14 C 2/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Janem Tomešem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 33 346 Kč s příslušenstvím <b>I. Návrh na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 884 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucím z částky 15 884 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se, co do nároku na zaplacení částky 17 462 Kč, úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 18 919,26 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 89 740 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucího z částky 24 844 Kč od 21. 2. 2018 do 14. 12. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně jdoucího z částky 8 960 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, podanou u nadepsaného soudu dne 21. 12. 2021, ve znění doplnění ze dne 8. 2. 2022, žalobkyně vůči žalované uplatnila nárok na zaplacení plnění sestávajícího z částky jistiny ve výši 24 844 Kč, částky smluvní pokuty ve výši 8 502 Kč, smluvního úročení ve výši 95,95 % ročně jsoucího z částky 18 919,26 Kč od 21. 2. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 89 740 Kč, a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky jistiny od 21. 2. 2018 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně, jako úředně certifikovaný poskytovatel nebankovních úvěrů, uvedla, že z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 9. 2017 (dále jen Smlouva [číslo]) poskytla žalované úvěr ve výši 19 000 Kč, s tím, že k vyplacení úvěrovaného plnění došlo dne 15. 9. 2017. Co se týče procesu přecházejícího sjednání Smlouvy [číslo] žalobkyně doplnila, že před podpisem uvedené smlouvy přezkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, přičemž provedla tzv. scoring a ověřila si, že žalovaná disponuje platným občanským průkazem, není evidována v insolvenčním rejstříku a nejsou vůči ní vymáhány pohledávky z dřív poskytnutých úvěrů. Dále také žalobkyně vycházela z údajů oznámených samotnou žalovanou, z potvrzení o jejím zaměstnání, výplatní pásky, výpisu z bankovního účtu a z výsledků lustrace provedené v systémech SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalovaná se poskytnutý úvěr zavázala splatit prostřednictvím celkem 48 měsíčních splátek po 1 558 Kč, splatných k 16. dni měsíce, počínaje říjnem 2017 Částky splátek zahrnovaly i smluvní úročení odpovídající 151,7 % ročně z poskytnutého úvěru a byly blíže popsány ve splátkovém kalendáři, který byl cestou poštovní zásilky žalované zaslán spolu s další dokumentací, mj. i s oznámením o schválení úvěru. Žalovaná nicméně splatila toliko 2 splátky (celkem 3 116 Kč) a poté splácet přestala, v důsledku čehož žalobkyně využila svého smluvního oprávnění a celé dosud nesplacené plnění, vč. již přirostlého úročení, jako tzv. novou jistinu, ve výši 23 446 Kč, k 19. 2. 2018 zesplatnila. S ohledem na prodlení žalované s plněním na dílčí splátky, jejichž splatnost nastala před zesplatněním, žalobkyni vzniklo též právo nárokovat smluvní pokutu odpovídající částce 2 x 499 Kč, a to za každou splátku, u níž délka prodlení dosáhla alespoň 30 dnů (za splátky 3, 4), a dále též právo nárokovat paušální náhradu odpovídající částce 2 x 200 Kč za každou splátku, u níž délka prodlení dosáhla alespoň 15 dnů (splátky 3, 4). K úhradě zesplatněného plnění (tzv. nové jistiny), včetně zákonného úroku z prodlení a i nadále připočítávaného úročení smluvního, byla žalovaná povinna k datu zesplatnění, avšak tato úhrada nebyla provedena, a žalobkyni tak, v souladu se smluvnímu ujednáními, vzniklo též právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% dlužné nové jistiny za den, a to za období počínaje od 21. 2. 2018 do zaplacení. Po datu zesplatnění však žalovaná, navzdory zaslání tzv. předžalobaní výzvy, neuhradila ničeho.

2. Žalovaná se k uplatněnému nároku vyjádřila ústně tak, že si je nárokovaného plnění vědoma, avšak výši nárokovaného úročení považuje za nepřiměřenou.

