7 C 3/2024

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno .s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do zaplacení částky 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni část nákladů řízení v částce , částka, k rukám advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , Anonymizováno, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v žalobě doručené soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky vymezené ve výroku I. a II. spolu s příslušenstvím tamtéž. Uvedla, že dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č., hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 50 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v měsíčních splátkách po 2 163 Kč. Žalovaný se dostal počínaje splátkou splatnou k 15.2.2022 do prodlení, proto žalobkyně úvěr k datu , datum, zesplatnila.

2. Žaloba byla doručena žalovanému dne 26.1.2024 na adresu trvalého pobytu v záhlaví, k této se nijak nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den 16.4.2024, ke kterému se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů ( § 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem ( § 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) a výběrem právního řádu, dle něhož má být spor posuzován. Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu. Použití českého hmotného práva pak vyplývá z ujednání v této smlouvě mezi účastníky.

4. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav.

5. Mezi účastníky bylo na základě elektronické komunikace ( žalovaným podepsáno dne 1.2.2022 v 21:09 hod prostřednictvím SMS kódu), že žalobkyně poskytne žalovanému částku 50 000 Kč. Z této měl žalovaný obdržet částku , částka, na účet č. , č. účtu, , dále částku , částka, na úhradu předchozího závazku u CFIG ze smlouvy č. , hodnota, z , datum, a částka 10 000 Kč měla být poskytnuta na náklady poskytovatele. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně úroku ve výši 23 % p.a. v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 163 Kč ( úrok celkem 42 592 Kč).

6. Součástí smluvní dokumentace byla i příloha č., hodnota, Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kde je mimo kontaktů žalovaného, čísla občanského průkazu uveden rodinný stav svobodný a bezdětný. Dále označen zaměstnavatel , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., odštěpný závod , jméno FO, , IČO: , IČO, , jeho příjem , částka, měsíčně, náklady bydlení , částka, a finanční zůstatek , částka, s tím, že nejsou uvedeny žádné pravidelné finanční závazky, ani sázky. Dále je odkázáno na výsledky lustrací SOLUS, insolvencí, odcizených dokladů, interní databáze poskytovatele bez záznamů a hodnocení skóringu pozitivní.

7. Z detailů pohybu na účtu č. , č. účtu, má soud prokázáno, že na účet č. , č. účtu, byla dne , datum, vyplacena částka , částka, a téhož dne částka , částka, na účet žalobkyně č. , č. účtu, .

8. Z dopisu ze dne , datum, včetně podacího archu má soud prokázáno, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k zaplacení částky , částka, celkem do , datum, .

9. Podle kopie uznání dluhu z , datum, měl žalovaný téhož dne uznat svůj dluh vůči žalobkyni ze smlouvy č. , hodnota, v částce , částka, a zavázal se tento splácet v měsíčních splátkách po , částka, .

10. Žalobkyně doložila k ověření údajů žalovaného negativní záznam o vyhledání odcizeného dokladu, kopii slovenského občanského průkazu žalovaného č. JG390014, negativní záznam registru SOLUS, insolvencí z , datum, . Dále výplatní pásku žalovaného z 11/2021 zaměstnavatele , právnická osoba, , odštěpný závod , jméno FO, o výplatě částky\ , částka, čistého. Z výpisu z účtu žalovaného č., č. účtu, za období 22.11.-31.12.2021 bylo zjištěno, že tato mzda byla žalovanému vyplacena dne , datum, . Stav za dané období byl příjem 36 222 Kč oproti výdajům 36 202 Kč.

11. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že vůči žalovanému je vedeno řízení o zaplacení částky , částka, a , částka, žalobkyně , právnická osoba, ., IČO: , IČO, ze smlouvy o úvěru z , datum, v částce , částka, a revolvingovém úvěru ve výši , částka, .

12. Žalobkyně jiné důkazy k posuzování procesu úvěruschopnosti žalovaného nedoložila. Zároveň ze strany žalovaného nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by na uvedený závazek cokoliv uhradil.

13. Při právním hodnocení vycházel soud z níže citovaných ustanovení.

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se mimo jiné určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ( dále jen z.s.ú.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 s.p.ú. pokud poskytne poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

20. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Na základě výše uvedených zjištění a po právním hodnocení dle citované úpravy soud posoudil žalobu za uplatněnou žalobkyní po právu jen v části. Žalovanému měly být v projednávané věci poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru dle citovaného ustanovení § 2395 a násl. o.z. modifikované ustanoveními z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poskytnuté prostředky zčásti čerpal a zavázal se je splatit v 72 měsíčních splátkách spolu s úrokem v částce 42 592 Kč. Žalobkyně tak v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú.. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci OPR-, právnická osoba, . proti GK, C-679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“24. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že „důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“25. V projednávané věci žalobkyně ke zkoumané úvěruschopnosti žalovaného sice tvrdila, že se touto otázkou zabývala, dle názoru soudu však obecně a nedostatečně, zejména ve vztahu k výdajové stránce dlužníka. Již z žalobkyní doložených dokladů ( zejména výpisu z jeho účtu za 1 měsíc) vyplývá, že žalovaný sice obdržel deklarovaný příjem mzdy okolo 36 tis. Kč, který však v daném měsíci bezezbytku spotřeboval. Žalobkyně ověřila registr klientských informací SOLUS, exekucí, odcizených dokladů, na jejichž základě pozitivně zhodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet, aniž by však vyhodnotila předchozí interní závazek žalovaného a jeho platební morálku, který jen přeúvěrovala. To vše za situace, kdy stav účtu žalovaného za jeden doložený měsíc nevykazoval kapacitu volných prostředků pro jakékoliv další splátky, nadto dle zjištění soudu minimálně žalovaný vystupoval jako dlužník 2 dalších závazků úvěrových smluv u společnosti Essox. Dle názoru soudu jsou tyto závěry žalobkyně o vyhodnocení úvěruschopnosti ledabylé, tato se v tomto směru nedostatečně spokojila jen s prohlášením dlužníka o jejich výši, kusém ověření, aniž by tyto poměřovala k dosahovaným příjmům, dalším běžným výdajům, a zejména zkoumala jeho platební morálku. Tyto okolnosti soud neshledává za dostatečné zkoumání kredibility dlužníka ve světle shora nastíněných ustanovení ZSÚ a judikatorních závěrů vyšších soudů, a také zjištěných závazků uplatněných vůči žalovanému jiným věřitelem u zdejšího soudu. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

