12 C 71/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 32 195,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15.400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 16.715,36 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4.626,03 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši z částky 16.583,23 Kč od datum do datum a z částky 1.183,23 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 5.009,52 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 16.583,23 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala proti žalované jako právní nástupce společnosti právnická osoba, IČO, zaplacení částky 32.195,36 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě smlouvy uzavřené se žalovanou dne datum poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 19.000 Kč. Tuto částku žalovaná převzala při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s poplatkem 19.079 Kč ve 100 týdenních splátkách po 381 Kč. Žalovaná splátky řádně nehradila, uhradila pouze částku 3.600 Kč. K postoupení pohledávek žalobkyni došlo dne datum a žalovaná byla o tomto vyrozuměna. Před podáním žaloby žalobkyně žalované odeslala výzvu k zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy číslo uzavřené mezi žalovanou a věřitelem právnická osoba, se sídlem v obec a číslo, ulice a číslo, IČO, a smluvních podmínek soud zjistil, že dne datum se věřitel a žalovaná písemně dohodli, že věřitel poskytne žalované částku 19.000 Kč, kterou v hotovosti zároveň převzala, což potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zároveň zavázala vrátit věřiteli poskytnuté prostředky spolu s částkou 19.079 Kč ve 100 týdenních splátkách po 381 Kč.

4. Ze zákaznické karty ze dne datum soud zjistil, že žalovaná o svých poměrech písemně prohlásila, že bydlí v nájemním bytě, má učňovské vzdělání, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost, je na mateřské dovolené, má příjem 6.300 Kč měsíčně, další příjem v domácnosti 14.000 Kč a její běžné měsíční výdaje činí 2.000 Kč. Dále žalovaná prohlásila, že není držitelem kreditní karty, nemá zápůjčky u jiného věřitele. anonymizováno zde uvedl, že prohlášení žalované ověřil složenkami a výpisy z bankovního účtu.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovanou dle smlouvy číslo.

6. Z výzvy ze dne datum a poštovního podacího lístku soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k zaplacení ve lhůtě 10 dnů a současně vyrozuměna o postoupení pohledávky. Dopis jí byl dne datum odeslán.

7. Z dopisu ze dne datum a poštovního podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána zástupcem žalobkyně k zaplacení. Dopis jí byl dne datum odeslán.

8. Skutečnost, že žalovaná žalobci poskytla jiná plnění, než uváděla žalobkyně, nebyla žalovanou tvrzena.

9. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a věřitelem byla v uvedených případech uzavřena smlouva o zápůjčce, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

19. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnuté spotřebitelské úvěry vrátit jistinu i s úroky, a to v pravidelných týdenních splátkách. Z předložených zákaznických karet je zřejmé, že věřitel při prověřování úvěruschopnosti žalované postupoval ve všech případech zcela formálně a spokojil se s tím, že uvedené informace žalovaná stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. O tom svědčí zejména to, že žalobkyně nedisponuje žádnými doklady (potvrzení o příjmech, nájemní smlouva, výpis z evidence obyvatel, výpisy z účtu), na základě kterých žalobkyně majetkovou situaci žalované ověřovala a které měly být před uzavřením spotřebitelského úvěru žalobkyni předloženy. Současně nebylo prokázáno, že by byly řádně prověřovány měsíční výdaje žalované, ty byly evidentně stanoveny pouze odhadem, přičemž vůbec není zřejmé, které konkrétní položky jsou v nich zahrnuty. Postup věřitele v tomto případě tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Přičemž již z údajů, které žalovaná o svých poměrech věřiteli poskytla, musel věřitel získat pochybnosti, zda žalovaná bude schopna splácet své závazky.

20. Výdaje i příjmy žalované tak byly věřitelem zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (resp. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když právní předchůdkyně žalobkyně ve všech případech poskytla žalovanému úvěry, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi věřitelem a žalovanou ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

21. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované v souvislosti se smlouvou číslo částku 19.000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu citovaného ustanovení právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Soudu nezbylo, než uvěřit tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila z titulu této smlouvy částku 3.600 Kč, když další úhrady žalovaná netvrdila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná na svůj dluh v souvislosti s uvedenými smlouvami o spotřebitelském úvěru zaplatila již shora uvedené částky, zbývá jí k úhradě částka 15.400 Kč. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 15.400 Kč se pak stal splatným dnem datum, neboť žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky, odeslané dne datum, vyzvána k jejímu zaplacení ve lhůtě 10 dnů. Ve smyslu ust. § 573 o. z. se žalované dostala výzva k úhradě do dispozice dne datum. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od datum, neboť od této doby byla žalovaná v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 11,75 % p. a. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění, smluvního úroku a úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

22. Oba účastníci měli ve věci úspěch jen částečný (žalobkyně 52,17 % předmětu řízení a žalovaná 47,83 % předmětu řízení), soud proto o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.