12 C 335/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 64 774,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24.137,89 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 8. 9. 2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 40.636,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.000,96 Kč za období od 19. 3. 2022 do 22. 8. 2022, zákonných úroků z prodlení kapitalizovaných za období od 20. 1. 2020 do 7. 9. 2022 a úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 40.602,80 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši , částka, , kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši , částka, , úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 64.740,69 od , datum, do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 4.000,96 úvěru č. , hodnota, z jejíhož titulu poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Čerpané peněžní prostředky měl žalovaný vrátit i s úroky v dohodnutých splátkách. Žalovaný řádně a včas poskytnutý úvěr nesplácel a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku , částka, , na úrocích částku , částka, , na úvěrových poplatcích částku , částka, a na sankčních poplatcích částku , částka, . Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet posuzoval na základě potvrzení o příjmu žalovaného, z jeho sdělení o příjmech v jeho domácnosti a ze statistických údajů zveřejňovaných ČSÚ.

2. Žalovaný učinil nesporným, že mu žalobkyně peněžní prostředky v částce , částka, poskytla a dále k žalobě uvedl, že po celou dobu splácel úvěr řádně a včas a je tedy celý splacený, případně bylo uhrazeno o , částka, více.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne peněžní prostředky ve výši , částka, . Mezi účastníky bylo dohodnuto, že úvěr bude úročen úrokem ve výši 12,4 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr s úroky v 60 splátkách po , částka, . Bylo dohodnuto, že úvěrový účet bude veden po č. , č. účtu, a úvěr bude splácen z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, .

4. Ze žádosti o úvěr ze dne , datum, má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, od , datum, je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou, má učňovské vzdělání, bydlí v pronajatém bytě, má průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši , částka, . Příjem domácnosti uvedl ve výši , částka, a zdroj příjmů 1. Nezbytné měsíční náklady vyčíslil na částku , částka, , srážky ze mzdy uvedl ve výši , částka, , jiné měsíční splátky také uvedl ve výši , částka, , počet vyživovaných osob 0.

5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně disponovala před uzavřením smlouvy o úvěru údaji o tom, že žalovaný bydlí v nájmu a splácí částku cca , částka, měsíčně.

6. Z potvrzení o příjmu soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného dne , datum, potvrdil, že žalovaný je od , datum, zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou, má průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši , částka, a nejsou mu prováděny žádné srážky ze mzdy.

7. Výpisem z úvěrového účtu č. , č. účtu, a platební historií bylo prokázáno, že žalovaný v souvislosti se smlouvou o úvěru celkem uhradil částku , částka, .

8. Z dopisu ze dne , datum, a poštovního podacího archu soud zjistil, že dne , datum, žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k zaplacení do , datum, .

9. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, a podacího lístku ze dne , datum, má soud za prokázané, že byl žalovaný před podáním žaloby vyzván k úhradě.

10. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to porovnáním příjmů a výdajů žalovaného a zjištěním existence a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování všech skutečných výdajů žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl nulové částky u veškerých výdajů. Žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání, které se konalo dne , datum, , sama se tak vzdala možnosti být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě navrhnout k tomuto tvrzení důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti. Žalovaný ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal, že v souvislosti se smlouvou o úvěru uhradil žalobkyni více, než tvrdila žalobkyně.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a žalobkyní jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

19. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně neprokázala, zda a jakým způsobem zjistila skutečné výdaje žalovaného, například na jeho základní životní potřeby a nájem. Žalovaný uvedl nulové výdaje, žalobkyně tak nepochybně musela mít vědomost o tom, že informace žalovaného v žádosti o úvěr ohledně výdajů nejsou pravdivé, přesto nijak dále poměry žalovaného neověřovala. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

20. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku , částka, , vzniklo jí dle § 2993 o. z. právo na vrácení poskytnutého plnění. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalovaný uhradil částku , částka, , má žalobkyně má právo na zaplacení částky , částka, . Dluh žalovaného v částce , částka, se pak stal splatným dnem , datum, , neboť žalovaný byl žalobkyní vyzván k zaplacení v této lhůtě. Soud proto žalobě co do požadavku na zaplacení částky , částka, vyhověl a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od , datum, , neboť od této doby byl žalovaný v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 15 % p.a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch obou účastníků v řízení byl jen částečný a s ohledem na poměr mezi jejich úspěchem a neúspěchem by právo na náhradu nákladů měl žalovaný, který se však tohoto práva výslovně vzdal.