3. V návaznosti na vyjádření žalované žalobkyně navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Tento návrh však soud neshledal důvodným a výrokem I. tohoto rozsudku jej zamítl s odkazem na § 153a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že již před zahájením jednání ve věci samé žalobkyně předložila ke schválení smír ve znění, odpovídajícímu v žalobě uplatněnému nároku. Takto předložený smír nicméně soud neschválil usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne18. 3. 2022, které nabylo právní moci dne 20. 4. 2021, a to pro jeho rozpor s kogentními normami upravujícími poskytování spotřebitelských úvěrů, konkrétně normami zakotvujícími povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost.

4. Soud provedl dokazování, v jehož rámci, ve smyslu § 132 o. s. ř., provedl a hodnotil, samostatně i ve vzájemných souvislostech, níže uvedené:

5. Stran existence úředního povolení k poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů žalobkyně předložila výpis ze seznamu, vedeného Českou národní bankou, kde bylo uvedené povolení od 11. 5. 2018 evidováno.

6. Pro účely posouzení tzv. úvěruschopnosti žalované žalobkyně, oproti podpisu žalované, vypracovala dokument označený jako„ HODNOCENÍ KLIENTA. V předloženém hodnocení žalobkyně předně zaznamenala, že příjmy žalované t. č. činily 9 955 Kč měsíčně a byly představovány mzdou z pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. V položce„ Výdaje“ byly zaneseny osobní náklady žalované (3 410 Kč měsíčně), náklady bydlení (1 400 Kč měsíčně), ostatní náklady (100 Kč) a výdaje související s výživou jednoho dítěte (2 000 Kč měsíčně). Položka evidovaných výdajů žalované dosáhla výše 6 910 Kč, k níž žalobkyně připočetla ještě položku rezerva (1 000 Kč). Dle závěrů žalobkyně tudíž žalovaná měsíčně disponovala finančními prostředky ve výši 2 045 Kč. Pro účely doložení příjmů žalované bylo žalobkyni doloženo potvrzení jejího tehdejšího zaměstnavatele ze dne 8. 9. 2017, společnosti [právnická osoba] Pracovní poměr žalované byl sjednán se mzdou, jejíž průměrná výše za období květen až červenec 2017 dosáhl výše 9 955 Kč, a na dobu určitou, s trváním do 31. 8. 2018. Za měsíc červenec 2017 byla žalované, dle předložené výplatní pásky, vyplacena mzda ve výši 9 351 Kč. Období 19. 7. – 28. 7. 2017 však žalovaná, na základě rozhodnutí MUDr. [příjmení] č. C [číslo], strávila v dočasné pracovní neschopnosti. Stran osobních poměrů žalovaného bylo žalobkyní (na základě tvrzení žalované) zjištěno, že má maturitní vzdělání, je svobodná a žije sama, s jedním dítětem, ve vlastním bytě/domě. [příjmení] [příjmení] žalovaná, dle předloženého výpisu, k datu 12. 9. 2017 neprocházela a Nebankovní registr klientských informací žalované přiřadil skore 217 (vyšší riziko – s možností poskytnout výrazně limitovaný úvěr, případně žádost o něj zamítnout), kdy mezi výší skore a předpokládanou platební morálkou existoval vztah přímé úměry.

7. Ve výpisu z bankovního účtu č. [bankovní účet], vedeného [právnická osoba], ve prospěch žalované, jmenovaná banka za měsíc červenec 2017 evidovala příjmy ve výši 85 144 Kč a výdaje 84 483,41 Kč. Konečný zůstatek na uvedeném účtu k 31. 7. 2017 činil 210,44 Kč.

