7 C 321/2021

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 4.8.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá pro částku 15 000 Kč, úrok ve výši 15% z částky 30 000 Kč od 30.10.2018 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 10% z částky 30 000 Kč od 31.12.2019 do 3.8.2020 a úrok z prodlení ve výši 1,75% ročně z částky 30 000 Kč od 4.8.2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 1/3 v částce 1 326 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne [datum] domáhala po žalovaném jako právní nástupce společnosti [právnická osoba], [IČO] zaplacení částky 45 000 Kč celkem spolu s úrokem a úrokem z prodlení vymezeným ve výroku I. a II. Uvedla, že právní předchůdkyně na základě smlouvy uzavřené se žalovaným dne 30.10.2018 mu poskytla bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit s spolu s úrokem ve výši 15 % v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. K posuzované úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vycházela z prokazatelných měsíčních příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé a dokumentů toto ověřujících. Současně provedla rešerše příslušných databází a registrů dlužníků, insolvenční rejstřík a centrální evidence exekucí. Žalovaný neuhradil na svůj závazek ničeho, mimo požadovaných úroků žalobkyně uplatnila také úhradu smluvní pokuty sjednanou ve smlouvě ve výši 0,1% denně z dlužné částky za období 31.12.2019 6.9.2021 v částce 18 450 Kč, z níž žalobkyně žádá toliko 15 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejprve dne 11.12.2019 na společnost [právnická osoba], [IČO] a tato ji následně postoupila smlouvou z 26.5.2020 žalobkyni.

2. Okresní soud v Nymburce ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který byl pro nedoručitelnost zrušen. Ve věci nařídil jednání na den 26.7.2022, k němuž se žalobkyně omluvila, žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu.

4. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav. Mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], byla uzavřena dne 30.10.2018 smlouva o úvěru tzv. [anonymizováno] č. 0262534, na jejímž základě měla společnost poskytnout žalovanému částku 30 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti stvrdil svým podpisem dle textu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem v částce 2 888 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 14 700 Kč, poplatkem za jeho vyhodnocení 2 788 Kč a za inkaso splátek 5 400 Kč, celkem tedy částku 55 776 Kč Tyto měl splatit v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč.

5. Součástí smluvní dokumentace byla i žádost o úvěr a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z nichž dále vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, dle kterých měl žalovaný být zaměstnán u společnosti [právnická osoba], IČO: [číslo], bydlet jako nájemník, svobodný a bezdětný. Příjem žalovaného byl vyčíslen na částku 22 433 Kč a náklady na 8 910 Kč sestávající z nákladů bydlení 3 000 Kč, 3 410 Kč na dopravu a jídlo, a 2 500 Kč na stávající splátky půjček. K tomuto měly být doloženy pracovní smlouva, výpis bankovního účtu, občanský průkaz. Výše použitelného příjmu byla v tomto případě vypočtena na 13 523 Kč. Z doloženého formuláře vyplývá, že žalovaný vyslovil souhlas se zpracováním osobních údajů, přístupu úvěrující do registrů, záznamů telef. hovorů. apod.

6. Mezi společností [právnická osoba], [IČO] a společností [právnická osoba], [IČO] byla dne 11.12.2019 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí byla i ta za žalovaným. tato dále smlouvou z 26.5.2020 pohledávku postoupila na žalobkyni. Žalovaný byl předžalobní výzvou z 3.8.2020 odeslanou mu téhož dne vyrozuměn o postoupení a vyzván k úhradě dluhu z této smlouvy. Posledně uvedené skutečnosti soud zjistil z obou doložených smluv o postoupení pohledávek, výzvy a podacího lístku pošty.

7. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy k 30.10.2018.

8. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně předně doložila aktivní legitimaci k žalobě na základě dvojího postoupení pohledávky a jejím oznámení ze dne 3.8.2020, na jejímž základě vstoupila do práv původního věřitele [právnická osoba], [IČO] dle § 1879 a násl. o.z.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky a úrokem. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 17. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

18. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 19. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů získaných od žalovaného, které dle svých tvrzení ověřovala, avšak tuto skutečnost nijak nedoložila a nevyplývá ani z doložených listin. Z těchto nelze dovodit ani základní prověření registru dlužníků, závazků po splatnosti, exekucí apod. Přitom sám žalovaný splácení dalších závazků uváděl a jeho úvěrová angažovanost, problémy se splácením jsou patrné již z věcí vedených zdejším soudem vůči jeho osobě (lustrum věcí osoby). Spoléhat se na údaje sdělené žalovaným nelze hodnotit ve světle judikatorních závěrů shora za postup úvěrující s řádnou péčí, tento postup je jak v zájmu žalovaného, tak i věřitele. V důsledku pak zamezí absolutní absenci splátek jako v daném případě, tak obdobným řízením. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

20. Převzal-li žalovaná předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 30 000 Kč a neuhradil dosud dle tvrzení v žalobě ničeho. Sám žalovaný, kterého ohledně byť částečných úhrad tíží břemeno tvrzení a důkazní byl i v tomto směru pasivní, soud mu proto uložil zaplatit tuto částku celé jistiny úvěru. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje předžalobní výzvu z 3.8.2020 doručovanou téhož dne tj. nejdříve od následujícího dne 4.8.2020. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost pohledávky a přesahující výši zákonného úroku z prodlení zamítl (výrok II).

1. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 2/3:1/3. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů v rozsahu jedné třetiny. Tyto sestávají z uhrazeného soudního poplatku 1 800 Kč, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 500 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT), celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobkyně z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 378 Kč, celkem 3 978 Kč, z čehož třetina činí částku 1 326 Kč.

21. Lhůtu k plnění soud v obou případech stanovil zákonnou třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř