7 C 109/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 5 905 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 23.7.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 905 Kč.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení částku 1 042 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 20. 1. 2022 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 20.4.2021 sjednaného pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovanému byl poskytnut úvěr 5 000 Kč měsíčně, který měl žalovaný hradit v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož neuhradil ničeho, došlo k 22.7.2021 k zesplatnění úvěru. Podle čl. IV. smlouvy žádá žalobkyně mimo jistiny smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1% denně za období 23.7.2021 19.1.2022 v částce 905 Kč.

2. Soud ve věci nařídil jednání na den 12.7.2022, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. Žalobkyně se zavázala ve smlouvě doložené bez podpisu žalovaného (tj. ani s odsouhlasením skrze tvrzené prostředky komunikace na dálku) poskytnout žalovanému úvěr 5 000 Kč s úrokovou sazbou 40% p.m. Výše splátek nebyla ve smlouvě dohodnuta, pouze v oznámení o zaslání platby 5 000 Kč měl být žalovaný obeznámen se splacením částky 6 973 Kč do 20.5.2021. Částka 5 000 Kč mu byla zaslána na účet dne 20.4.2021 a dne 21.4.2021 na jeho účet [číslo] u [právnická osoba] i připsána. Žalovaný byl dle odeslané pošty dne 22.7.2021 vyrozuměn o zesplatnění úvěru. K zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně toliko kopii občanského průkazu žalovaného, výpis interního systému, ze kterého lze toliko zjisti, že měly být ověřovány databáze [anonymizováno] či [příjmení] [jméno]. Dále výpisy účtu žalovaného [číslo] u [právnická osoba] za měsíc leden až březen 2021, přičemž z obratů na účtu je patrné, že v lednu 2021 byl obrat + 23 573 Kč oproti - 23 579 Kč, v únoru 2021 + 20 605 Kč oproti - 20 248 Kč, v březnu 2021 + 23 968 Kč oproti - 24 214 Kč. Jiné doklady žalobkyně i přes výzvy nedoložila.

4. Soud posoudil žalobu za důvodnou toliko v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků, které se zavázal žalovaný vrátit spolu s úrokem 40% měsíčně. Žalobkyně tak v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 5. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 6. V projednávané věci žalobkyně dle názoru soudu této povinnosti nedostála. Z jí doložených dokumentů není zřejmé, z jakých příjmů žalovaného dostatečných pro vrácení úvěru spolu s dohodnutým úrokem 40% měsíčně vycházela, natož zda zahrnula jakékoliv výdaje žalované. Byť poskytnutý úvěr 5 tis. Kč je minimální, žalovaný měl splatit během měsíce takřka 2 ti. Kč spolu s jistinou. Naopak z doložených výpisů účtu žalovaného za období bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru vyplývá, že ani v jednom měsíci žalovaný nedisponuje na účtu zůstatkem pro splacení této částky. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 5 000 Kč. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou v části smluvní pokuty pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II).

7. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k celkové výši požadovaného plnění neúspěch žalobkyně je v části cca 15%, úspěch co do 85% a má tak nárok na náhradu 70% celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21% v částce 189 Kč Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobci činí částku 1 489 Kč, z čehož 70% činí částku 1 042 Kč Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.