26. Pokud žalobkyně doložila dále prohlášení žalovaného datované dne 1.11.2022 o uznání dluhu v kopii nelze zřejmě tomuto uznávacímu projevu upřít určitost co do vymezení výše dluhu a jeho důvodu. Ve vztahu k citovanému ustanovení § 2053 o.z. a výše vyslovenému závěru o absolutní neplatnosti tohoto závazku se soud zabýval tím, zda lze uznat neplatný závazek. Z dosavadní judikatorní činnosti Nejvyššího soudu k této otázce vyplývají dosud nekonzistentní závěry týkající se uznání neexistujícího závazku (ve vztahu k předchozí úpravě, zejména § 323 odst. 1 obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001 uvedl, že: „I když se zdá být na první pohled logické, že účastníci mohou platně činit právní úkony, směřující ke změně nebo zániku jejich práv či povinností nebo se jinak dotýkajících jejich právního vztahu, pouze za předpokladu, že mezi nimi takový vztah právně existuje, přesto nelze toto tvrzení vztáhnout bez dalšího na jakýkoli právní úkon, aniž by bylo současně přihlédnuto k tomu, zda tu je či není zákonem stanovený důvod neplatnosti takového úkonu. V některých případech zákon nečiní existenci pohledávky podmínkou (předpokladem) právního úkonu, který se k ní vztahuje. Tak tomu bude v případě neexistence uznaného dluhu (závazku), která nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným, neboť v důsledku konstrukce vyvratitelné právní domněnky (§ 588 obč. zák., § 323 obch. zák.) spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na dlužníku. V opačném případě, totiž platilo-li by, že nelze platně uznat nedluh, by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník, naopak věřitel by musel vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako podmínku platnosti uznání dluhu, a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho účinků.

27. Naproti tomu v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 910/2003, lze vyčíst, že: „S dohodou o uznání neexistujícího dluhu nelze spojovat účinky stanovené v § 323 obch. zák.“ Dále v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, dovolací soud uvedl, že „uznání dluhu [ § 558 ObčZ] je právem akcesorickým. Znamená to mimo jiné, že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.“ Konečně pak v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1584/2000, dovolací soud uvedl, že: „pokud určité závazky vyplývající pro něho z uvedené leasingové smlouvy ve vztahu k žalobci, jak to vyplývá z textu uznání dluhu, uznal, pak byl uznán jeho neexistující závazek, tj. závazek, který v době uznání závazku žalovaným neexistoval (netrval), a proto s tímto uznáním nelze spojovat stanovené účinky ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku.“ Tato rozhodnutí cituje také komentář Občanského zákoníku V., autorů M. Hulmák a kol., Komentář 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014.

28. Na základě shora uvedeného se soud domnívá, že dle posledně citovaných závěrů Nejvyššího soudu nelze učinit závěr o možném uznání neexistujícího či absolutně neplatného dluhu, ke kterému soud výše dospěl. Soud se v daném případě kloní k závěru o akcesoritě tohoto projevu vůle dlužníka zmíněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , dle kterého je-li neplatná pohledávka, nelze ji platně uznat, a nenastoupí účinky právní domněnky o jeho trvání v době tohoto uznání.

29. Jelikož v daném případě žalovaný převzal plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 13 920 Kč, další částka 26 080 Kč byla vyplacena sice na úhradu dalšího závazku vůči žalobkyni, jedná se o jeho záležitost a dluh, tedy také v jeho prospěch, celkem tedy 40 000 Kč. Pokud žalobkyně dále započítávala 10 000 Kč na poplatek poskytovatele, vztahuje se neplatnost ujednání také na tuto část nákladů úvěru, tyto vyplaceny ve prospěch žalovaného nebyly. Jelikož žalovaný netvrdil, ani neprokázal byť částečnou úhradu tohoto závazku, bylo mu soudem uloženo zaplatit vyplacenou částku 40 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši dle nař. vl. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II ).

30. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je v části cca 80%, úspěch co do 20% a má tak nárok na náhradu 60% celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 500 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, vše zvýšené o DPH ve výši 21% v částce 378 Kč, kterou je zástupce žalobce z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu. Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobkyni činí částku 4 178 Kč, z čehož 60% činí částku 2 507 Kč.

31. Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.