8. Text samotné Smlouvy [číslo] datované k 13. 9. 2017, je rozdělen na sekci A) a B). V rámci sekce A) se žalobkyně zavázala vyplatit žalované částku 19 000 Kč. Žalovaná se poskytnuté plnění, navýšené o úročení ve výši 151,7 % ročně, zavázala splatit formou celkem 48 měsíčních splátek po 1 558 Kč, splatných vždy k 16. dni měsíce (celkem tedy 74 784 Kč). V sekci B) pak bylo zakotveno oprávnění žalobkyně zesplatnit částku dosud neuhrazené jistiny a úročení, jež do data zesplatnění přirostla, a to pro případ, kdyby se žalovaná s plněním kterékoli splátky či její části ocitla v prodlení po dobu alespoň 65 dnů (čl. 6 písm. b). Takto zesplatnění plnění (tzv. nová jistina) se stávalo splatným k datu zesplatnění (čl. 6), s tím, že pro případ prodlení s plněním na tzv. novou jistinu byla žalobkyně oprávněna tuto částku úročit sazbou zákonného úroku z prodlení (čl. 6) a současně též nárokovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky nové jistiny za každý den prodlení (čl. 6). Pro případ prodlení s plněním kterékoli splátky bylo v téže sekci ujednáno též oprávnění umožňující žalobkyni nárokovat smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení s plněním na jednu každou splátku (čl. 6) a dále též oprávnění nárokovat náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s prodlením v délce alespoň 15 dnů, a to 200 Kč za jednu každou splátku (čl. 6). Základní parametry práv a povinností sjednaných shora, byly, ve formě tabulky, specifikovány též v dokumentu označeném jako„ PŘEDSMLUVNÍ FORMULÁŘ“, datovaném k 13. 9. 2017, jenž žalovaná podepsala. Žalovaná také, formou podpisu dokumentu označeného jako„ Prohlášení klientů“, datovaného k 13. 9. 2017, mj. potvrdila, že žalobkyni stran svých majetkových a osobních poměrů poskytla úplné a pravdivé informace. Totožnost žalované si žalobkyně ověřila z předložené fotokopie občanského průkazu.

9. Po podpisu textu Smlouvy [číslo] žalobkyně vypracovala a žalované na předloženou dodejku, ze dne 19. 9. 2017, zaslala též dokument označený jako„ OZNÁMENÍ O SCHVÁLENÍ ÚVĚRU ke Smlouvě o úvěru [číslo]“. Zde byly označeny položky zahrnující vymezení (i.) plnění určeného k čerpání (19 000 Kč), (ii.) celkové částky určené ke splacení čerpaného plnění (74 787 Kč), (iii.) doby trvání a jí korespondujícího počtu splátek (48 měsíců – 48 splátek), (iv.) výše jedné splátky (1 558 Kč) a (vi.) úrokové sazby (151,7 % ročně) atd. Spolu s textem uvedeného oznámení byl žalované zaslán též dokument označený jako„ SPLÁTKOVÝ KALENDÁŘ, kde byla uvedena data splatnosti jednotlivých splátek (měsíčně od 16. 10. 2017) i způsob, jakým byly částky splátek rozvrženy k plnění na úhradu jistiny a úročení.

10. Sjednané plnění žalobkyně, dle potvrzení vystaveného [právnická osoba], na shora označený účet žalované odeslala dne 15. 9. 2017 (19 000 Kč). Následně prováděné splátky žalobkyně evidovala v dokumentu označeném jako„ Karta klienta“, kde jsou zaznamenány splátky, jež žalovaná na úhradu shora popsaného plnění provedla v období od 16. 10. 2017 do 16. 11. 2017 (celkem 3 116 Kč).

11. V souvislosti s vymáháním nesplacených splátek žalobkyně vypracovala dokumenty označené jako„ VÝZVA K ZAPLACENÍ – UPOZORNĚNÍ NA MOŽNOST ZESPLATNĚNÍ CELÉHO ÚVĚRU“ (z 16. 1. 2018),„ VÝZVA K ZAPLACENÍ - UPOZORNĚNÍ NA MOŽNOST ZESPLATNĚNÍ CELÉHO ÚVĚRU“ (Z 27. 12. 2019) a„ VÝZVA K ZAPLACENÍ“ (z 16. 2. 2018). V návaznosti na zesplatnění nesplaceného plnění žalobkyně k datu 19. 2. 2021 vypracovala dokument označený jako„ OZNÁMENÍ“, v jeho rámci žalované sdělovala, že bylo dosud nesplacené plnění zesplatněno a toto je splatné ve lhůtě 10 dnů od data odeslání. Stran odeslání listin, označených v tomto odstavci, žalobkyně předložila čestné prohlášení pověřeného zaměstnance státního podniku [anonymizováno]. Ten doplnil, že žalobkyně u státního podniku [anonymizováno] využívá služby tzv. hybridní pošty, v jejímž rámci zasílá svá podání elektronicky a tato jsou následně vytištěna a odeslána, s tím, že ve vztahu k zásilkám doručovaným žalobkyni funguje postup opačný, spočívající v konverzi listinných zásilek do elektronické podoby.

