5 C 55/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr Jaroslavou Homolovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 30.278,75 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3.565 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 9% od 1. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části o zaplacení 30.204,09 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 9% jdoucími z částky 14.976,42 Kč od 21. 1. 2020 do 30. 4. 2020 a dále jen z částky 11.411,42 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29% ročně jdoucím z částky 14.976,42 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 27. 11. 2020, ve znění doplnění ze dne 7. 4. 2021, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení pohledávky ve výši 30.278,75 Kč. Souběžně také žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení příslušenství nárokované pohledávky sestávajícího z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1.423,59 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.066,75 Kč, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 14.976,42 Kč, počítaného od [datum] do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení z částky 14.976,42 Kč ročně, počítaného od 21. 1. 2020 do zaplacení. V odůvodnění podané žaloby žalobkyně uvedla, že nárokovanou pohledávku i její příslušenství nabyla z titulu„ Smlouvy o postoupení pohledávek“, jíž dne 20. 1. 2020 sjednala se společností [právnická osoba], (dále jen„ postupitel“), o čemž byl žalovaný informována dopisem odeslaným ještě téhož dne. K úhradě dlužných plnění byl žalovaný po datu postoupení vyzýván, naposledy předžalobní upomínkou zaslanou zástupcem žalobkyně, avšak neuhradil ničeho. Postoupený závazek, zakládající právo na nárokovanou pohledávku, byl založen„ Smlouvou o zápůjčce [číslo]“ ze dne 24. 9. 2017, ve znění„ Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce“ (dále jen„ VOP“ a„ Smlouva [číslo]“). Z jejího titulu postupitel žalovanému v hotovosti, oproti podpisu Smlouvy [číslo] vyplatil částku 30.000 Kč, úročenou sazbou 29 %. Ještě před datem sjednání závazku postupitel, v souladu s právní úpravou spotřebitelského úvěrování, s náležitou odbornou péčí a v důvěře v poctivost a dobrou víru žalovaného ověřil, že je tento, s ohledem na své rodinné a majetkové poměry, schopen poskytnutá plnění splácet. V této souvislosti postupitel vyšel z údajů a listin, jež mu za účelem doložení svých osobních a majetkových poměrů poskytl sám žalovaný, který byl o této své povinnosti řádně poučen, mj. i ve vztahu k možnému trestněprávnímu postihu za trestný čin úvěrového podvodu. Zjištěné údaje byly následně zaneseny do„ Zákaznické karty“ a postupitelem vyhodnoceny. V návaznosti na zjištěné údaje o majetkových poměrech postupitel vyměřil žalovanému celkem 24 měsíčních splátek po 2.450 Kč. Datum poslední splátky bylo stanoveno na 24. 9. 2019 Celkem vyměřené sumy, určené postupitelem ke splácení, zahrnovaly též smluvní úrok ve výši 9.888 Kč, náklady za administraci ve výši 11.151 Kč a poplatek za odměnu a zpracování ve výši 7.760 Kč. Žalovaný nicméně k datu 18. 6. 2018 přestal svůj dluh splácet s tím, že k datu splatnosti poslední předepsané splátky zbývalo uhradit ještě 14.976,42 Kč na jistině a 15.302,33 Kč na příslušenství. Nesplacenou jistinu postupitel i nadále úročil smluvní úrokovou sazbou.

2. Žalovaný se při jednání k žalobě vyjádřil tak, že mu postupitel finanční prostředky poskytl a on je použil na úhradu nákladů souvisejících s pohřbem jeho manželky. Poskytnuté plnění se žalovaný následně snažil splácet, ale ačkoli prodal i automobil, vše nesplatil, neboť v mezidobí přišel i o práci. Vedle plnění od postupitele mu finanční prostředky ve výši 20.000 Kč poskytla také banka a úhrady tohoto plnění mu jsou aktuálně v rámci exekuce strhávány ze mzdy. V době vyplacení plnění od postupitele žalovaný bydlel v nájemním bytě u zaměstnavatele (zemědělské společnosti), za jehož užívání platil 2.700 Kč měsíčně. Dalších 1.000 Kč měsíčně žalovaný platil za elektřinu a samostatně hradil též topivo a běžné náklady na oblečení, stravu apod. Bližší okolnosti o vedlejším příjmu ve výši 5.000 Kč, který označil v žádosti o poskytnutí plnění od postupitele, si žalovaný nevybavil.

