16 C 12/2024

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Klárou Obrtlíkovou ve věci žalobkyně: ; B2 právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození trvale bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení . Ing. jméno příjmení , Ph.D. bytem adresa právně zastoupen advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 14 464 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 14 464 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 464 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 7 806,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.</b> 1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném vrácení jistiny 14 464 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], [IČO] (dále též„ právní předchůdkyně), smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 25 000 Kč. Žalovaný vrátil celkem 10 536 Kč, a to konkrétně platbami 2 512 Kč dne [datum], 2 512 Kč dne [datum], 2 512 Kč dne [datum] a 3 000 Kč dne [datum]; všechny tyto platby byly použity na úhradu jistiny. Žalovaný tak nehradil dle předepsaných splátek. Právní předchůdkyně uzavřela dne [datum] s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě níž byla žalobkyni postoupena i předmětná pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky právní předchůdkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne [datum]. S ohledem na obranu žalovaného žalobkyně poukázala na to, že k omezení svéprávnosti žalovaného došlo teprve v roce 2021, tedy dávno po uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, a žalobou uplatněný nárok není promlčen, neboť částečným plněním žalovaného, a to zejména zaplacením částky 3 000 Kč dne [datum], došlo k uznání dluhu podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), v důsledku čehož nemohlo dojít k promlčení.

2. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. Poukazoval na to, že žalovaný byl rozsudkem zdejšího soudu č.j. 15 Nc 751/2021-66, omezen ve svéprávnosti mj. tak, že není schopen uzavírat smlouvy úvěrové, o půjčkách či o finanční službě, neboť bylo prokázáno, že žalovaný je v dlouhodobé psychiatrické péči a má opakovaně zjištěný subnormální intelekt na úrovni mentální retardace. Dále vznesl námitku promlčení, neboť právní předchůdkyně mohla zbytek požadované částky uplatnit v lednu 2020, resp. v dubnu až srpnu 2020, žaloba byla podána teprve [datum].

3. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Žalovaný uzavřel dne [datum] s právní předchůdkyní smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž mu byla poskytnuta v hotovosti zápůjčka 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit i s poplatkem v celkové výši 20 200 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč (počínaje [datum]) s tím, že poslední splátka činí 2 496 Kč; současně bylo sjednáno, že právní předchůdkyně je oprávněna vyzvat k vrácení celé dosud nesplacené částky v případě, že souhrnná výše dlužné částky překročí trojnásobek první splátky (prokázáno uvedenou smlouvou a standardní informací o spotřebitelském úvěru). Dopisem ze dne [datum] právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, dopis byl odeslán žalovanému poštou [datum] (prokázáno uvedeným dopisem s potvrzením o dodání). Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2021, č.j. 15 Nc 751/2021-66, v právní moci dne [datum], omezen ve svéprávnosti mj. tak, že není schopen uzavírat smlouvy o finanční službě, úvěrové smlouvy, smlouvy o půjčkách, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v důsledku prodělané neuroboreliózy trpí duševní poruchou, která je trvalého rázu a není léčebně kompenzovatelná, přičemž již v propouštěcí zprávě z roku 2014 psycholog uvedl, že IQ posuzovaného je 74 bodů, což je lehká mentální retardace, v posudku pro řízení bylo uváděno dokonce IQ 69 (prokázáno uvedeným rozsudkem).

4. Další v řízení navržené důkazy (smlouva o postoupení pohledávek, výzva žalobkyně k okamžitému splacení dluhu, výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]) soud neprováděl, neboť prokázání skutečností, k nimž byly tyto důkazy navrženy, bylo pro právní posouzení věci nadbytečné, jak bude vysvětleno níže. Z obdobných důvodů soud nevedl žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření smlouvy o zápůjčce.

5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, dále též„ ZSÚ“, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

6. Podle § 581 o. z., není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

7. Podle § 639 o. z., uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

8. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

9. Podle § 2054 odst. 2 o. z., plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

10. Podle § 1931 o. z., bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

11. V daném případě bylo možné uvažovat o třech právních situacích, žádná z nich však nevedla k závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak je vysvětleno níže.

12. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní smlouvu o zápůjčce (§ 2390 a násl. o. z.), šlo přitom o potřebitelský úvěr (§ 2 odst. 1 ZSÚ), neboť právní předchůdkyně vystupovala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.), zatímco žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Právní předchůdkyně byla poskytovatelkou úvěru podle § 3 odst. 1 písm. d) ZSÚ, bylo tedy namístě aplikovat rovněž příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který klade na poskytovatele úvěru vyšší nároky. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ ukládá poskytovateli úvěru povinnost s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti je pak sankcionováno neplatností smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZSÚ), a to absolutní (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum], OPR-Finance, C [číslo], či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103). K absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout ze své úřední povinnosti.

13. Pokud tedy právní předchůdkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, byla dle výše uvedeného předmětná smlouva o zápůjčce absolutně neplatná. V takovém případě byl žalovaný povinen poskytnuté plnění vrátit. Judikaturou bylo dovozeno, že ustanovení § 87 ZSÚ je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Spotřebitel je přitom povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Text v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Za situace, kdy právní úprava v případě dlužníka v postavení spotřebitele předpokládá vrácení jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 ZSÚ), nelze takové plnění dlužníka-spotřebitele bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Je tomu tak i proto, že tento postup dlužníka odpovídá dílčímu plnění, nikoli plnění částečnému, neboť právní předpis předpokládá rozdělení plnění tohoto dluhu do několika relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (postupně) dospívají. Pokud se poskytovatel domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. Jestliže tedy žalovaný – v případě úvěru neplatného pro nedostatečné zkoumání jeho úvěruschopnosti – postupně plnil, pak ovšem jeho plnění na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle zvláštní úpravy § 87 ZSÚ nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými § 639 o. z. spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty, neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

14. Poměřením dané věci uvedeným judikatorním výkladem je třeba uzavřít, že úhradu 4 splátek ze strany žalovaného nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. ve spojení s § 639 o. z. Měla-li právní předchůdkyně či žalobkyně za to, že žalovaný neplní ve lhůtě odpovídající jeho možnostem, měla žalovat na určení doby splátek. V tomto smyslu lze žalobu hodnotit jako předčasnou.

15. S ohledem na omezení žalovaného ve svéprávnosti mj. ve vztahu k smlouvám o úvěru a o zápůjčce lze rovněž uvažovat o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy podle § 581 o. z. Přestože žalovaný byl omezen rozhodnutím soudu ve svéprávnosti až po uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, s ohledem na prokázanou dlouhodobost důvodů jeho omezení (snížený intelekt byl u něj shledáván již v roce 2014) by bylo možné dovodit i absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce uzavřené koncem roku 2019. Za takové situace by byl žalovaný povinen vrátit podle obecné právní úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) to, co dostal. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, proto, není-li určena ani dohodou účastníků, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Protože předmětná částka 25 000 Kč byla žalovanému předána v hotovosti dne [datum], mohla již od tohoto data právní předchůdkyně požadovat plnění zpět a žalovaný byl povinen druhého dne od požádání plnění vrátit. Již následujícího dne, tj. [datum], mohla žalobkyně podat žalobu u soudu, tříletá promlčecí lhůta tak uplynula [datum], vznesená námitka promlčení tak byla důvodná.

16. Argumentaci žalobkyně faktickým uznáním dluhu nelze mít za důvodnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy nebylo platné ani ujednání o vrácení plnění ve splátkách. Žádná dohoda uzavřená mezi účastníky o vrácení bezdůvodného obohacení tvrzena nebyla. Jestliže žalovaný poskytl několik plateb, nelze s takovým jednáním spojovat účinky uznání celého zbytku dluhu; aby totiž s takovým faktickým úkonem bylo možné pojit účinky uznání, musel by žalovaný mít k takovému právnímu jednání vůli, tu však v důsledku jeho omezení ve svéprávnosti nelze dovodit. Bylo-li totiž možné již v roce 2019 dovodit absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce pro nesvéprávnost žalovaného k takovému právnímu jednání, pak ovšem - vzhledem k trvalosti jeho duševní poruchy – nemohl být svéprávný ani k projevení vůle uznání dluhu faktickou cestou, tedy poskytnutím 4 plateb. Judikatura je totiž ustálena v závěru, že nikoliv jednání věřitele (tj. věřitelova upomínka), nýbrž chování dlužníka, kterým dává věřiteli najevo, že si je vědom existence svého dluhu, je rozhodujícím důvodem pro přerušení a běh nové, desetileté promlčecí lhůty. Z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění. Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníků je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, 22 Cdo 498/2011, 28 Cdo 3382/2018). Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3628/2011).

