6 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 122 772 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 152 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54 152 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 68 620,40 Kč s úrokem ve výši 72,29 % ročně z částky 113 006,26 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 355 579 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 116 704 Kč od 1. 11. 2020 do 18. 12. 2020, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 62 552 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 1,75 % ročně z částky 54 152 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 120 000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 101,77 % ročně splácet v 36 měsíčních splátkách (každá ve výši 8 231 Kč), a to od října 2019. Žalovaný uhradil šesti splátkami po 8 231 Kč celkem 49 386 Kč, následně se však dostal do prodlení. Úvěr byl zesplatněn ke dni 24. 6. 2020. Následně žalovaný dvěma splátkami po 8 231 Kč uhradil částku 16 462 Kč Celkem tak na dluh uhradil 65 848 Kč. Ke dni zesplatnění úvěru (24. 6. 2020) se celá dosud nesplacená jistina úvěru (113 006,26 Kč) a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru (20 160,57 Kč) staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 113 116,83 Kč splatné téhož dne, po promítnutí částečné úhrady činí nová dlužná jistina částku 116 704 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, žalobkyně s odkazem na bod 6.5. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny do zaplacení, konkrétně za období od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby, kdy požaduje na smluvní pokutě 6 068,40 Kč. Dále žalobkyně požadovala uhradit i úrok za poskytnutí úvěru počítaný z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru (113 006,26 Kč) ode dne 26. 6. 2020 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 72,29 % ročně, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 355 579 Kč. Žalobkyně rovněž požaduje zákonný úrok z prodlení, a to od 1. 11. 2020, stejně jako smluvní pokutu s odkazem na § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů a informací jednak získaných od žalovaného (např. příjmové doklady a prohlášení žalovaného), a jednak také z informací získaných z různých databází (např. SOLUS, NRKI, insolvenční rejstřík). Žalobkyně po posouzení výše uvedeného uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní výzvě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Uvedl, že má v současné době obstavený účet, takže nemůže nic hradit, i když má nastavený trvalý příkaz.

3. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu (registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru) ze dne 23. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně je nositelkou povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

4. Z výpisu záznamů z registru SOLUS vyhotoveného ke dni 3. 9. 2019 soud zjistil, že žalovaný nemá v tomto registru žádný záznam. Z výpisu z registru NRKI vyhotoveného ke dni 15. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný dosáhl skóre 509 bodů, což je kategorie s nízkým rizikem. Z listiny„ hodnocení klienta“ ze dne 4. 9. 2019 soud zjistil, že žalobkyně počítala s průměrným čistým měsíčním příjmem žalovaného ze zaměstnání ve výši 24 000 Kč, jeho měsíčními výdaji v celkové výši 5 910 Kč (2 000 Kč bydlení v nájmu, 3 410 Kč životní minimum, 500 Kč ostatní výdaje) a rezervou ve výši 1 000 Kč; volné zdroje žalovaného tak měly činit 17 090 Kč měsíčně. Žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále bylo z této listiny zjištěno, že žalobkyně zaznamenala údaje o zaměstnání žalovaného, a to zejména identifikaci zaměstnavatele žalovaného a údaj o tom, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému informace zejména o druhu spotřebitelského úvěru, o celkové výši spotřebitelského úvěru a o podmínkách jeho čerpání, o době trvání spotřebitelského úvěru, o zápůjční úrokové sazbě a o celkové částce, kterou má žalovaný zaplatit. Z listiny označené jako„ Prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný zejména prohlásil a potvrdil, že se seznámil s veškerými informacemi podle § 92 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, že si je vědom, jaká je sjednaná výše úroků za úvěr, souhlasí s ní a považuje ji za přiměřenou, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě či státu, že se nenachází v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, a že veškeré údaje i informace poskytnuté jsou pravdivé a úplné.

5. Z pracovní smlouvy ze dne [datum], dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] a z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnancem společnosti [právnická osoba] od [datum] na dobu určitou do [datum] na pozici vedoucí směny. Průměrný čistý měsíční příjem za měsíce červen a červenec 2019 činily 25 174 Kč, přičemž z příjmu nejsou prováděny zákonné srážky.

6. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce červen a červenec 2019 soud zjistil, že mzda žalovaného činila v červnu 21 726 Kč a v červenci 28 621 Kč.

7. Z printscreenu výpisu z bankovního účtu [číslo] vedeného u [anonymizováno] soud zjistil, že dne [datum] byla na účet připsána mzda ve výši 21 796 Kč.

8. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru, žalobkyně návrh akceptovala dne [datum]. Uzavřením smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v 36 měsíčních splátkách po 8 231 Kč. Ve smlouvě je žalovaný mj. identifikován číslem účtu [bankovní účet], na který mají být finanční prostředky poukázány. Mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 101,77 % ročně. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky v délce 65 dnů mělo dojít tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru (čl. 6 písm. b) smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 6 smlouvy). Dále bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí včas novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (čl. 6 smlouvy).

9. Z oznámení o schválení úvěru [číslo] ze dne [datum] spolu se splátkovým kalendářem včetně dodejky bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] žalovaný oznámení osobně převzal dne [datum]. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne [datum] byla z bankovního účtu č. [bankovní účet] poukázána částka ve výši 120 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet], [variabilní symbol]. Z karty klienta vyhotovené dne [datum] soud zjistil, že žalovaný na výše uvedený úvěr uhradil osm splátek po 8 231 Kč.

10. Z výzvy k zaplacení ze dne [datum] bylo soudem zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě splatných splátek úvěru, smluvních pokut a příslušenství podle smlouvy o úvěru. Žalobkyně současně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru v případě jeho prodlení s úhradou kterékoli splátky trvající 65 dnů. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru, a to ke dni [datum], přičemž současně vyzvala žalovaného k úhradě v tomto oznámení specifikovaných dlužných částek.

11. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu soud zjistil, že žalobkyně zaslala téhož dne žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek do 15 dnů od odeslání výzvy (do [datum]).

12. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne [datum] vyhotoveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], znalcem z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, specializace bankovnictví, pojišťovnictví, úvěry, trh pohledávek, soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti nutné pro rozhodnutí ve věci samé. Soud nezjistil ničeho taktéž z kopie občanského průkazu žalovaného.

13. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla na základě uzavřené smlouvy žalovanému dne [datum] finanční prostředky ve výši 120 000 Kč při efektivní úrokové sazbě 101,77 % ročně, které se žalovaný zavázal vrátit včetně úroku v 36 měsíčních splátkách po 8 231 Kč. Před uzavřením smlouvy žalovaný předložil kopii svého občanského průkazu, printsreen výpisu z osobního účtu, pracovní smlouvu včetně změny, potvrzení zaměstnavatele a výplatní pásky za měsíce červen a červenec 2019. Žalovaný splátky úvěru řádně a včas nehradil, proto došlo v souladu se smlouvou k jeho zesplatnění. V důsledku prodlení vyúčtovala žalobkyně žalovanému smluvní pokuty. Žalovaný před zesplatněním uhradil šest splátek 8 231 Kč, po zesplatnění úvěru uhradil dvě splátky po 8 231 Kč. Celkem na úvěr uhradil 65 848 Kč.

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

19. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

20. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 věty první o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouvu o úvěru [číslo] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně a odborným způsobem zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že předmětné smlouvy jsou smlouvami o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy.

24. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679-18, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

26. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného v rozhodném období činily průměrně 24 000 Kč čistého měsíčně. Žalobkyně z výplatních pásek žalovaného, jeho pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele, že žalovaný má pravidelný příjem. Dále úvěruschopnost žalovaného byla posuzována z jeho prohlášení, kdy jím uváděné údaje byly zaneseny do výše zmíněného formuláře. Z tohoto prohlášení plyne, že žalovaný měl mít měsíční výdaje pouze ve výši 5 910 Kč. Po posouzení těchto tvrzených výdajů žalovaného a jeho doložených příjmů pak žalobkyně dospěla po odečtení rezervy ve výši 1 000 Kč k závěru, že volné zdroje žalovaného činily 17 090 Kč měsíčně, tudíž žalovaný měl být schopen předmětný úvěr splácet částkou 8 231 Kč měsíčně. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z NRKI (nebankovní registr klientských informací) a dále i z registru SOLUS.

27. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, však soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že řádně posoudila příjmové poměry žalovaného, kdy jím tvrzené příjmy žalobkyni taktéž doložil. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 5 910, přičemž částka 3 410 Kč představuje životní minimum, částku 2 000 Kč náklady na bydlení a 500 Kč ostatní výdaje. Soud nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že neměla možnost si výdajovou stránku žalovaného ověřit a že prohlášení žalovaného ohledně jeho výdajů před poskytnutím úvěrů jsou zcela dostačující, když žalovaný bydlí v pronájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila s tím, co o příjmech a zejména výdajích žalovaného zjistila z jeho prohlášení. Skutečné výdaje, které žalovaný uvedl v minimální možné výši, ani další majetkové poměry žalovaného, žalobkyně nijak neověřovala. Žalobkyně nepochybně měla možnost ověřit si prostřednictvím výpisů z běžného účtu žalovaného či z jiných listin, zda žalovaný hradí výdaje v uvedené výši, či zda hradí i jiné pravidelně se opakující platby. Výše výdajů uvedených žalovaným musea sama o osobě u žalobkyně vzbuzovat pochybnosti, neboť byly uvedeny ve výši zákonem stanoveného životního minima, ani výši těchto výdajů žalobkyně nijak neověřila. Skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy provedla lustraci žalovaného v registru SOLUS a NRKI s negativním zjištěním, sama o sobě, ani ve spojení s potvrzenou výší příjmu žalovaného, neodůvodňuje závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Postup žalobkyně tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, nemohla by žalovanému úvěr poskytnout, aniž by ověřila jeho skutečné výdaje, a to přinejmenším shora uvedeným způsobem. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Výdaje žalovaného byly ověřeny zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohla žalobkyně učinit kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností.

28. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně. Soud proto smlouvu o úvěru [číslo] posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Žalovaný je tak povinen uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy a kterou dosud nesplatil. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byla takto poskytnuta částka ve výši 120 000 Kč, přičemž uhradil 65 848 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit 54 152 Kč (120 000 Kč – 65 848 Kč), přičemž mu uložil zaplatit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Počátek prodlení soud posoudil podle odeslané předžalobní výzvy dne 3. 12. 2020, v níž byla stanovena lhůta 15 dní pro zaplacení, která vypršela dne 18. 12. 2020, žalovaný se tak dne 19. 12. 2020 dostal do prodlení. Výše úroků je přiznána v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a prováděcím nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta pro splnění povinnosti uložené tímto rozsudkem byla soudem prodloužena na dobu dvou měsíců, aby měl žalovaný možnost splnit svou povinnost bez nařízení výkonu rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že tím žalobkyni nehrozí majetková újma.

29. Ve zbytku žalobního návrhu soud žalobě nevyhověl, a to s ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Je zjevné, že ujednání o smluvní pokutě zakládá akcesorický závazek, nelze proto požadovat smluvní pokutu z absolutně neplatného závazku. Jinými slovy ujednání o smluvní pokutě je neplatné, je-li neplatný sjednaný závazek.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství, které bylo vypočteno pro účely nákladového výroku ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. V řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, avšak ten náhradu nákladů řízení nepožadoval.