7 C 109/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 5 905 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 23.7.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 905 Kč.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 1 042 Kč k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 20. 1. 2022 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 20.4.2021 sjednaného pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovanému byl poskytnut úvěr 5 000 Kč měsíčně, který měl žalovaný hradit v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož neuhradil ničeho, došlo k 22.7.2021 k zesplatnění úvěru. Podle čl. IV. smlouvy žádá žalobkyně mimo jistiny smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1% denně za období 23.7.2021 19.1.2022 v částce 905 Kč.

2. Soud ve věci nařídil jednání na den 12.7.2022, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. Žalobkyně se zavázala ve smlouvě doložené bez podpisu žalovaného (tj. ani s odsouhlasením skrze tvrzené prostředky komunikace na dálku) poskytnout žalovanému úvěr 5 000 Kč s úrokovou sazbou 40% p.m. Výše splátek nebyla ve smlouvě dohodnuta, pouze v oznámení o zaslání platby 5 000 Kč měl být žalovaný obeznámen se splacením částky 6 973 Kč do 20.5.2021. Částka 5 000 Kč mu byla zaslána na účet dne 20.4.2021 a dne 21.4.2021 na jeho účet číslo u právnická osoba i připsána. Žalovaný byl dle odeslané pošty dne 22.7.2021 vyrozuměn o zesplatnění úvěru. K zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně toliko kopii občanského průkazu žalovaného, výpis interního systému, ze kterého lze toliko zjisti, že měly být ověřovány databáze anonymizováno či příjmení jméno. Dále výpisy účtu žalovaného číslo u právnická osoba za měsíc leden až březen 2021, přičemž z obratů na účtu je patrné, že v lednu 2021 byl obrat + 23 573 Kč oproti - 23 579 Kč, v únoru 2021 + 20 605 Kč oproti - 20 248 Kč, v březnu 2021 + 23 968 Kč oproti - 24 214 Kč. Jiné doklady žalobkyně i přes výzvy nedoložila.

4. Soud posoudil žalobu za důvodnou toliko v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků, které se zavázal žalovaný vrátit spolu s úrokem 40% měsíčně. Žalobkyně tak v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 5. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 6. V projednávané věci žalobkyně dle názoru soudu této povinnosti nedostála. Z jí doložených dokumentů není zřejmé, z jakých příjmů žalovaného dostatečných pro vrácení úvěru spolu s dohodnutým úrokem 40% měsíčně vycházela, natož zda zahrnula jakékoliv výdaje žalované. Byť poskytnutý úvěr 5 tis. Kč je minimální, žalovaný měl splatit během měsíce takřka 2 ti. Kč spolu s jistinou. Naopak z doložených výpisů účtu žalovaného za období bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru vyplývá, že ani v jednom měsíci žalovaný nedisponuje na účtu zůstatkem pro splacení této částky. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 5 000 Kč. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou v části smluvní pokuty pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II).

7. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k celkové výši požadovaného plnění neúspěch žalobkyně je v části cca 15%, úspěch co do 85% a má tak nárok na náhradu 70% celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21% v částce 189 Kč Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobci činí částku 1 489 Kč, z čehož 70% činí částku 1 042 Kč Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.