17. Podle názoru soudu však nemohla být žaloba úspěšná, ani kdyby byla předmětná smlouva o zápůjčce platným právním jednáním (tzn. za situace, kdy by právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovaný by byl k takovému právnímu jednání svéprávný). Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil celkem 10 536 Kč (konkrétně platbami 2 512 Kč dne [datum], 2 512 Kč dne [datum], 2 512 Kč dne [datum] a 3 000 Kč dne [datum]), přičemž všechny tyto platby byly použity na úhradu jistiny. Jestliže byly splátky zprvu použity na úhradu jistiny, jak žalobkyně tvrdila, pak jistina měla být uhrazena v rámci prvních 10 splátek po 2 512 Kč, tedy splátek v období od [datum] do [datum]. Pokud žalovaný v této lhůtě celý zbytek jistiny (tj. 14 464 Kč) neuhradil, mohla právní předchůdkyně poprvé uplatnit nárok na zaplacení jistiny dne [datum]; tříletá promlčecí lhůta uplynula [datum], vznesenou námitku promlčení proto nutno opět hodnotit jako důvodnou.

18. Ani v tomto uvažovaném případě se nelze ztotožnit s námitkou žalobkyně, že žalovaný dluh plněním splátek uznal. Občanský zákoník spojuje účinky uznání zbytku dluhu pouze s plněním částečným, nikoli dílčím (typicky plněním ve splátkách). O plnění částečné jde tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění (například v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Naproti tomu o dílčí plnění se jedná v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají, typicky plnění dluhu sjednané ve splátkách (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001, 32 Cdo 1008/2009, 23 Cdo 987/2019, 32 Cdo 4930/2015, 32 Cdo 1108/2020). V daném případě byl dluh žalovaného rozložen do splátek podle splátkového kalendáře, plnění splátek tak nelze považovat za uznání celého zbytku dluhu, a to ani ve vztahu k platbě 3 000 Kč, která neodpovídá výši dohodnuté splátky. Jiná by byla situace, kdyby některá platba byla poskytnuta v době po zesplatnění celého úvěru, neboť pak by již nešlo o dílčí plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 ICdo 157/2017). Mezi účastníky bylo v souladu s § 1931 o. z. sjednáno právo právní předchůdkyně zesplatnit celý úvěr při nezaplacení částky odpovídající trojnásobku první splátky, tyto podmínky však nebyly ani do doby úhrady poslední platby 3000 Kč naplněny, v důsledku čehož je vyloučeno, aby bylo plněno na zesplatněný dluh.

19. Pro úplnost možno dodat, že pohledávka za žalovaným byla právní předchůdkyní postoupena podle § 1879 o. z. na žalobkyni, ta je tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně (či vůbec) došlo. Pro závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně tedy postačí, aby postoupení bylo právní předchůdkyní žalovanému oznámeno. K tomu došlo právě dopisem z [datum] (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007; závěry učiněné v tomto rozhodnutí byly dovozeny za tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nicméně, s ohledem na obdobnou úpravu této problematiky v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., je možné uplatnit je i v nyní posuzovaném případě)

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty představuje podle § 137 o. s. ř. odměna advokáta za tři úkony právní služby po 1 700 Kč ve výši 5 100 Kč (převzetí věci, vyjádření a účast na jednání dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a, d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“); počítáno z tarifní hodnoty 14 464 Kč), režijní paušál za tyto 3 úkony právní služby po 300 Kč ve výši 900 Kč (dle § 13 odst. 1, 4 AT), cestovné za cestu k jednání z [obec] do [obec] a zpět (celkem 32 km) osobním automobilem zn. Volkswagen Passat A4, [registrační značka], při průměrné spotřebě nafty 5,9 l [číslo] km za cenu 38,7 Kč za litr a náhradě 5,60 Kč na 1 km (dle vyhlášky č. 398/2023 Sb.) ve výši 252 Kč, náhradu za ztrátu času na cestě představující 2 půlhodiny po 100 Kč, tj. ve výši 200 Kč (dle § 14 odst. 1, 3 AT), a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny, paušálu, cestovného a náhrady za ztrátu času ve výši 1354,92 Kč, celkem tedy 7 806,92 Kč. Třídenní lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení, platební místo pak k rukám právního zástupce žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.