5 C 237/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení příjmení sídlem adresa o zaplacení 2.928,94 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1.400 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25% od 9. 2. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> II. Žaloba se v části o zaplacení 1.528,94 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení jdoucími z částky 2.928,94 Kč od 4. 10. 2019 do 8. 2. 2021 a dále jen z částky 1.528,94 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, ve výši 1,75% z 1.400 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, zamítá. <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její právní předchůdce - společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] ze dne [datum]. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 1.400 Kč a zavázal se za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši 1.528,94 Kč, tedy celkem částku 2.928,94 Kč se splatností do 3. 10. 2019. Proces poskytnutí finančních prostředků byl takový, že na internetových stránkách [webová adresa] žalovaný provedl registraci zadáním svých osobních údajů, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Po dokončení registrace zaslal žalovaný žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru 1.400 Kč a splatností dne 3. 10. 2019. Po odeslání smluvní dokumentace byly žalovanému zaslány peněžní prostředky na jím uvedený bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný však své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil, neboť na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalovaný byl o zaplacení upomínán.

2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil a vzhledem k tomu, že jeho pobyt není znám, byl mu pro toto řízení ustanoven opatrovník. Opatrovník se pak k žalobě vyjádřil především tak, že zpochybnil nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.528,94 Kč. Poukázal zejména na rozpornost a neurčitost ujednání o jeho výši.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení“). Podle čl. 18 odst. 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nařízení neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu; rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se určuje podle článků 4 a 5 Nařízení), a osobami, které nemají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se až na výjimky určuje v každém členském státě podle jeho vlastních právních předpisů - viz článek 6 Nařízení). Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by Nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Podle Nařízení lze postupovat i v případě takových žalob, resp. nebrání tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám. Nelze-li příslušnost určit podle Nařízení proto, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či mimo Evropskou unii, musí být určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky, konkrétně pak dle ust. § 86 o.s.ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011, sp.zn. 33 Cdo 2485/2008). V dané věci se soudu nepodařilo zjistit bydliště žalovaného. Soud nemá ani žádné průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečné bydliště mimo území Evropské unie. Vlastním šetřením soud zjistil, že poslední známé bydliště žalovaného bylo na adrese [adresa žalovaného]. Ve smyslu ustanovení § 86 o.s.ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Nařízení proto soud dospěl k závěru, že lze v projednávané věci určit mezinárodní příslušnost soudů České republiky jakožto soudů členského státu, na jehož území měl žalovaný poslední známé bydliště.

4. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě měl věřitel, tj. právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel služby spočívající v poskytování úvěru, bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I), v České republice. Rozhodné je tak právo české.

5. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů předložených účastníky, neboť oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1751 odst. 1 o.z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění toto povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

10. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle § 551 o.z., o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

12. Podle § 554 o.z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

13. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je jen částečně důvodná.

14. Pro právní posouzení věci je rozhodné, že zákon o spotřebitelském úvěru sice stanovuje povinnost uzavřít smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, písemně, zároveň nedodržení této formy nesankcionuje neplatností smlouvy. Žalobkyně pak především v řízení neprokázala, že by s žalovaným platně uzavřela smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru sice může být uzavřena i formou komunikace na dálku prostřednictvím internetu, v takovém případě však musí žalobkyně jednoznačně prokázat, že k uzavření smlouvy o úvěru skutečně došlo. Nepostačuje tvrzení o tom, že kontraktační proces se odehrával na internetových stránkách žalobkyně, resp. původního věřitele. Za elektronický podpis dostatečný k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby pak nelze považovat zadání hesla (PIN) spojeného s následným„ odkliknutím“ nějakého dokumentu na konkrétní webové stránce, popřípadě odeslání SMS zprávy z mobilního telefonu určité osoby. Nic z toho totiž z hlediska technologických vlastností samo o sobě objektivně nechrání podepsaná data proti následné změně a ani dostatečně věrohodně neumožňuje jednoznačnou identifikaci podepsané osoby, neboť vytvoření takových„ podpisů“ není pod výhradní kontrolou konkrétní (identifikované a autentizované) osoby. Žalobkyně přitom netvrdila, natož prokázala, že by fyzicky ověřovala totožnost žalovaného, když uvedené údaje u žalovaného slouží k identifikaci (rodné číslo žalovaného), nikoliv však k autentizaci konkrétní osoby. Listina nazvaná„ Smlouva o úvěru č. [anonymizováno]“ ze dne [datum]“ neobsahuje podpis žalovaného, ani jiný technický prostředek umožňující určení jednajících osob (takovýto nedostatek je spojen i s podpisem na straně původního věřitele). Nebylo tak prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu podepsal. Formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru (která zachycuje podmínky poskytnutí úvěru) rovněž neobsahuje žádný podpis žalovaného. Nebylo tedy prokázáno, že by se žalovaný se společností [právnická osoba] dohodl dne 3. 9. 2019 na konkrétních smluvních podmínkách o poskytnutí úvěru ve výši 1.400 Kč. V projednávané věci tedy soud uzavřel, že citovaná předmětná smlouva o poskytnutí úvěru je zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží (§ 554 o.z.).

15. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

16. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k datům počátku prodlení.

22. V řízení však bylo prokázáno, že původní věřitel - společnost [právnická osoba], dne [datum] poskytl žalovanému částku 1.400 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně neuzavřel s žalovaným platně smlouvu o úvěru, soud vztah účastníků poměřoval ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh cokoliv zaplatil, a proto je povinen vrátit žalobkyni částku 1.400 Kč. Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 1.400 Kč se pak stal splatným dnem 8. 2. 2021, což byl poslední den tří denní lhůty stanovené v oznámení o postoupení pohledávky obsahující výzvu k úhradě dluhu. Oznámení s výzvou byla žalovanému odeslána dne 2. 2. 2021 na adresu [adresa žalovaného]. Dle domněnky dojití (§ 573 o.z.) tak byla žalovanému doručena dne 5. 2. 2021, což byl i počátek třídenní lhůty pro zaplacení dlužné částky. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky úrok z prodlení v zákonné výši od 9. 2. 2021, neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 8,25 % p.a. (výrok I. tohoto rozsudku).

23. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že nebyla uzavřena smlouva o úvěru a že mezi původní věřitelkou a žalovaným nebyly platně sjednány podmínky poskytnutí finančních prostředků, tj. ani lhůta splatnosti úvěru, od které následně žalobkyně odvozovala právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a ani poplatek za posunutí splátky. Proto nezbylo než žalobu v části požadovaného poplatku a zákonného úroku z prodlení včetně jeho nesprávné výše zamítnout (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzeném případě pak byl poměr úspěchu žalobkyně k neúspěchu téměř stejný. Soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.