14 C 125/2020

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 14 141,82 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 14 141,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 368,04 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 10 261,82 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 528,13 Kč a úroku z prodlení ve výši 10% z částky 10 261,82 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení České republice – na účet Okresního soudu v Nymburce částku 6.025,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení pohledávky s příslušenstvím uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky v částce 70.000 Kč, což učinila dne [datum]. Žalovaná měla vrátit poskytnuté prostředky s úroky ve výši 15,9% ročně, a to ve splátkách. Žalovaná však smluvní ujednání porušovala a následkem bylo zesplatnění úvěru ke dni [datum], kdy žalované vznikla povinnost zaplatit částku 10.261,82 Kč na jistině a částku 3.880 Kč na smluvních poplatcích. Žalovaná žalovanou pohledávku dobrovolně neuhradila.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost.

3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení s úvěrovými podmínkami, přehledem poplatků a standardními evropskými informacemi soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalované finanční prostředky v částce 70.000 Kč. Žalovaná byla ve smlouvě označena jménem příjmením a rodným číslem a zavázala se vrátit poskytnuté prostředky zaplatit úroky ve výši 15,9% ročně v 60 splátkách po 1.718 Kč a jedné splátce po 1.670,57 Kč.

4. Z výpisu z externích registrů soud zjistil, že žalovaná ke dni [datum] neměla záznam v registru BRKI/NRKI a Solus.

5. Z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že žalovaná v souvislosti se žádostí o úvěr prohlásila, že má čistý roční příjem z podnikání ve výši 1.033.820 Kč a další měsíční příjmy v částce 12.000 Kč, má 2 děti, hradí spoření ve výši 1.100 Kč, nehradí nájemné ani výživné a jejími ostatními výdaji je částka 5.500 Kč měsíčně.

6. Z interního účetního dokladu soud zjistil, že žalobkyně žalované částku 70.000 Kč poskytla dne [datum].

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná uhradila žalobkyni 55 splátek po 1.718 Kč, tedy částku 94.490 Kč 8. Z dopisu dne [datum] a výpisu sledování zásilky soud zjistil, že zástupce žalobkyně žalovanou vyzval dopisem odeslaným dne [datum] k plnění s upozorněním na podání žaloby.

9. Skutečnost, že žalobkyně při posouzení schopnosti žalované splácet úvěr postupovala s odbornou péčí, nebyla prokázána.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ustanovení § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla zavřena smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 o. z., současně se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Zákon o spotřebitelském úvěru do právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018). Úvěr pak může věřitel poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V tomto směru je dále třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.

17. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Z předložených listin je zřejmé, že žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co žalovaná o svých poměrech sama prohlásila při podání žádosti o úvěr. O tom svědčí zejména to, že žalobkyně nijak neověřila tvrzený příjem žalované z podnikání, ani další tvrzený příjem ve výši 12.000 Kč měsíčně. Žalobkyně si dále vůbec neověřovala skutečné výdaje žalované, nevyžádala si například od žalované nájemní smlouvu, případně výpis z katastru, aby ověřila výdaje žalované v souvislosti s bydlením, když výše tvrzených výdajů žalované v celkové výši 6.600 Kč, musela u žalobkyně vzbuzovat pochybnosti o jejich pravdivosti. Žalobkyně se dále nezabývala ani existencí a výší výdajů žalované na plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu či výdaji v souvislosti výživou 2 dětí. Pakliže žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřila pouze prostřednictvím výpisu z běžného účtu, který pro žalovanou sama vedla, muselo být žalobkyni zřejmé, že ke dni [datum], tedy jeden kalendářní měsíc před podáním žádosti o úvěr, činil zůstatek na účtu žalované pouze částku 66.559,11 Kč a od té doby až do poskytnutí úvěru dne [datum] nevykázal účet žalované žádnou platbu ve prospěch. Žádné platby ve prospěch nebyly na účtu připsány ani v období od [datum] do [datum]. Přestože v období předcházejícím dni [datum] byly na účet žalované připsány platby v přesahující 1.000.000 Kč, žalobkyně mohla a měla mít pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr, neboť v době žádosti o úvěr již zůstatek na účtu žalované činil pouze 35.773,02 Kč a nejméně po dobu 3 měsíců nebyly na účet připsány žádné platby ve prospěch. Soud proto nemohl než uzavřít, že žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je proto neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání věřitele (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Plnění poskytnuté žalované z titulu absolutně neplatné smlouvy soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalobkyně žalované poskytla na základě neplatné smlouvy částku 70.000 Kč a žalovaná v souvislosti s touto smlouvou žalobkyni uhradila částku 94.490 Kč. Žalovaná proto ani z titulu bezdůvodného obohacení nezůstala žalobkyni nic dlužna. Soudu proto nezbylo než žalobu zcela zamítnout, a to včetně požadovaného příslušenství.

19. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalovaná byla v řízení zastoupena ustanoveným advokátem. Žalobkyně je tak v souladu s ust. § 149 odst. 2 o. s. ř. povinna náhradu hotových výdajů advokáta, odměnu za zastoupení a příslušnou DPH zaplatit státu. Náklady potřebné k obraně proti žalobě spočívaly v odměně za zastoupení ustanoveným advokátem, který vykonal 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast při 1 jednání), při sazbě 1.360 Kč za jeden úkon určené dle § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1999 Sb., Advokátní tarif, v náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta v částce 900 Kč (paušální částka 300 Kč na jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 3 Advokátního tarifu) a 21% DPH z částky 4.980 Kč v částce 1.045,80 Kč, tedy celkem 6.025,80 Kč.