7 C 349/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části zaplacení částky , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od , datum, do zaplacení a do úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se v žalobě doručené soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky vymezené ve výroku I. a II. rozsudku jako právní nástupkyně společnosti , právnická osoba, ., IČO: , IČO, . Původní věřitelka uzavřela se žalovaným smlouvu úvěru ze dne , datum, sjednané prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem , částka, do , datum, , což neučinila. K postoupení pohledávek došlo smlouvou ze dne , datum, .

2. Okresní soud v , adresa, ve věci vydal platební rozkaz, který se nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou a byl z tohoto důvodu zrušen. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobkyně omluvila. Žalovanému bylo předvolání k jednání doručeno dne , datum, , k tomuto se bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud učinil následující skutková zjištění. Mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , , adresa, , byla uzavřena dne , datum, dohoda, na jejímž základě se společnost zavázala poskytnout žalovanému částku , částka, . Tato částka mu byla téhož dne zaslána na účet č. , č. účtu, . Tyto prostředky se žalovaný zavázal vrátit do , datum, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce , částka, . Úrok byl sjednán ve výši 40%. Mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena dohoda o postoupení pohledávek.

4. Naopak nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh čehokoliv zaplatil, a dále oproti tomu, že by předchůdce žalobkyně jakkoliv zkoumal schopnost žalovaného tento úvěr splatit.

5. Soud se nejprve zabýval s ohledem na cizí státní příslušnost žalovaného otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem ( § 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) a výběrem právního řádu, dle něhož má být spor posuzován. Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, která je předmětem tohoto sporu. Použití českého hmotného práva pak vyplývá z ujednání v této smlouvě mezi účastníky.

6. Po právní stránce soud posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni sjednání smlouvy dne 14.2. 2022.

7. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu jen v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny a poplatku ze smlouvy o úvěru sjednané mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Žalobkyně doložila aktivní legitimaci k žalobě na základě postoupení pohledávky a jejím oznámení ze dne , datum, , na jejímž základě vstoupila do práv původního věřitele dle § 1879 a násl. občanského zákoníku z.č. 89/2012 Sb.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými poplatky. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. , spisová značka, , tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci OPR-, právnická osoba, . proti GK, C-679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“15. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že „důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“16. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

17. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto: „pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“18. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně nedoložila žádný důkaz k tomu, že její právní předchůdkyně jakkoliv úvěruschopnost žalovaného zkoumala. K tomuto však nic nedoložila, soud tedy uzavřel, že o poměrech žalovaného ničeho nezjistila. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

19. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku , částka, a neuhradil ničeho, proto mu byla tato částka uložena k úhradě. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od prvního dne po splatnosti tohoto dluhu, za který soud dle listin předložených žalobkyní považuje upomínku z , datum, , tj. nejdříve splatnost nastala od , datum, a prodlení den následující , datum, (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a nedospělost pohledávky zamítl ( výrok II).

20. Lhůtu k plnění soud stanovil zákonnou třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

21. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je ve větší části, žalovanému náklady řízení nevznikly, rozhodl proto jako ve výroku III.