12. Naposledy byla žalovaná k úhradě nárokovaného plnění vyzvána cestou dokumentu označeného jako„ Předžalobní výzva“, datovaného k 29. 11. 2021, v jehož rámci žalobkyně žalované stanovila dodatečnou lhůtu k úhradě v trvání 15 dnů od data odeslání. Předmětná výzva byla, dle předloženého poštovního podacího archu, odeslána téhož dne.

13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu podpisu Smlouvy [číslo] (dále jen z. s. ú.), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 75 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

22. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 o. z. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Při právním hodnocení projednávaného nároku soud předně vyšel z povahy práv a povinností, které si mezi sebou žalobkyně a žalovaná, jako závazek, ujednaly prostřednictvím Smlouvy [číslo]. Rozhodný byl v tomto směru především charakter sjednaného plnění – úročené peněžité částky, jejíž splatnost následovala až po datu podpisu Smlouvy [číslo] nebyla tudíž předpokladem perfekce jejím prostřednictvím sjednaného závazku. S tím, že se žalovaná poskytnutou částku, navýšenou o smluvní úrok, zavázala uhradit prostřednictvím sjednaných splátek. Na základě takto vymezených skutkových znaků soud závazek založený Smlouvou [číslo] právně kvalifikoval jako úvěr, ve smyslu § 2395 o. z. Předmětný úvěr žalobkyně, jako certifikovaná poskytovatelka nebankovních půjček/úvěrů, sjednala v rámci své podnikatelské činnosti, tedy jako věřitel, ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. Žalovaná naopak předmětný úvěr sjednala mimo rámec jakékoli podnikatelské či samostatně výdělečné činnosti, tedy jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., a proto je třeba sjednaný úvěr právně kvalifikovat též jako spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 z. s.ú.

26. S ohledem na právní povahu sjednaného úvěru tak žalobkyni v průběhu kontraktačního procesu, předcházejícího sjednání závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú., vznikla povinnost posoudit tzv. úvěruschopnost žalované. Splnění uvedené, svojí povahou předsmluvní, povinnosti představovalo nezbytnou podmínku poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž její nesplnění příslušná právní úprava, ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú., sankcionuje neplatností. Charakter takto stanovené povinnosti pak svým významem přesahuje rovinu dvoustranného soukromoprávního poměru úvěrujícího a úvěrovaného a jako takový odráží i veřejný zájem na zajištění společensky akceptovatelné výměny majetkových hodnot tak, aby tato ve svém důsledku nezatěžovala veřejné sociální systémy. Přeneseně řečeno tak povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost přispívá k udržování veřejné pořádku, neboť:„ předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (citace viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

27. Současně též nelze pominout, že institut zkoumání tzv. úvěruschopnosti představuje jeden z dílčích prostředků ochrany spotřebitele před tzv. zneužívajícími klauzulemi, tedy prostředek, jehož účelem je narovnání spotřebitelských vztahů v rámci jednotného trhu celé Evropské unie. Ve smyslu závazného eurokonformního výkladu, představeného Soudním dvorem Evropské Unie, jsou proto soudy povinny existenci kterékoli tzv. zneužívající klauzule ve spotřebitelské smlouvě zohlednit bez dalšího a z úřední povinnosti (viz zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Győrfi, zn. C -243/08). V této souvislosti také vzal soud dále v úvahu, že právě zakotvení povinnosti, spočívající ve zkoumání tzv. úvěruschopnosti spotřebitele, je výsledkem transpozice norem evropského práva, konkrétně Směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž povaha povinnosti, spočívající ve zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele již byla ze strany Soudního dvora Evropské unie podrobena tzv. eurokonformnímu výkladu. A to ve prospěch závěru, že v rámci soudních řízení je třeba otázku náležitého zkoumání tzv. úvěruschopnosti posuzovat z úřední povinnosti (viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ OPR-Finance“ C -679/18 ze dne 5. 3. 2020), tedy pod sankcí absolutní neplatnosti, ve smyslu § 588 o. z. V této souvislosti též lze, nad rámec již uvedeného, odkázat na závěry Ústavního soudu ČR, dle nichž představuje soudní přezkum řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru nezbytnou součást práva úvěrovaného-spotřebitele na soudní ochranu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

