7 C 100/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 212,33 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 25 000 Kč od 18.10.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části kapitalizovaného úroku 439,06 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 3 494,55 Kč, dále úroku ve výši 21,9% ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 490 Kč k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 7.2.2020 domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 20 941,81 Kč spolu s úrokem z prodlení a úroky vymezenými ve výroku I.a II. rozsudku, přičemž úrok a úrok z prodlení kapitalizovala za období 17.9.2019 17.10.2019. Uvedla, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 2.3.2017 smlouvu o povoleném debetu, na jejímž základě čerpal kontokorent do výše 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 21,9%, vždy nejdéle do 1 roku od čerpání úvěru, což neučinil. V souladu s úvěrovými podmínkami věřitelka vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení. Ke dni podání žaloby dluží neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 25 000 Kč spolu s kapitalizovanými úroky celkem 4 145,94 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejprve dne [datum] na [právnická osoba] a.s. a tato ji následně postoupila smlouvou z 7.11.2019 na žalobkyni.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31.1.2022 č.j. 70 C 347/2020 vyslovil místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Nymburce. Ten ve věci nařídil jednání na den 9.11.2022, k němuž se žalobkyně omluvila, žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu.

4. Soud měl prokázán následující skutkový stav. Dne [datum] uzavřeli společnost [právnická osoba] se sídlem [adresa], [IČO] a žalovaný smlouvu o povolení debetu reg. [číslo] k účtu č. [bankovní účet] do částky 25 000 Kč s roční úrokovou sazbou 21,90%. Čerpání a splácení úvěru bylo dále dohodnuto v článku V-VII. smlouvy při zachování objemu transakcí na účtu s tím, že byl oprávněn čerpat Povolený debet nepřetržitě vždy nejdéle po dobu jednoho roku, kdykoliv zcela nebo částečně splatit Povolený debet (tj. zajistit, že na Běžném účtu bude nulový nebo kreditní zůstatek), byl však povinen tak učinit nejpozději v poslední den lhůty uvedené v předchozí větě a zajistit, že zůstatek požadovaný tímto odstavcem zůstane na Běžném účtu alespoň do dne následujícího po dni takového úplného splacení Povoleného debetu; jestliže tak neučiní, nedošlo k řádnému splacení úvěru. Tato smlouva byla uzavřena elektronicky, žalovaným podepsána prostřednictvím potvrzujícího kódu elektronického bankovnictví.

5. Z výpisu účtu č. [bankovní účet] vyplývá, že žalovaný postupně povolený debet čerpal. Dopisem ze dne 16.9.2019 byl žalovaný vyrozuměn bankou o několikerém porušení smlouvy a vyzván k okamžitému splacení dluhu v částce 31 681,39 Kč.

6. Mezi společností [právnická osoba] se sídlem [adresa], [IČO] a [právnická osoba] a.s., [IČO] byla dne 4.11.2019 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla i ta za žalovaným. Tato dále smlouvou z 7.11.2019 pohledávku postoupila na žalobkyni. Žalovaný byl o těchto skutečnostech vyrozuměn. Posledně uvedené skutečnosti soud zjistil z obou vyrozumění.

7. K výzvě soudu doložila žalobkyně výpis dat z [datum], dle kterých byl žalovaný společností [právnická osoba] vyhodnocen bez negativní informace v interním blacklistu ze zdrojových dat [příjmení] a podle pracovnice [jméno] [příjmení], [anonymizována tři slova] bylo vycházeno z příjmů 44 078 Kč, externích úvěrových registrů [spisová značka], [příjmení], insolvenčního rejstříku, sociodemografických profilů a nebyly zjištěny pochybnosti o schopnosti klienta splácet. K tomuto byl dodán mimořádný výpis účtu [číslo] za období 1.1.2000 6.11.2019 ze kterého vyplývá, že kredity a obraty na účtu činily celkem 202 971,08 Kč, z toho pohledávky po splatnosti - 31 678 Kč. Pro soud rozhodné období před uzavřením smlouvy [číslo] dle tohoto přehledu dokládá pravidelný příjem okolo [číslo] tis. Kč od [právnická osoba], avšak mimo to řadu výdajů v drobných částkách, které však tento značně přesahují (soudem zkoumáno období [číslo] 14.2.2017).

8. Současně žalovaným nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by na dané plnění cokoliv uhradil.

9. Žalobkyně se jednání neúčastnila, ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného závazek splácet absencí při jednání ve věci samé zmařila případnou další poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1 či 3 o.s.ř., kterou soud plní pouze při jednání.

10. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.).

11. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně předně doložila aktivní legitimaci k žalobě na základě dvojího postoupení pohledávky a jejím oznámení, na jejímž základě vstoupila do práv původního věřitele [právnická osoba] se sídlem [adresa], [IČO] dle § 1879 a násl. o.z.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovaným úrokem. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 20. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

21. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 22. V projednávané věci předchůdkyně žalobkyně dle názoru soudu vycházela z nedostatečných podkladů, kdy ačkoliv hodnotila přístupné registry dlužníků, insolvencí či exekucí, nezabývala se dostatečně schopností žalovaného úvěr splatit, byť měla k dispozici výpis jeho běžného účtu a základní přehled jeho výdajů a příjmů, které z tohoto důvodu nesprávně vyhodnotila. Již na první pohled obraty na doloženém výpise účtu za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy převyšují zaznamenané příjmy, ohledně osobních údajů a životních nákladů žalovaného nebylo zjišťováno ničeho. Ze všech těchto kusých nashromážděných informací vyplývá minimálně pochybná schopnost žalovaného úvěr splácet a soud postrádá jakoukoliv aktivitu úvěrující při ověření těchto údajů zmiňovanou v obou rozhodnutích, zejména spolehlivé zjištění příjmů či výdajů žalovaného s patřičným ověřením alespoň základními listinami. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

23. Převzala-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 25 000 Kč, z jeho strany žádné úhrady tvrzeny nebyly, tyto nejsou patrné ani z doloženého výpisu, proto mu bylo uloženo tuto částku uhradit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje zaslání zesplatňujícího dopisu z 16.9.2019, tedy prodlení od 17.9.2019. V této souvislosti soud přepočítal kapitalizovaný úrok z prodlení za období 17.9 17.10.2019, který z částky 25 000 Kč při sazbě 10% činil 212,33 Kč a tento přiznal dále v zákonné výši dle nař.vl. 351/2013 Sb. do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II).

24. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění včetně úroků a úroků z prodlení dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně je v části cca 60% (z celkové částky okolo 53 tis. Kč včetně kapitalizovaného příslušenství), neúspěch 40%, proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady v rozsahu 20%. Ty jsou představované částkou 1 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 300 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT), celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobkyně z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu, celkem 2 452 Kč, z čehož 20% činí částku 490 Kč.

25. Lhůta k plnění byla soudem v obou případech určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jako zákonná třídenní.