12 C 84/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 90 234,67 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 90.234,67 Kč, úroku ve výši 15,3 % ročně z částky 81.928,21 Kč od datum do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% z částky 81.928,21 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 21.033,83 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.864,99 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne datum uzavřela Smlouvu o úvěru číslo z jejíhož titulu poskytla žalované finanční prostředky ve výši 200.000 Kč, které žalovaná měla i s úroky vrátit ve splátkách. Žalovaná se však dostala do prodlení s měsíční splátkou splatnou dne datum a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný dne datum s tím, že žalovaná na jistině zůstala dlužna částku 81.928,21 Kč a na poplatcích částku 8.306,46 Kč. Prostřednictvím přehledu splácení úvěru žalobkyně doplnila, že žalovaná na úvěr uhradila v období od datum do datum celkem částku 118.071,79 Kč na jistinu a částku 95.226,46 Kč na úroky. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě údajů poskytnutých žalovanou, nahlédnutím do příslušných registrů a databází, nahlédnutím do insolvenčního rejstříku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum, všeobecných obchodních podmínek, úvěrových podmínek a standardní informace k úvěru soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované finanční prostředky ve výši 200.000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit i s úroky ve splátkách po 4.299 Kč měsíčně počínaje datum.

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr dne datum uvedla ke svým poměrům, že je rozvedená, má příjem ze závislé činnosti ve výši 16.000 Kč čistého měsíčně, bydlí ve vlastním domě či bytě. Dále prohlásila, že z ostatních zdrojů má příjem ve výši 6.000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 1.500 Kč měsíčně, pojištění 200 Kč měsíčně a spoření 500 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že má 2 děti, které vyživuje. Dále uvedla, že má závazky u jiných poskytovatelů ve výši 72.000 Kč, které splácí částkou 1.400 Kč měsíčně. Ostatní výdaje žalovaná co do výše nespecifikovala.

5. Z prohlášení o zdravotním stavu soud zjistil, že žalovaná dne datum prohlásila, že jí nebyla přiznána invalidita, není v pracovní neschopnosti ani se neléčí.

6. Z výpisu z insolvenčního rejstříku soud zjistil, že ke dni datum žalovaná neměla záznam v insolvenčním rejstříku.

7. Z výpisu z registru žalobkyně soud zjistil, že žalovaná ke dni datum neměla negativní záznam v registru CBCB ani v příjmení. Z registru BRKI/NRKI žalobkyně zjistila, že žalovaná ke dni žádosti o úvěr u jiných poskytovatelů úvěrů dluží částky 120.894 Kč na osobním úvěru a částku 3.276 Kč na kontokorentním úvěru, u kterého bylo zjištěno nesplácení.

8. Z výpisu z účtu a interního účetního dokladu soud zjistil, že na běžný účet žalované vedený u žalobkyně byla připsána částka 199.510 Kč.

9. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne datum a dodejky má soud za prokázané, že bylo žalované odesláno oznámení o prohlášení úvěru za splatný.

10. Z předžalobní upomínky ze dne datum a podacího archu má soud za prokázané, že byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána zástupcem žalobkyně k úhradě s upozorněním na podání žaloby.

11. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

18. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že si jednak neopatřila úplné informace od žalované o jejích poměrech, když skutečnou výši příjmů žalované neověřila potvrzením od zaměstnavatele a potvrzení o dalším příjmu ve výši 6.000 Kč. Rovněž skutečnou výši výdajů nijak neověřovala, např. výpisem z účtu, úvěrovými a pojistnými smlouvami. Neověřila ani, zda žalovaná skutečně bydlí ve vlastním domě či bytě, a to výpisem či informací z katastru nemovitostí. Žalobkyni muselo být navíc ze samotných údajů, které žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, zřejmé, že žalované, po úhradě výdajů v žádosti uvedených a výdajů na bydlení a výživu žalobkyně a jejích dětí ve výši zákonem stanoveného minima, zůstává již jen částka cca 6.300 Kč. Splátka budoucího úvěru měla přitom činit cca 4.300 Kč. Žalobkyně zcela pominula, že žalovaná pečuje o dvě nezaopatřené děti a nepochybně tedy musí mít i jiné výdaje. O existenci těchto výdajů a jejich výši se však žalobkyně nijak nezajímala. Na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu citovaného ustanovení nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

19. Na základě shora uvedených skutkových zjištění o tom, že žalobkyně žalované poskytla na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 199.510 Kč, dospěl soud k závěru, že se žalované dostalo plnění bez právního důvodu ve smyslu ust. § 2991 o. z., které je povinna žalobkyni vydat. Žalovaná v souvislosti s touto neplatnou smlouvou o úvěru žalobkyni, dle jejího vlastního tvrzení, již uhradila částku 213.298,25 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná již žalobkyni nezůstala z titulu bezdůvodného obohacení ničeho dlužna a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle ust § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, žalovaná, neboť byla zcela úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.