28. V projednávané věci sice žalobkyně tzv. úvěruschopnost žalované nade vší pochybnost přezkoumávala, neboť shromáždila relativně široký okruh podkladů, z nichž bylo možné učinit dostatečně podrobná zjištění o osobních a majetkových poměrech žalované. Kladně je třeba hodnotit především skutečnost, že žalobkyně nevycházela pouze z údajů, jež žalovaná uvedla v předloženém dotazníku. Naopak, v podstatě veškeré údaje sdělené žalovanou v dotazníku bylo možné konfrontovat s údaji pocházejícími z předložených podkladů a provedených lustrací, čehož však žalobkyně ke své újmě nevyužila a při hodnocení majetkových poměrů žalované opomenula několik zásadních skutečností, jež závěr o tzv. úvěruschopnosti žalované vyvracejí. Předně je třeba ve vztahu k postupu žalobkyně učinit výhradu v tom směru, kdy tato při posuzování výdajů žalované vycházela z paušalizovaných výpočtů (např. z částky životního minima, bez dalšího určených výdajů na dítě či bydlení), aniž by tyto výdaje konfrontovala s reálnými výdaji žalované, jež bylo možné ověřit např. z jí předloženého výpisu z bankovního účtu. Již jen z předloženého výpisu z bankovního účtu žalované totiž lze získat poznatek, že žalovaná, v rozporu s údaji uvedenými v dotazníku, hospodařila v podstatě bez rezerv (se zůstatkem 210 Kč ke konci měsíce července 2017) a žila„ od výplaty k výplatě.“ Byť její reálné příjmy, evidované t. č. na bankovním účtu, na rozdíl od příjmů tvrzených, měly t. č. dosahovat částky přes 80 000 Kč, aniž by však bylo zřejmé, odkud podstatná část těchto příjmů (vyjma příjmu ze mzdy u společnost [právnická osoba]) pocházela. S tím, že výše žalovanou uváděných a dokládaných příjmů t. č. dosahovala relativně nízké výše, což je třeba hodnotit jako o to závažnější nedostatek za situace, kdy žalovaná, jako samoživitelka, t. č. pečovala o dítě a jí tvrzené náklady bydlení (1 400 Kč měsíčně) t. č. nedosahovaly ani úředně stanovených normativních nákladů bydlení dvou osob ve vlastním bytě v [obec] (6 429 Kč, ve smyslu § 2 písm. b) nařízení vlády 449/2016 Sb.). Za ještě závažnější nedostatek pak je třeba považovat skutečnost, že žalovaná, t. č. hospodařící bez jakýchkoli zjistitelných rezerv (např. na již uváděném bankovním účtu), neměla příjmy zajištěny ani na dobu, po kterou jí byly vyměřeny splátky. V této souvislosti nemohl soud pominout, že pracovní poměr žalované, jediný ověřitelný a doložitelný zdroj jejích příjmů, byl k datu poskytnutí úvěru sjednán na dobu určitou a jeho konec připadal na konec měsíce srpna 2018, tedy na dobu cca 1 rok po poskytnutí úvěru. Splátky nicméně byly předepsány na dobu 4 let, a k datu poskytnutí úvěru tedy vůbec nemohlo být postaveno na jisto, zda si žalovaná svůj již tak nízký příjem po dobu 4 let alespoň udrží. Celkově špatné majetkové poměry žalované, jak byly předestřeny výše, dále ilustruje i výsledek lustrace, jíž žalobkyně provedla v Nebankovním registru klientských informací, kde byla žalovaná zařazena do nejrizikovější skupiny klientů, jíž by neměly být spotřebitelské úvěry poskytovány vůbec, případně jen ve velmi redukované formě. Nicméně ani tato skutečnost, byť i ve spojení se zjištěními již výše uvedenými, neměla na postup žalobkyně vliv a tato i přes celou řadu indikovaných rizik úvěr poskytla.

