12 C 269/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 257 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3.919,53 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 1.079,47 Kč, úrok ve výši 14,05 % ročně z částky 4.999 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 1.079,47 Kč od datum do zaplacení a částku 258 Kč na smluvní pokutě, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 4.999 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 4.999 Kč od datum do zaplacení, částky 258 Kč jako smluvní pokuty a úroku ve výši 14,05 % ročně z částky 4.999 Kč od datum do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne datum poskytla žalovanému převodem na účet finanční prostředky ve výši 4.999 Kč, který měl být žalovanou splacen ve 12 měsíčních splátkách po 892 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky nehradila řádně a včas, došlo proto ke zesplatnění. Žalovaná dosud uhradil celkem částku 1.079,47 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů a dokladů poskytnutých žalovanou a ověřila je potvrzením o příjmu a nahlédla do registru SOLUS.

2. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum má soud prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované, která je ve smlouvě označena rodným číslem, finanční prostředky v částce 4.999 Kč, a to převodem na účet žalovaného č. bankovní účet. Žalovaná se zároveň zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky ve výši 363,26 % ročně, a to v 12 splátkách po 892 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení úvěru.

3. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně soud zjistit, že dne datum žalobkyně poskytla finační prostředky ve výši 4.999 Kč 4. Z předsmluvního formuláře ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalobkyně dne datum seznámila žalovanou se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru.

5. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru číslo soud zjistil, že žalovaná dne datum před uzavřením smlouvy písemně prohlásila, že má pravidelný čistý měsíční příjem 5.600 Kč a 2.200 Kč ze sociálních dávek, bydlí u rodičů. Kromě výdajů na svoji osobu ve výši životního minima 3.800 Kč žalovaná uvedla, že má výdaje na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní 2.500 Kč měsíčně.

6. Z rozhodnutí ČSSZ ze dne datum soud zjistil, že žalované byl od datum přiznán invalidní důchod ve výši 5.774 Kč. V dubnu 2014 byl žalované invalidní důchod vyplacen ve výši 5.798 Kč (ústřižek poštovní poukázky) a Úřadem práce byla žalované vyplacena částky 700 Kč dne datum (ústřižek poštovní poukázky).

7. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalobkyně pořídila výpis záznamů z registru SOLUS, kde žalovaná nemá záznam, avšak není zřejmé k jakému datu jsou údaje platné.

8. Z dopisu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou sepsala pro žalovanou oznámení o zesplatnění úvěru a výzvu k úhradě s upozorněním na soudní vymáhání. Z podacího archu soud zjistil, že zásilka byla žalované odeslána prostřednictvím České pošty s. p. dne datum.

9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud o skutkovém stavu uzavřel, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky v částce 4.999 Kč a žalovaná se zavázala tyto žalobkyni vrátit s úroky ve výši 363,26 % ročně z dlužné částky ve 12 splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované úvěr splácet na základě informací poskytnutých žalovanou a ověřených způsobem popsaným v bodu 6 až 9 tohoto odůvodnění. Žalobkyně částku 4 999 Kč žalované skutečně poskytla. Žalovaná žalobkyni v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila částku 1.079,47 Kč. Žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu z předmětné smlouvy vyzvala dopisem, který odeslala dne datum.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. a § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se v návaznosti na tento právní závěr dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá ust. § 9 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

17. V projednávaném případě soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by spolehlivě zjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co o příjmech a výdajích žalované zjistila z její prohlášení a z dokladů o výplatě důchodu a dávek státní sociální podpory za 1 měsíc. Skutečné výdaje, které žalovaná uvedla v minimální možné výši, ani majetkové poměry žalované žalobkyně nijak neověřovala. Žalobkyně výdaje žalované nijak neověřila, např. z výpisu z běžného účtu žalované, kterým evidentně žalovaná disponovala. Údaje uvedené žalovanou musely u žalobkyně samy o sobě vzbuzovat pochybnosti, neboť bylo zřejmé, že výdaje převyšují příjmy o 700 Kč. Skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS s negativním zjištěním, sama o sobě, ani ve spojení s potvrzenou výši příjmu žalované, neodůvodňuje závěr, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. Postup žalobkyně tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, nemohla by žalované úvěr poskytnout, již jen na základě toho, co zjistila z prohlášení žalované a ze svých vlastních databází a aniž by ověřila jeho skutečné výdaje, a to přinejmenším shora uvedeným způsobem. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Výdaje žalované byly ověřeny zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohla žalobkyně učinit kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran. Smluvní pokuta je jedním ze specifických prostředků zajištění smluvního závazku, který má ve vztahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu akcesorickou (vedlejší) povahu a nemůže existovat samostatně. Nevznikl-li tedy mezi účastníky platně vztah ze smlouvy o úvěru, nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na smluvní pokutu v souvislosti s porušením závazků z této smlouvy.

18. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku 4.999 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaná na svůj dluh zaplatila již 1.079,47 Kč, zbývá k úhradě částka 3.919,53 Kč Tyto žalovanou již uskutečněné splátky lze na dluh z bezdůvodného obohacení započíst, aniž by bylo zapotřebí projevu směřujícího k započtení (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009). Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 3.919,53 Kč se pak stal splatným dnem datum, neboť žalovaná byla dopisem, který se do její dispozice dostal dne datum, vyzvána k zaplacení. Jelikož žalovaná žalobkyni dluh ve lhůtě dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. nesplnila, dostala se ve smyslu ust. § 1968 o. z. do prodlení, a to ode dne datum. Žalobkyni tedy od tohoto data přísluší podle § 1970 o. z. i úroky z prodlení. Jelikož výše úroků z prodlení nebyla mezi účastníky sjednána, soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, která činí pro rozhodné období 8,25% p. a., a to od data datum, jak žalobkyně v žalobě požadovala, (výrok I.). Ve zbytku požadované jistiny, úroku z prodlení v zákonné výši, smluvních pokut a smluvního úroku soud žalobu jako nedůvodnou na základě shora uvedených důvodů zamítl (výrok II).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.