5 C 62/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr Jaroslavou Homolovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1.620 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.872,39 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný se na základě přihlášky ze dne 1. 11. 2016, kterou žalobce obdržel prostřednictvím emailové schránky z emailové adresy [email] dne 3. 11. 2016, stal poplatníkem rozhlasového poplatku s povinností počínaje kalendářním měsícem červenec 2016 za 1 rozhlasový přijímač. Žalobce obratem přihlášku potvrdil a současně s tím byl žalovanému přidělen variabilní symbol a sděleny platební údaje a byla potvrzena roční periodicita plateb, kterou žalovaný v přihlášce takto zvolil. Žalovaný pak nehradil v období od 1. 1. 2018 do 1. 12. 2020 předepsané rozhlasové poplatky dle roční periodicity plateb, a proto žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužných rozhlasových poplatků ze dne 2. 3. 2020. Žalovaný však na tuto upomínku nijak nereagoval. Konečně žalobce zdůraznil, že pokud žalovaný přestal splňovat podmínky dle § 3 zák. č. 348/2005 Sb., v platném znění, měl tuto skutečnost v souladu s citovaným zákonem žalobci sdělit, což se nestalo. Žalovaný je tak povinen zaplatit dlužné poplatky za leden 2018 až do prosince 2020 v celkové výši 1.620 Kč (36x 45). Žalobce nárokuje též úrok z prodlení ve výši 252,39 Kč za dobu prodlení s placením každé jednotlivé platby poplatku za dobu od 16. 1. 2018 do 30. 9. 2020.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Na svou obranu pak uvedl, že jako fyzická osoba, která je podnikatelem, je povinen platit rozhlasové poplatky, ale od 16. 1. 2018 do 30. 9. 2020 žádné rozhlasové přijímače nevyužíval. Ve svém obchodě, kde pracuje, vůbec rádio neposlouchá, neboť jednak jako vietnamský státní příslušník nerozumí dobře česky, jednak pokud dlouho poslouchá hudbu, trpí bolestmi hlavy.

3. K jednání soudu se pak žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl k jednání řádně předvolán. Soud proto ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný se zdržuje na adrese uvedené shora. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.

5. Pokud jde o hmotné právo, je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“), podle kterého v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. V daném případě má žalobce jako poskytovatel veřejné služby bydliště, resp. místo ústřední správy (viz čl. 19 Nařízení Řím I) v České republice. Rozhodné je tak právo české. <b>6. Soud má za zjištěný tento skutkový stav věci:</b> Žalovaný prostřednictvím emailové schránky, z emailové adresy [email], zaslal žalobci přihlášku nového poplatníka - podnikající fyzické osoby, ze dne 1. 11. 2016, ve které výslovně uvedl, že na adrese své provozovny je držitelem 1 rozhlasového přijímače od 1. 7. 2016. Žalobce zase emailem ze dne 3. 11. 2016 obratem potvrdil přijetí přihlášky. V uvedeném potvrzení pak žalobce uvedl, jaký žalovanému přidělil variabilní symbol pro platby, dále mu byly sděleny platební údaje a akceptace žalovaným zvolené periodicity plateb (roční). Žalovaný však nehradil v období od 1. 1. 2018 do 1. 12. 2020 předepsané rozhlasové poplatky dle roční periodicity plateb, a proto žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužných rozhlasových poplatků ze dne 25. 2. 2019 a ze dne 2. 3. 2020. Žalovaný však na tyto upomínky nijak nereagoval. Žalobce pak eviduje dluh na rozhlasových poplatcích za měsíce leden 2018 až prosinec 2020 v celkové výši 1.620 Kč (36 x 45).

7. Nebylo naopak prokázáno, že by žalovaný na tento svůj dluh cokoliv zaplatil.

8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud ve světle dále citovaných právních ustanovení.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, se rozhlasový poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů (dále jen "rozhlasový přijímač"). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

10. Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona poplatníkem rozhlasového poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní rozhlasový přijímač. Jestliže drží4) nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá rozhlasový přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.

11. Podle § 5 odst. 3 citovaného zákona poplatník, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, platí rozhlasový nebo televizní poplatek z každého rozhlasového nebo televizního přijímače, který používá k podnikání nebo v souvislosti s ním; tím není dotčena povinnost platit poplatky podle ustanovení odst. 1.

12. Podle § 6 měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč.

13. Podle § 8 odst. 2 citovaného zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal; tento den je poplatník povinen uvést v oznámení. Tato oznamovací povinnost se nevztahuje na osoby osvobozené od rozhlasového nebo televizního poplatku podle § 4 odst. 1 a poplatníky, kteří podle § 5 odst. 2 neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek. Poplatník je povinen písemně oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě změny ve skutečnostech uvedených v odstavcích 3 až 5 do 15 dnů ode dne, kdy změna nastala (odst. 6).

14. Pokud jde o obranu žalovaného, pak s ohledem na závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2005 pod sp. zn. III. ÚS 640/04, tuto nelze považovat za relevantní. V citovaném usnesení Ústavní soud konstatuje, že nepovažuje za protiústavní, pokud obecné soudy zaujaly právní názor, že zákon konstruuje povinnost platit televizní poplatek jako povinnost založenou pouhým držením televizního přijímače, bez ohledu na způsob jeho užívání. Přitom Ústavní soud odkazuje na znění ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá, podle něhož se za zařízení způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání považuje televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu. Opačný výklad by podle závěrů Ústavního soudu vedl k zneužívání různě tvrzených výjimek z povinnosti platit televizní poplatek. Stejný závěr se samozřejmě uplatní i v poměrech projednávané věci, tj. ve vztahu k rozhlasovým poplatkům, neboť i v tom případě je povinnost platit rozhlasový poplatek založena již pouhým držením zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob jeho užívání, resp. neužívání.

15. Na základě shora zjištěného skutkového stavu ve světle citovaných právních ustanovení dospěl tedy soud k závěru, že žaloba je důvodná a žalobě vyhověl.

16. Soud vyhověl žalobci i co do příslušenství přiznané pohledávky ve smyslu ustanovení § 1970 o.z., když období, za něž žalobce úrok z prodlení požaduje, je obdobím, kdy byl žalovaný s plněním své povinnosti v prodlení. Žalobce však žádal po žalovaném úhradu úroků z prodlení pouze za dobu prodlení s jednotlivými platbami poplatku za období od 16. 1. 2018 do 30. 9. 2020 ve výši 252,39 Kč (tzv. kapitalizovaný úrok z prodlení). Pokud tedy k dlužné jistině 1.620 Kč připočteme kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 252,39 Kč, dostaneme částku 1.872,39 Kč (výrok I. tohoto rozsudku).

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 700 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč představující 100 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.