7 C 83/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 77 743,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 897,86 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 2.9.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 63 845,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 2.9.2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 16.12.2021 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti právnická osoba, se sídlem adresa, anonymizována dvě slova číslo, země. Nároku se domáhala z titulu nevráceného revolvingového úvěru ze smlouvy ze dne 1.9.2020 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách webová adresa. Podle doplnění k výzvě soudu z 6.6.2022 žalovaný celkem čerpal 51 113 Kč a dosud uhradil 37 215,14 Kč před postoupením pohledávky. Dluh sestává z jistiny včetně poplatků v částce 52 216,26 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 750 Kč a úroků za období čerpání 25 027 Kč. K výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, KRKI a BRKI a výpočtem mezi doloženými příjmy a výdaji s ponecháním rezervy 10%.

2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř.. Soud ve věci nařídil jednání na den 14.6.2022, ke kterému se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, dle § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s limitem do 80 000 Kč s úrokovou sazbou 10,5% měsíčně a RPSN 231,39%. Splácení bylo dohodnuto v čl. V minimálními měsíčními splátkami ve výši 11% nesplaceného úvěru spolu s úrokem nebo 1000 Kč podle toho, která z těchto částek je vyšší. Úvěr měl být čerpán na bankovní účet sdělený klientem.

4. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že společnost právnická osoba zaslala na účet č. bankovní účet dne 1.9.2020 částku 50 000 Kč a dne 14.12.2020 částku 1 113 Kč. Podle sdělení právnická osoba účet číslo je veden na jméno žalovaného. Žalovaný byl ve výzvě právnická osoba vyzýván k úhradě aktuální částky dluhu 30 529,63 Kč a informován o výši celkového dluhu 77 743,26 Kč. Následně byl dopisem ze dne 23.9.2021 vyrozuměn o postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 27.1.2020 o postoupení pohledávky za jeho osobou na žalobkyni.

5. K výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila kopii občanského průkazu žalovaného spolu s jeho fotkou a potvrzení vystavené bankovním referentem právnická osoba jméno příjmení z 24.11.2020, který uvádí, že solventnost žalovaného byla ověřena dle interních kritérií při maximálním počtu závazků 3 u jiných věřitelů, bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů a závazky byly ověřovány, dále ověřeny systémy ISIR, CEE, DB inkasních agentur. Kontakt a prověřování bonity se provádí u nových žadatelů, u opakovaných jen platební morálka vůči anonymizováno. K tomuto jiný důkaz nedoložila.

6. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků ve výši revolvingového úvěru s limitem až 80 tis. Kč, který se zavázal splácet spolu s úrokem. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele na základě smlouvy ze dne 27.1.2020 a žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými úroky. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 7. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 8. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumané úvěruschopnosti doložila jen kopii občanského průkazu žalovaného a potvrzení vystavené dodatečně pracovníkem poskytovatele úvěru, které však ničeho nedokládá a odkazuje na interní systém, který nijak nekonkretizuje ani poměry žalovaného. Uvedený přístup proto nelze než hodnotit za odporující výše uvedeným závěrům o odborné péči poskytovatele úvěru a naprosto absentující jakýkoliv konkrétní sběr dat o dlužníkovi. Jelikož se žalobkyně jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z.

9. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 51 113 Kč, jak vyplývá z doložených důkazů, jiné částky zjištěny nebyly. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, soud vycházel proto z tvrzení žalobkyně o celkové úhradě 37 215,14 Kč a uložil žalovanému zaplatit tento rozdíl 13 897,86 Kč. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II). Lhůtu k plnění určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.

10. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je v převážné části, úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto rozhodl jako ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.