednu příslušeného kalendářního roku, ve kterém je úvěr předčasně splacen. Uvedené ustanovení obsahuje i přesný výše popsaný vzorec pro výpočet poplatku za předčasné splacení úvěru a odkaz, že konkrétní příklad je uveden na internetových stránkách žalované.

7. Z dopisu žalované ze dne 13. 6. 2017, nazvaném„ Věc: Předčasné doplacení úvěrové smlouvy“ má soud prokázáno, že žalovaná zaslala žalobci informaci o vyměření poplatku za předčasné doplacení dle obchodních podmínek ve výši 460 239 Kč, na který mu poskytla 25% slevu, tedy poplatek za předčasné splacení úvěru vyměřila v částce 345 179 Kč, čímž požadovala celkově k úhradě 968 163 Kč.

8. Z návrhu dohody o změně obsahu závazku přiložené k dopisu žalované ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobce tento návrh dohody nepodepsal, tudíž nesouhlasil se změnami ve smlouvě o úvěru [číslo] které se týkaly mj. i vyčíslení poplatku za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč.

9. Dále soud zjistil, že po žalobci níže jmenované subjekty vymáhaly zaplacení dlužných částek. Konkrétně [anonymizována dvě slova] [země] vymáhala v blíže neurčeném období nedoplatek ve výši 20 076 Kč (exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb, [číslo jednací], tuto listinu nepředložil žalobce úplnou – č. l. 127). [právnická osoba] vymáhala po žalobci pohledávku ve výši 10 200 Kč za zajištění dopravy na specifikovaných trasách (upomínka ze dne 19. 11. 2012 – č. l. 128). [právnická osoba] uplatňovala pohledávku ve výši 8 526,63 Kč (Předsoudní výzva ze dne 17. 9. 2012 – č. l. 129, duplicitně č. l. 131). [právnická osoba] vymáhala zaplacení částky 7 200 Kč (Pokus o smír ze dne 18. 4. 2012 – č. l. 130). Pan [příjmení] [příjmení] vymáhal zaplacení jistiny ve výši 57 000 Kč a příslušenství (exekuční příkaz sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu]; Urgence o zaplacení ze dne 9. 7. 2015 – č. l. 134). Oprávněný [jméno] [příjmení] vymáhal po žalobci zaplacení částky 11 948,50 Kč s příslušenstvím (Exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo listu], Příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací], [číslo listu], Exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu], Platební rozkaz Okresního soudu v Nymburce č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo listu], Exekuční návrh zn. [číslo] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu], Vyrozumění o zahájení exekuce č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu]). Společnost [anonymizována dvě slova] s r.o. vymáhala po žalovaném zaplacení částky 2 146 Kč s příslušenstvím (Exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] - [číslo listu], Exekuční návrh doručený exekutorskému úřadu dne [datum] [číslo listu], Platební rozkaz Okresního soudu v Nymburce č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu] a [anonymizováno], Vyrozumění o zahájení exekuce č. j. [číslo jednací] [číslo listu] a [anonymizováno]). Společnost [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizováno] vymáhala po žalovaném zaplacení dlužné částky včetně příslušenství ve výši 7 052 Kč (Výzva k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu], Exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu] – [anonymizováno], Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu]) [příjmení] [jméno] [příjmení] – [právnická osoba] vymáhala po žalobci zaplacení částky 8 400 Kč (Návrh na vydání platebního rozkazu ze dne [datum] – [číslo listu] a [anonymizováno], Platební rozkaz Okresního soudu v Nymburce č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu]). [právnická osoba] vymáhala po žalovaném zaplacení částky 6 020 Kč (Příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. [číslo jednací] – [číslo listu]), avšak exekuční příkaz, kterým byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu žalobce byla zrušena (Usnesení č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] – [číslo listu]).

10. Soud neprováděl dokazování nabývacími listinami a výslechem žalobce, které měly prokazovat vlastnictví žalobce dotčených nemovitostí, neboť tyto důkazy byly nadbytečné, když bylo možné uvedenou skutečnost zjistit s výpisu z katastru nemovitostí, který byl jako důkaz proveden. Dále neprováděl soud dokazování Listinou o jednostranném zápočtu ze dne 31. 10. 2014 (č. l. 5), neboť neměla prokazovat skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci tj. netýkala se skutečností ohledně trvání zajištěné pohledávky. Soud neprováděl pro nadbytečnost ani dokazování dopisy ze dne 19. 6. 2017 (č. l. 6), ze dne 8. 7. 2015 (č. l. 9), 28 11. 2017 (č. l. 10) a ze dne 20. 11. 2017 (č. l. 11), neboť se týkaly skutečností, které nejsou rozhodné pro projednávanou věc (zejm. se týkaly změny výše úroku). Soud neprováděl dokazování ani předžalobní výzvou, neboť se nejedná o žalobu na plnění a není tak podmínkou pro případné přiznání nároku na náhradu nákladů řízení a jiné skutečnosti nebyly tvrzeny.

11. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za zjištěné, že žalobce nezaplatil poplatek za předčasné splacení úvěru.

12. Soud z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že dluh žalobce, zajištěný zástavním právem zapsaným na základě zástavní smlouvy [číslo] ze dne [datum] vůči předmětným nemovitostem ve prospěch žalované, vzniklý uzavřením smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] nebyl v plné výši splacen, neboť žalovaný neuhradil poplatek za předčasné splacení úvěru.

13. Podle § 1311 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen občanský zákoník zástavním právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu. Zástavním právem lze zajistit i dluhy určitého druhu vznikající dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.

14. Podle § 1312 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.

15. Podle § 1316 občanského zákoníku zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

16. Podle § 1376 občanského zákoníku zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.

17. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2399 odst. 2 občanského zákoníku úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou.

19. Předmětem řízení byla žaloba na určení, že na předmětném pozemku neexistuje zástavní právo ve prospěch žalované. Jedná se tedy o určovací žalobu ve smyslu § 80 o.s.ř. Předpoklad úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem a že účastníci mají věcnou legitimaci. Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Týká-li se určovací žaloba zástavného práva, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo. K odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není (srov. rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003). V projednávané věci dovodil soud existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, neboť je (objektivně vzato) způsobilé odstranit právní stav nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.

20. Účelem zástavního práva je, že nutní dlužníka, aby splnil svůj dluh řádně a včas a nestane-li se tak, poskytuje věřiteli prostor pro uspokojení pohledávky ze zpeněžené zástavy. Zástavní právo je ve vztahu akcesority vůči hlavnímu závazkovému poměru; v tomto případě ve vztahu ke smlouvě o úvěru, na základě které žalovaná poskytla žalobci finanční prostředky a ten se zavázal je ve stanovené lhůtě vč. úroků vrátit. Jakmile by zanikla pohledávka z předmětné úvěrově smlouvy, zaniklo by i zástavní právo, které vázne na nemovitostech žalobce. V řízení nebylo prokázáno, že by zanikl dluh žalobce vůči žalované, který vznikl na základě smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne [datum] [číslo]. Součástí této smlouvy o úvěru byly i obchodní podmínky, s jejichž zněním se žalobce prokazatelně seznámil, když je podepsal, přičemž podpis žalobce byl na obchodních podmínkách úředně ověřen. V obchodních podmínkách si smluvní strany ujednaly, že je možné předčasně splatit poskytnutý úvěr, avšak za podmínky, že žalobce uhradí žalované poplatek za předčasné splacení úvěru. [ulice] podmínky obsahovaly i konkrétní vzorec pro výpočet tohoto poplatku. V okamžiku, když žalobce oznámil žalované, že má zájem na předčasném splacení úvěru, předložila žalovaná žalobci návrh dohody, ve které vyčíslovala výši poplatku za předčasné splacení úvěru dle obchodních podmínek, a zároveň navrhla žalobci na uvedený poplatek slevu ve výši 25 %. Žalobce na tuto dohodu nepřistoupil, čímž ovšem zůstalo účinné ustanovení o poplatku za předčasné splacení úvěru dle obchodních podmínek. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalobce splnil svou povinnost zaplatit při předčasném splacení úvěru i poplatek za předčasné splacení úvěru a zároveň nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalobkyní byla uzavřena jiná dohoda, na základě které by se žalobce zprostil povinnosti zaplatit poplatek za předčasné splacení úvěru, anebo na základě které by bylo možné považovat dluh žalobce za splněný, nebyly splněny podmínky pro zánik zástavního práva, neboť dluh zajištěný zástavním právem na nemovitostech žalobce stále existuje.

21. Soud nepřisvědčil argumentům žalobce ohledně tvrzené absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, které se žalobce dovolával z titulu ochrany spotřebitele a souvisejícího ustanovení § 1813 občanského zákoníku. Bylo prokázáno, že žalobce při uzavírání smlouvy o poskytnutí podnikatelského úvěru nevystupoval v pozici spotřebitele, ale vystupoval jako podnikatel. Žalobce ostatně i v žalobě sám uvedl, že poskytnutý úvěr mu sloužil k úhradě dluhů vzniklých z podnikání. Žalobci jakožto podnikateli tak nelze poskytnout stejnou míru ochrany při uzavírání úvěrových smluv, jako spotřebiteli, neboť jednal jako profesionál a ačkoli nepodnikal v oblasti úvěrů, nelze ho ani v tomto ohledu považovat za slabší stranu. Žalobce potřeboval zajistit finanční prostředky pro své podnikání, které určitou dobu provozoval a rozvíjel. V průběhu podnikání se tak musel nezbytně vystavit situacím, kdy musel získat odborné informace i z jiných odvětví než bezprostředně souvisejících s provozem autodopravy (např. vedení účetnictví). Nelze přijmou tezi, že by jakýkoli podnikatel, který by uzavíral jakoukoli smlouvu, ve které není profesionálem, mohl postupovat zcela neuvážlivě a bez rozmyslu nebo dokonce tak, že by nečetl smluvní podmínky a následně se dovolával neplatnosti smlouvy z důvodu, že se neseznámil s obsahem smluvních podmínek. U podnikatele je třeba presumovat racionální a odpovědný přístup k uzavírání smluv a to, že se se smluvními podmínkami řádně seznámí a že je řádně vyhodnotí ve vztahu ke svým podnikatelským potřebám.

22. Soud nepřisvědčil žalobci ani ohledně tvrzené tísně. Žalobce opakovaně namítal, že smlouvu o úvěru uzavíral v tísni a ve stresu pod tlakem okolností, když mu hrozilo exekuční vymáhání jeho předchozího dluhu a prostředky získanými z úvěru potřeboval uhradit předchozí dluh. Tvrzená tíseň nebyla v řízení prokázána a nebylo ani prokázáno, že by žalobce potřeboval uhradit dluhy ve výši poskytnutého úvěru. Žalobce dovozoval tíseň ze špatné finanční situace, ovšem z provedeného dokazování bylo prokázáno, že věřitelé se sice po žalobci domáhali zaplacení konkrétních pohledávek, ovšem výše součtu jednotlivých dluhů, tak jak byly soudu žalobcem předloženy, nedosahovala ani zdaleka částky čerpaného úvěru. Nebylo tak prokázáno, že by se žalobce pod tlakem těchto dluhů rozhodl uzavřít projednávanou smlouvu o úvěru. Navíc z jednotlivých listin (ať už z předžalobních výzev nebo platebních rozkazů nebo exekučních příkazů) vyplývá, že dluhy a jejich vymáhání bylo rozprostřeno do delšího období, zejm. do let 2012 2014. Žalobce dokonce předložil i listiny svědčící o vymáhání dluhů v roce 2016, což byla doba až po uzavření smlouvy o úvěru a jednání z doby po uzavření smlouvy o úvěru tak nemohlo žalobce ovlivnit při uzavírání smlouvy o úvěru. Dluhy, jejichž vymáhání žalobce čelil v letech 2012 – 2014 pak byly v čase rozprostřeny a nelze z nich dovodit existenční hrozbu pro žalobce, kterou by šlo vyhodnotit jako tíseň. Žalobce si sjednal podnikatelský úvěr v částce 800 000 Kč (resp. 823 000 Kč), avšak součet pohledávek, jež byly vůči žalobci vymáhány, dosahoval řádů desítek tisíc korun. Nebylo tak prokázáno, že by žalobce při uzavírání smlouvy o úvěru jednal v tísni pod tlakem existujících dluhů, neboť uplatňované pohledávky nedosahovaly takové výše, která by svědčila o zjevné existenční (podnikatelské) hrozbě pro žalobce. Nebylo tak ani prokázáno, že by žalobce nutně čerpal prostředky k úhradě uvedených dluhů, jak tvrdil v žalobě, neboť prokázaná výše dluhů byla několikanásobně nižší, než čerpaný úvěr.

23. Ačkoli žalobce dále namítal, že si svou finanční tíseň nezpůsobil vlastním zaviněním, ale byla vyvolána tím, že mu jiní podnikatelé neplatili včas, tj. šlo o tzv. druhotnou platební neschopnost, nejedná se o okolnost, kterou by mohl soud zohlednit jako relevantní při posuzování okolností uzavírání smlouvy o úvěru. K tomu srov. odst. 41 nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3308/16, ze dne 19. 1. 2017, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že„ (s ) ubjektivním znakem lichvy je tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není dle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.“ V případě žalobce nebyla zjištěna tíseň spočívající se vysoké míře zadlužení, které by odpovídala výše čerpaného úvěru a zároveň není rozhodné, zda se do finanční tísně přivedl svou podnikatelskou strategií či jednáním jiných podnikatelských subjektů, které žalobci nesplácely své závazky včas.

24. Žalobce dále namítal, že poplatek za předčasné splacení úvěru je nemravný a nepoctivý, neboť dosahoval výše 43 % hodnoty úvěru. Žalobce měl za to, že po něm žalovaná chtěla poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč neoprávněně, neboť dohodu o změně obsahu uzavřené úvěrové smlouvy včetně jejího bodu 2.2. žalobce nepodepsal. Žalobce má pravdu v tom, že nebyl povinen zaplatit poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč, jak bylo uvedeno v návrhu dohody o změně obsahu uzavřené úvěrové smlouvy, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce uvedený návrh dohody akceptoval, přičemž smluvní strany se ve smlouvě o úvěru dohodly na tom, že změna smlouvy o úvěru je možná jenom v písemné nebo přísnější formě. Ovšem to, že žalobce nepodepsal návrh dohody o změně obsahu úvěrové smlouvy, neznamená, že nebyl povinen zaplatit poplatek za předčasné splacení úvěru, neboť závazek k zaplacení tohoto poplatku byl vymezen v obchodních podmínkách, které tvořily součást smlouvy o úvěru, s jejímž zněním žalobce souhlasil. Žalobce a žalovaná neuzavřeli jinou dohodu, kterou by se žalobce zprostil závazku zaplatit poplatek za předčasné splacení úvěru. Žalobce tak byl povinen zaplatit poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši, jakou určovaly obchodní podmínky, tj. dle konkrétního vzorce, který zohledňoval dobu splácení úvěru a dobu, ve které byl úvěr skutečně splacen. Žalobce namítal neplatnost poplatku za předčasné splacení úvěru ve výši 345 179 Kč z důvodu jeho nepřiměřené výše k celkovému dluhu (43 %), což však není důvodná námitka, když takto vyčíslený poplatek za předčasné splacení úvěru nebyl smluvními stranami sjednán.