29. V návaznosti na hodnocení provedené v předchozím odstavci soud shledal, že žalobkyně nedostála své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s.ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného ze Smlouvy [číslo] je proto na místě kvalifikovat jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z., a to pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž„ zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup žalobkyně, která, ač měla povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytla spotřebitelský úvěr osobě v obtížné sociální situaci (patrné z předložených podkladů), jež nadto již k datu poskytnutí nedisponovala prostředky k řádnému splácení a tyto prostředky navíc neměla zajištěné ani do budoucna. Závazek ze Smlouvy [číslo] z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Z titulu bezdůvodného obohacení žalované, se zohledněním již uskutečněných splátek, ve smyslu § 2993 o. z., proto soud uplatněný nárok akceptoval jako důvodný co do částky 15 884 Kč (19 000 – 2 x 1 558), odpovídající částce nesplacené jistiny. Jako datum, kdy se žalovaná, ve smyslu § 1968 o. z., s plněním na uvedenou částku dostala do prodlení, soud určil den následující po uplynutí patnáctidenní lhůty k plnění, jež byla stanovena v předžalobní výzvě. A to s ohledem na skutečnost, že takto učiněná upomínka představuje i první doloženou výzvu k uhrazení celého plnění, právně kvalifikovaného jako bezdůvodné obohacení (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010). Od data 15. 12. 2021 tedy žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., vzniklo též právo nárokovat zákonný úrok z prodlení. Datum prodlení žalované, tj. 15. 12. 2021, soud určil v návaznosti na zjištění, že lhůta k plnění byla v předžalobní výzvě stanovena do 15. dne po jejím odeslání, tj. po 29. 11. 2021.

30. Skutečnost, že žalobkyně vyhotovila též další výzvy k plnění a sdělení o zesplatnění, jež by v konkrétním případě také mohly představovat prvou výzvu k plnění, od níž by bylo možné nárokovat zákonný úrok z prodlení, soud nepominul. Nicméně, stejně tak bylo třeba vzít v úvahu, že žalobkyně nedoložila, kdy (a zda) byly výzvy či oznámení o zesplatnění odeslány. Na tuto skutečnost soud žalobkyni upozornil, avšak tato sama sdělila, že, za situace, kdy služba tzv. hybridní pošty negeneruje dodejky, konkrétní data odeslání dílčích výzev a ani oznámení o zesplatnění není schopna doložit. Stejně tak soud odmítl tezi žalobkyně stran závěru, že k zesplatnění nesplacené jistiny došlo automaticky i bez výzvy, a proto by datum prodlení mělo být počítáno od data takto provedeného zesplatnění. V daném případě totiž bylo automatické zesplatnění zakotveno v textu Smlouvy [číslo] přičemž závazek jí založený, jako absolutně neplatné právní jednání, nemohl vyvolávat zamýšlené právní účinky, a to ani v rozsahu některých dílčích ujednání, ve smyslu § 576 o. z., neboť existenci závazku z úvěru za situace, kdy ujednání o poskytnutí finančního plnění nevyvolalo zamýšlené právní účinky, nelze považovat za existentní podklad pro zachování pomyslného„ zbytku“ závazku.

31. Plnění, vymezené ve výroku II., je žalovaná povinna zaplatit v zákonné, třídenní lhůtě, ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. Ve zbytku pak soud, výrokem III., uplatněný nárok zamítl, neboť zde vymezená plnění (částka převyšující nesplacenou jistinu, částka smluvní pokuty, smluvní úročení i úročení zákonné z částky převyšující nesplacenou jistinu, resp. nárokovaná za období, kdy se žalovaná nenacházela v prodlení) byla odvozena z právního poměru, který měl být založen Smlouvou [číslo] jenž však, jak soud uvedl výše, jakožto absolutně právní jednání, od samého počátku nevyvolával zamýšlené právní účinky.

33. O nákladech řízení rozhodl soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že se právo na jejich náhradu nepřiznává žádnému z účastníků. V této souvislosti vzal soud v úvahu, že vzhledem k poměru části nároku zamítnuté (vč. příslušenství i částky smluvní pokuty) a části nároku přiznané k úhradě, v řízení převažující měrou uspěla žalovaná. Tato však nárok na náhradu nákladů soudního řízení (ani nákladů paušálních) neuplatnila a nadto též soud vyhodnotil, že žalovaná sama nepředstavila ani základní obrysy jakékoli formy procesní obrany, v řízení zůstala pasivní a míra procesního úspěchu žalované tak byla v konkrétním případě dána toliko úředním postupem soudu.