7 C 263/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 102 457,30 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 24.1.2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 57 957,30 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 823,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 028,61 Kč, úroku ve výši 23,79% ročně z částky 44 500 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 500 Kč od 15.12.2022 do 23.1.2023.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 29. 6. 2023 domáhala po žalovaném jako právní nástupce společnosti [právnická osoba], [IČO], zaplacení částky 102 457,30 Kč celkem spolu s úrokem a úrokem z prodlení vymezeným ve výroku I. a II. Uvedla, že právní předchůdce na základě smlouvy uzavřené se žalovaným dne [datum] mu poskytl zápůjčku ve výši 50 000 Kč. Tuto částku žalovaný převzal při podpisu smlouvy a zavázal se poskytnuté prostředky vrátit spolu s částkou 62 824 Kč představující kapitalizovaný úrok z půjčky v částce 48 205 Kč, odměnu za administrativní zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení v hotovosti v částce 10 410 Kč Tyto měl splatit v 21 měsíčních splátkách po 5 373 Kč. Žalovaný nehradil tyto splátky řádně, poslední uhradil dne 2.10.2020. Žalobkyně tak požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 44 500 Kč a poplatku 57 957,30Kč, dále úrok jednak v kapitalizované výši 5 028,61 Kč za období od 27.6.2022 a úroku z prodlení 5 823,01 Kč od 23.5. 2021 do data postoupení pohledávky dne 14.12.2022 z částky jistiny a dále od tohoto data do zaplacení. K postoupení pohledávky na žalobkyni došlo dne 14.12.2022 a žalovaný byl o tomto vyrozuměn dopisem z téhož dne.

2. Okresní soud v Nymburce ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř.. Soud ve věci nařídil jednání na den 26.1.2024, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, dle § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav. Mezi žalovaným a společností [právnická osoba], se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], [IČO], byla uzavřena dne 25.9.2020 smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě měla společnost poskytnout žalovanému částku 50 000Kč, jejíž převzetí v hotovosti stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem v částce 60 115 Kč tvořeném z úroku v částce 48 205 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 500 Kč a nákladů za komfortní a flexibilní splácení 10 410 Kč. Dále bylo sjednáno doplňkové pojištění 2 709 Kč Tyto měl splatit ve 21 měsíčních splátkách po 5 373 Kč, poslední 5 364 Kč. Výše úroku u činila 86% Tyto skutečnosti soud zjistil z textu uvedené smlouvy včetně smluvních podmínek.

4. Mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní byla dne 14.12.2022 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek. Žalovaný byl výzvou z 16.12.2022 vyzýván k zaplacení dluhu do 10 dní od doručení a současně vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni. Dopis mu byl doručován dne 13.1.2023 dle podacího lístku. Posledně uvedené skutečnosti soud zjistil z doložené smlouvy o postoupení pohledávek, výzvy a poštovního archu.

5. Součástí smluvní dokumentace byla tzv. zákaznická karta sepsaná právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v den uzavření smlouvy. V daném případě vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů, dle kterých žalovaný žil jako nájemník, byl svobodný a půjčku potřeboval na neočekávané výdaje. Z údajů o zaměstnání bylo uvedeno, že pracuje jako dělník u [jméno] [příjmení], [IČO] s 23 700 Kč a další příjmy uvedl 26 080 Kč. Výdaje činily 6 000 Kč, které nebyly blíže specifikovány. Tyto skutečnosti více doloženy soudu nebyly, ač dle této listiny měly být ověřovány ze 2 potvrzení o příjmu.

6. Z úřední činnosti soudu vyplývá, že vůči žalovanému byly vedeny k datu uzavření smlouvy minimálně 2 exekuční řízení pod sp.zn. [spisová značka] o 184 382 Kč (oprávněný OS [obec]) a sp.zn. [spisová značka] o 24 289 Kč (oprávněná VZP).

7. Žalobkyně přítomná při jednání soudu k jeho výzvě k doplnění ověření těchto údajů uvedla, že jiné doklady k dispozici nemá.

8. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.).

9. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny a poplatku ze smlouvy o zápůjčce sjednané mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Žalobkyně doložila aktivní legitimaci k žalobě na základě postoupení pohledávky a jejím oznámení ze dne 14.12.2022, na jejímž základě vstoupila do práv původního věřitele [právnická osoba] dle § 1879 a násl. občanského zákoníku z.č. 89/2012 Sb.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění. Žalovaný měl poskytnuté částky splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovanho ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako zapůjčitelky. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje záběr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 17. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 18. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

19. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 20. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně vycházela jen z údajů získaných od žalovaného, které nijak neověřovala, respektive toto nedoložila. Soud postrádá alespoň ověření základního příjmu žalovaného a alespoň dosavadních závazků či exekucí, které dle úřední činnosti byly vůči žalovanému v době převzetí tohoto závazku, pokud jde o exekuční řízení, vedeny. Soud s ohledem na výše uvedené postrádá patřičnou aktivitu zapůjčitele v ověření těchto údajů zmiňovanou v obou rozhodnutích, zejména však závěr o spolehlivém zjištění jeho schopnosti závazek splatit. Soud proto tento závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

21. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 50 tis, Kč, 5 500 Kč, zbývá proto 44 500 Kč. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16.12.2022 doručené nejdříve dne 14.1.2023, ve kterém byla lhůta k plnění 10 dnů, tj. nejdříve od [datum] (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a zčásti nedospělost pohledávky zamítl (výrok II).

22. Lhůtu k plnění soud stanovil zákonnou třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

23. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění je neúspěch žalobkyně v převážné části. Žalovanému náklady řízení nevznikly, rozhodl proto jako ve výroku III.