3. Ze Smlouvy [číslo] doložené spolu s textem VOP, datované k 24. 9. 2017, má soud za prokázané, že postupitel poskytl žalovanému částku 30.000 Kč, a to v hotovosti oproti podpisu předmětné smlouvy. Poskytnutou částku, navýšenou o poplatek ve výši 28.799 Kč (celkem tedy 58.799 Kč), zahrnující smluvní úrok (částku 9.888 Kč, odpovídající úročení ve výši 29 % ročně), poplatek za administrativní činnost (částku 11.151 Kč) a poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení (částku 7.760 Kč), se žalovaný zavázal splatit formou celkem 23 měsíčních splátek po 2.450 Kč a jedné splátky ve výši 2.449 Kč. První splátku byl žalovaný povinen splatit do jednoho měsíce od podpisu, další pak vždy do posledního dne následujícího měsíce.

4. Při posuzování majetkových poměrů žalovaného vycházel postupitel z doložených listin a z údajů, které žalovaný sdělil v dokumentu označeném jako„ Zákaznická karta“ datovaném k 24. 9. 2017. Jako přílohy uvedeného dokumentu žalovaný doložil pracovní smlouvu (sjednanou na dobu neurčitou) a dále též 3 výplatní pásky (za období červen až srpen 2017). V předložené„ Zákaznické kartě“ pak žalovaný uvedl, že je vyučený, žije v nájmu, vlastní automobil, má již aktivní půjčku u postupitele a u jiného poskytovatele žádnou další půjčku nesplácí. Příjmy ve výši 18.902 Kč měsíčně žalovaný pobíral jednak z pracovního poměru ve [právnická osoba], [anonymizováno] (13 902 Kč), a dále též bez bližší identifikace uvedl částku 5.000 Kč jako„ ostatní příjmy“. Náklady na chod své domácnosti žalovaný bez bližší konkretizace určil„ odhadovanou“ částkou 3.000 Kč měsíčně, vedle které dále splácel též splátky již poskytnuté půjčky, konkrétně částkou 2.512 Kč. Vyživovací povinnosti žalovaný t. č. neměl.

5. Dle přehledu uhrazených splátek, označeného jako„ Tabulka umoření“, datovaného k 27. 1. 2020, žalovaný za období od 24. 9. 2017 do 21. 1. 2020, z plnění poskytnutého na základě smlouvy [číslo] splatil celkem 26.435 Kč.

6. Dokumentem, označeným jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“, datovaným k 20. 1. 2020, doloženým spolu s přílohou„ Seznamem postoupených pohledávek“, bylo prokázáno, že právo nárokovat pohledávku ze smlouvy [číslo] ve smyslu čl. I. odst. 2 tohoto dokumentu, s účinností k datu podpisu, přešlo na žalobkyni. O přechodu práva nárokovat předmětnou pohledávku byl žalovaný informován dopisem datovaným k 20. 1. 2020, jenž byl doložen spolu s poštovním podacím lístkem datovaným k 14. 2. 2020.

7. Naposledy byl žalovaný k úhradě nárokovaného plnění vyzván zástupcem žalobkyně cestou„ Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“, datované k 23. 4. 2020, která byla doložena spolu s poštovním podacím lístkem, datovaným k 24. 4. 2020 Lhůta splatnosti zde byla stanovena do 30. 4. 2020.

8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 1879 o. z.věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1887 o. z. postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

12. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

18. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú. se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, 19. Podle § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 21. Výše zákonného úroku z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

22. Při právním hodnocení projednávané věci vyšel soud z povahy práv a povinností, utvářejících v souhrnu obsah závazku sjednaného mezi postupitelem a žalovaným. Obsahem předmětného závazku byla především povinnost postupitele poskytnout v hotovosti a oproti podpisu Smlouvy [číslo] úročené finanční plnění. Povinnosti postupitele pak korespondovala povinnost žalovaného splatit poskytnuté plnění, navýšené o úročení, náklady administrace a další poplatky, ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z. Předmětný závazek tedy soud, s přihlédnutím k jeho obsahu a okamžiku poskytnutí finančního plnění, právně kvalifikoval jako úročenou zápůjčku, ve smyslu § 2390 o. z. ve spojení s § 2392 odst. 1 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran měla sjednaná zápůjčka charakter spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú, upraveného nad rámec obecné právní úpravy též speciálním právním předpisem. V tomto směru vzal soud v úvahu, že postupitel předmětný závazek sjednal v rámci své podnikatelské činnosti, jako věřitel ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z. s. ú., a žalovaný naopak jako spotřebitel, ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec jakékoli podnikatelské činnosti.