25. Ohledně samotné výše skutečně sjednaného poplatku za předčasné splacení úvěru, který je součástí obchodních podmínek pak soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 572/2016, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že„ (s ) oudy nižších stupňů v projednávané věci správně uzavřely, že požadavek na zaplacení mimořádného poplatku není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně úvěr dlužnici poskytla a nastala situace, se kterou je spojena povinnost zaplatit mimořádný poplatek, neboť smluvní vztah neprobíhal tak, jak bylo při jeho sjednání předpokládáno. Jestliže speciální ustanovení § 343 obch. zák. přímo upravuje situaci, kdy dlužník splní peněžitý závazek před stanovenou dobou plnění, a pro takový případ stanoví, že dlužník není oprávněn bez souhlasu věřitele odečíst od dlužné částky úrok odpovídající době, o kterou plnil dříve, pak nelze dovozovat, že požadavek na zaplacení mimořádného poplatku (který je úrokem odpovídajícím době, o kterou dlužník plnil dříve) byl obcházením zákona nebo že by takové ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy.“ Žalobce si s žalovanou výslovně v obchodních podmínkách sjednal možnost předčasného splacení úvěru, a to za podmínky, že žalované zaplatí poplatek za toto předčasné splacení úvěru, přičemž vzorec pro výpočet tohoto poplatku byl v obchodních podmínkách uveden jednak slovně rozepsáním jednotlivých položek, a dále i vlastním matematickým vzorcem, do kterého stačilo dosadit hodnoty ze smlouvy o úvěru a doby čerpání úvěru. Ohledně obecného příkladu výpočtu pak žalovaná odkazovala na své webové stránky. Žalobce argumentoval výší poplatku za předčasné splacení úvěru v poměru v poskytnutému úvěru, nicméně v uvedeném případě je třeba zohlednit dle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu i to, jaké úroky by žalobce za dobu řádného trvání smlouvy o úvěru zaplatil a že nebylo shledáno v rozporu s dobrými mravy, když si úvěrující sjedná výši poplatku za předčasné splacení úvěru ve výši odpovídající součtu těchto úroků. Poplatek za předčasné splacení úvěru, tak jak si ho smluvní strany sjednaly v čl. 6 odst. 5 obchodních podmínek, neshledal soud za rozporný s dobrými mravy, není excesivní a pohybuje se v rámci již dříve Nejvyšším soudem vymezeném jako akceptovatelný. Žalobkyně v dopise ze dne 13. 6. 2017 vyčíslila žalobci poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 460 239 Kč, na tento poplatek mu započítala slevu 25 %, tj. požadovala by po žalobci zaplacení 345 179 Kč (žalobce ovšem neakceptoval návrh změny smlouvy o úvěru). Žalobce uzavřel smlouvu o úvěru [datum] a zavázal se vrátit poskytnutý úvěr v 84 splátkách, přičemž splátky činily 14 050 Kč měsíčně, po uplynutí fixační doby (1 roku), byl pak žalobce povinen splácet měsíčně 17 988 Kč. Pokud by tedy žalobce splácel poskytnutý úvěr v 84 splátkách po nejprve 14 050 Kč a následně po 17 988 Kč, zaplatil by na poskytnutý úvěr celkově částku přes 1 460 000 Kč, z uvedeného je tak patrné, že žalovanou vyčíslený poplatek za předčasné splacení úvěru (i jeho výše nesnížená o navrženou slevu) neporušuje již dříve judikaturou nastavené hranice, když přibližně odpovídá součtu úroků, které by žalobce zaplatil v případě trvání smlouvy o úvěru.

26. Žalobce se dále domáhal aplikace § 1930 občanského zákoníku, podle kterého musí věřitel přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy. Předčasné splacení dluhu ovšem nelze považovat za částečné plnění. Předčasným splacením dluhu se žalobce domáhal předčasného ukončení závazku vůči věřiteli – žalované a pro tento případ měl s žalovanou sjednán poplatek, který byl povinen zaplatit.

27. Soud proto rozhodl výrokem I. tak, že žalobu na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by zanikl dluh, jenž byl zajištěn tímto zástavním právem, když žalovaný nezaplatil poplatek za předčasné splacení úvěru, k čemuž se zavázal v obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum].

28. Žalobce se dále domáhal zrušení zákazu zcizení nebo zatížení uvedených nemovitostí a odkazoval přitom na ustanovení § 1569 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený požadovat, aby soud zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho zachování. Žalobce tak z důvodu, že je zákaz zapsán do veřejného seznamu požadoval, aby soud zákaz zrušil. Nicméně uvedené ustanovení není na daný případ vůbec aplikovatelné, je obsaženo v občanském zákoníku v hlavě III dědické právo, Díl 1 Právo na pozůstalost, Pododdíl 3 Vedlejší doložky v závěti, a jak bylo v průběhu řízení prokázáno, zástavní právo, resp. zákaz zcizení a zatížení předmětných nemovitostí byl do katastru nemovitostí zapsán na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], nikoli na základě doložek ze závěti. Z uvedeného důvodu tak soud nemohl s odkazem na § 1569 odst. 2 občanského zákoníku rozhodnout o zrušení zákazu zcizení a zatížení předmětných nemovitostí.

29. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 o. s. ř. a přiznal žalované vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11 132 Kč, neboť žalovaná byla plně úspěšná. Žalované tedy soud přiznal na nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“) 3 úkony právní služby po 2 500 Kč (převzetí zastoupení a dvě účasti na jednání), kdy tarifní hodnota věci činí částku 35 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, dále 3x 300 Kč jako režijní paušál ke každému z provedených úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas v délce osmi půlhodin ve výši 800 Kč podle § 14 advokátního tarifu a DPH 21% ve výši 1 932 Kč.