12 C 161/2024

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 261,19 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 33 261,19 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 33 261,19 Kč od 20. 3. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 261,19 Kč od 20. 3. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 978,61 Kč za období od 9. 6. 2022 do 19. 3. 2024 a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 949,41 Kč za období od 9. 6. 2022 do 19. 3. 2024, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným dne , datum, uzavřela Smlouvu o povoleném debetu, z jejíhož titulu poskytla žalovanému možnost prostřednictvím účtu č. , č. účtu, čerpat peněžní prostředky až do debetu ve výši , částka, , které žalovaný měl i s úroky vrátit. Žalovaný opakovaně čerpal peněží prostředky až do částky , částka, . Ke dni , datum, však po zaúčtování několika plateb ve prospěch a v neprospěch účtu žalovaný přečerpal povolený debet a vznikl nepovolený debet , částka, . Tento nepovolený debet žalovaný neprodleně nevyrovnal. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě, odstoupila od smlouvy o povoleném debetu a účet ke dni , datum, zrušila. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovaným, nahlédnutím do příslušných registrů a databází a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o povoleném debetu ze dne , datum, soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalovanému možnost čerpat z účtu č. , č. účtu, peněžní prostředky do výše , částka, na dobu 360 dnů, které se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši 12 % ročně.

4. Ze žádosti o poskytnutí povoleného nezajištěného debetu soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr dne , datum, uvedl ke svým poměrům, že je svobodný, má příjem ze závislé činnosti ve výši , částka, čistého měsíčně, bydlí u rodičů. Dále prohlásil, že jeho výdaje na bydlení , částka, měsíčně, a ostatní výdaje , částka, měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že nemá děti a nemá další úvěrové závazky.

5. Z výpisu z registru žalobkyně soud zjistil, že žalovaný ke dni , datum, neměl negativní záznam v registru CBCB ani v SOLUS. Z registru BRKI/NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaný ke dni žádosti o úvěr u jiných poskytovatelů úvěrů neměl úvěrové závazky.

6. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že sama žalobkyně ke dni , datum, evidovala 2 úvěrové závazky žalovaného ve výši , částka, a , částka, s měsíčními splátkami , částka, a , částka, s tím, že tyto nejsou po splatnosti a žalovaný není v exekuci ani v insolvenci.

7. Z historického výpisu soud zjistil, že žalobkyně u úvěru č. , hodnota, evidovala ke dni , datum, zůstatek úvěru žalovaného ve výši , částka, .

8. Z periodického výpisu soud zjistil, že běžný účet č. , č. účtu, vedený u žalobkyně pro žalovaného vykazoval ke dni , datum, zůstatek , částka, a ke dni , datum, zůstatek , částka, . Skutečnost, že žalovaný v době od , datum, do , datum, čerpal z účtu č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši , částka, nebyla tímto důkazem prokázána. Ze skutečnosti, že žalobkyně v historickém výpis evidovala zůstatek úvěru v této výši, nelze dle názoru soudu dovodit, zda a v jaké výši žalovaný po uvedenou dobu čerpal peněžní prostředky a zda v jaké výši žalobkyni tyto prostředky vrátil. Žalobkyně se k jednání nedostavila a sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout důkazy k prokázání tohoto tvrzení a o následcích nesplnění povinnosti důkazní.

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ČR , spisová značka, ). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a žalobkyní jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

18. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že si jednak neopatřila úplné informace od žalovaného o jeho poměrech, neověřila trvání jeho pracovního poměru a skutečnou výši příjmů potvrzením od zaměstnavatele. Z údajů, které žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o úvěru měla k dispozici, bylo patrné, že splátky jeho dřívějších úvěrů přesahují částku , částka, měsíčně. Rovněž skutečnou výši výdajů na bydlení nijak neověřila. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu citovaného ustanovení nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

19. Soud se proto dále zabýval tím, zda se žalovanému v souvislosti s neplatným závazkem dostalo plnění, které je povinen ve smyslu ust. § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neunesla povinnost důkazní ke svému tvrzení, že žalovanému poskytla prostřednictvím běžného účtu peněžní prostředky ve výši , částka, , které žalovaný nevrátil, soudu nebylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

20. Právo na náhradu nákladů řízení by měl podle ust § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, žalovaný, neboť byl zcela úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.