23. Z tohoto důvodu tak postupiteli, ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú., vznikla při sjednávání předmětného závazku povinnost ověřit, nakolik je žalovaný schopen splácet předepsané splátky. Plnění této povinnosti svým významem přesahuje prostý rámec dvoustranného – spotřebitelského právního poměru, neboť ve svém důsledku chrání nejen spotřebitele a osoby na něm závislé, ale zprostředkovaně též celou společnost a v neposlední řadě i samotné poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Neuvážené poskytování spotřebitelských úvěrů totiž nevyhnutelně vede k tomu, že se nezanedbatelná část jinak práceschopné populace může ocitnout v tzv. dluhové pasti, což ve svém důsledku vede nejen k rozpadu sociálních vazeb jednotlivých dlužníků, ale i k přetížení veřejného sociálního systému, existenci ve své podstatě bezvýsledných soudních řízení i navazujících exekucí, resp. řízení insolvenčních. S přihlédnutím k širšímu společenskému významu zkoumání tzv. úvěruschopnosti dlužníka je tudíž na místě, aby bylo plnění této povinnost věřitelů kvalifikováno jako povinnost vykonávaná sice soukromými osobami, ale za účelem udržení veřejného pořádku a za současného respektování zásady dobrých mravů. Přezkum otázky, zda byla tzv. úvěruschopnost věřitelem ověřována s vynaložením náležité odborné péče, jsou proto soudy, ve smyslu § 588 o. z., povinny zjišťovat z úřední povinnosti, a to pod sankcí případné absolutní neplatnosti.

24. Stran shora uvedeného právního názoru lze odkázat především na obdobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, který se sice týkal interpretace předchozí právní úpravy spotřebitelského úvěrování, avšak též ve vztahu ke zkoumání tzv. úvěruschopnosti věřitelem. Opominout pak nelze ani skutečnost, že povinnost věřitele, spočívající v ověřování tzv. úvěruschopnosti, striktně vázaná na vynaložení předchozí náležité odborné péče, byla do českého právního řádu transponována z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru, a to již za účinnosti z. s. ú., konkrétně k datu 25. 2. 2013, tedy před datem sjednání Smlouvy [číslo]. Přičemž Evropský soudní dvůr shora uvedená ustanovení citované směrnice, již ve vztahu k aktuálně účinné právní úpravě spotřebitelského úvěrování, eurokonformním způsobem vyložil taktéž ve prospěch závěru, dle kterého je na místě, aby byla otázka tzv. úvěruschopnosti spotřebitele soudy přezkoumávána z úřední povinnosti. V této souvislosti též Soudní dvůr Evropské Unie uzavřel, že sankční následek za nedodržení požadavku na náležité ověření tzv. úvěruschopnosti spotřebitele zahrnuje nejen absolutní neplatnost sjednaného spotřebitelského závazku, ale též omezení věřitelových práv z dřív poskytnutého plnění, redukované toliko do výše poskytnuté jistiny (v této souvislosti viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci„ [anonymizováno]“ C -79/18 ze dne 5. 3. 2020).

