3 C 63/2026

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Neumannem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 52 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do - částky ve výši 2 750 Kč, - kapitalizovaného úroku ve výši 7 149,45 Kč, - úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 57 149,45 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, - nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne datum domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky částka spolu s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. Uvedla, že s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši částka, které se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení s plněním a neplnil, ač byla upomínán. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byla před podáním žaloby vyzván k plnění předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nesporoval tvrzení v ní uvedená.

3. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodoval na základě účastníky předložených listin 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru včetně příloh soud zjistil, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši částka. Žalovaný uvedl adresu trvalého pobytu na úřadě. Úroková sazba byla sjednána ve výši 57,99 % ročně, RPSN ve výši 76,18 %. Žalovaný měl úvěr hradit ve splátkách. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Z příloh má plynout, že žalobkyně se měla zabývat úvěruschopností žalovaného, kdy žalovaný měl mít příjem ve výši částka a výdaje ve výši částka a další finanční závazky ve výši částka. Není však zřejmé, z čeho žalobkyně tyto závěry dovodila.

5. Z potvrzení o vyplacení soud zjistil, že žalobkyně dne datum zaslala na účet č. hodnota / Anonymizováno částku v souhrnné výši částka.

6. Z žádosti o čerpání soud zjistil, že žalovaný měl požádat žalobkyni o čerpání částky ve výši částka. Součástí tohoto je i splátkový kalendář se splátkami ve výši částka měsíčně.

7. Z detailu pohybu soud zjistil, že shora uvedený účet měl vlastnit žalovaný.

8. Z předžalobní výzvy ze dne datum a dokladu o odeslání ze dne datum soud zjistil, že úvěr byl žalovanému zesplatněn a byl vyzván k zaplacení částky částka do datum. Dopis byl žalovanému odeslán dne datum.

9. Z výpis z účtu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně měla disponovat výpisem z účtu žalovaného za období od datum – datum. Z výpisu je zřejmý příjem žalovaného, avšak jaké konkrétní výdaje, na co jdou zřejmé není.

10. Z fotografií dokladů žalovaného soud zjistil, že žalobkyně disponovala rodným listem, průkazkou zdravotní pojišťovny a občanským průkazem žalovaného.

11. Z datového výstupu soud zjistil, že žalovaný neměl procházet žádným registrem. K tomuto soud uvádí, že je mu z úřední činnosti známo, že na majetek žalovaného bylo v období roku 2022 a 2023 nařízeny 4 exekuce, které byly ukončeny vymožením dlužných částek.

12. Z bankovní historie soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti.

13. Další důkazy soud neprovedl, neboť je shledal jako nadbytečné.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud uzavřel, že žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, žalobkyně na výzvu soudu nepředložila žádné listiny prokazující opačný závěr. Žalovanému byla poskytnuta částka částka a byl vyzván k plnění dopisem ze dne datum.

15. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ( dále jen z.s.ú.) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny a úroků ze smlouvy o úvěru sjednaných mezi ní a žalovanou.

23. Žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky a úroky. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. spisová značka, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. Anonymizováno, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne datum ve věci OPR-právnická osoba. proti GK, C-679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 24. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. spisová značka a Nejvyššího správního soudu sp.zn. spisová značka kdy uvedl, že „důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 25. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

26. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne datum sp.zn. spisová značka takto: „pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. adresa: právnická osoba. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 27. V projednávané věci žalobkyně nedoložila soudu, z jakých podkladů vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Doložila toliko výpis z účtu žalovaného, ze které nejsou zřejmé, na co byly použity jeho výdaje. Jiné listiny prokazující příjmy nebo výdaje žalobkyně nedoložila. Žalobkyně se také vůbec nezabývala finančními závazky žalovaného, které uvedl. Soudu je navíc známo z úřední činnosti, že v minulosti byly na majetek žalovaného nařízeny exekuce. Ve světle těchto zjištění tak soud proto uzavřel, že závazkový vztah nelze než hodnotit za neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

28. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku částka a tu je tedy povinen žalobkyni vydat, tomuto tedy soud vyhověl (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl -výrok II. O úroku z prodlení soud s ohledem na recentní judikaturu a stanovisko Nejvyššího soudu ČR nemohl rozhodovat. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena ve smyslu § 1879 o.z.

29. Lhůtu k plnění soud stanovil zákonnou třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 89,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 5,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 13 odst. 4 a. t. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.