25. Postupitel při hodnocení tzv. úvěruschopnosti žalovaného vycházel z listin a údajů, které mu sám žalovaný sdělil, resp. předložil. Takto získané údaje nicméně postupitel dále nepřezkoumával a ve vztahu k některým údajům nebyla ověřována ani jejich pravdivost. Přičemž uvedený nedostatek se projevuje jak na straně přezkumu příjmů, tak výdajů žalovaného. Co do příjmové stránky je třeba poukázat zejména na skutečnost, že žalovaný (bez jakýchkoli dokladů) v „ Zákaznické kartě“ označil, nad rámec svých příjmů z pracovního poměru, také blíže neoznačené další příjmy v částce 5.000 Kč, jejichž existenci však bylo na místě vyhodnotit jako přinejmenším spornou, neboť tyto nebyly doloženy žádnými podklady (např. výpisem z bankovního účtu, pracovní či jinou smlouvou apod.). Byť částka těchto dalších příjmů představovala cca čtvrtinu žalovaným označených příjmů. Na straně výdajů pak žalovaný (vyjma splátek dřív poskytnutého úvěru) označil toliko částku 3.000 Kč, jež sama o sobě nedosahuje ani výše tzv. životního minima (3.410 Kč dle § 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.), a to navzdory skutečnosti, že v této částce měly být započteny i náklady nájemního bydlení. Postupitel nicméně tuto skutečnost evidentně nevyhodnotil jako riziko pro případné splácení, byť žalovaný jinak dále uvedl, že žije v nájmu, a tak, byť i jen z hlediska laické představy o nákladech bydlení, bylo na místě nanejvýše kriticky hodnotit variantu, že žalovaný reálně dokáže měsíčně vyžít z pouhých 3.000 Kč. Tím spíše za situace, když již v minulosti jedno obdobné finanční plnění načerpal a takto si musel (opětovně) vylepšit své finanční poměry, a to za účelem pořízení„ vybavení domácnosti“. S přihlédnutím ke konstatovaným nedostatkům, jež vykazuje postup spočívající ve zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného, tak bylo třeba závazek ze smlouvy [číslo] právně kvalifikovat jako právní jednání absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s.ú., a to pro rozpor se zákonem spojený se zjevným narušením veřejného pořádku.

26. Za daného stavu věci je tedy nutné na závazek ze smlouvy [číslo] nahlížet jako na právní jednání, které, jako celek, od samého počátku (ex tunc) nemohlo vyvolávat zamýšlené právní účinky. Plnění, jež si z titulu tohoto absolutně neplatného právního jednání, ve smyslu § 2993 o. z., vzájemně poskytli postupitel a žalovaný, tudíž je třeba právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008). V souvislosti s aktem postoupení pohledávky z absolutně neplatného závazku ze Smlouvy [číslo] ve smyslu § 1879 a § 1887 o. z., tak žalobkyně nabyla výlučně právo nárokovat plnění z bezdůvodného obohacení (založeného vyplacením jistiny), nikoli však právo na úhradu plnění odvozených od spotřebitelského úvěru ze smlouvy [číslo] zahrnujících nezaplacené poplatky za administraci, smluvní úroky a úroky z prodlení z částek převyšujících zůstatek nesplacené jistiny. V této souvislosti také nelze pominout, že žalovaný již před datem postoupení plnil, konkrétně částkou 26.435 Kč. Z vyplacené jistiny tak žalovaný dosud neuhradil 3.565 Kč (30.000 - 26.435). S plněním na uvedenou částku se pak žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. dostal do prodlení k datu 1. 5. 2020, kdy mu uplynula lhůta vymezená v tzv. předžalobní výzvě. V důsledku prodlení také žalobkyni, ve smyslu § 1970 o. z., od uvedeného data, vznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Takto popsaná plnění, shora popsaná ve výroku I. tohoto rozsudku, soud uložil žalovanému k úhradě, a to v zákonné třídenní lhůtě ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.

27. Zbytek uplatněného nároku, představovaného rozdílem celkové výše původně nárokovaného plnění, včetně plnění kapitalizovaných, a plnění uložených žalovanému k úhradě, odpovídající částce 30.204,09 Kč, a dále též smluvním úrokům a úrokům z prodlení (vyjma úroku z prodlení z částky uvedené v bodu předchozím), soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

28. O nákladech řízení rozhodl soud, s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. V tomto směru vzal soud v úvahu, že v řízení, s ohledem na míru procesního úspěchu ve věci, uspěl žalovaný, neboť, i se se zohledněním příslušenství nárokované pohledávky, žalobkyni bylo přiznáno toliko právo na úhradu částky 3.565 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky, zatímco nárok na úhradu 30.204,09 Kč a dalšího příslušenství byl zamítnut. Žalovaný nicméně za řízení nečinil na svou obranu žádné procení úkony, v jejichž důsledku by mu ve vztahu k vedenému řízení vznikly účelně vynaložené výlohy, jež by mu žalobkyně měla nahradit.