8 C 226/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 13 309,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 500 Kč od 3.6.2023 do zaplacení.

II. Žaloba se v části o zaplacení 3 501,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 001,60 Kč od 4.2.2023 do 2.6.2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 501,60 Kč od 3.6.2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 537,61 Kč, úroku ve výši 9 924,01 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částky 1 308,17 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12 001,60 Kč s úrokem z prodlení v částce 537,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 12 001,60 Kč od 4.2.2023 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1 308,17 Kč, úrok ve výši 9 924,01 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřel dne 28.7.2021 se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalované poskytla 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaná však zaplatila pouze 6 500 Kč. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy ze dne 1.2.2023. Schopnost žalované úvěr splácet byla posouzena na základě žalovanou uvedených informací, ze kterých vyplývá, že k úhradě případných závazků jí zbývalo 19 483 Kč měsíčně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Na základě provedených důkazů soud zjistil, že podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28.7.2021 se původní věřitel zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že její příjem činí 24 343 Kč a výdaje 4 860 Kč (smlouva o úvěru, žádost o úvěr). Zaměstnání a příjem byly ověřeny z výplatních pásek a pracovní smlouvy (výplatní pásky za [číslo] a pracovní smlouva). Dne 1.2.2023 byla podepsána listina označená jako„ Dílčí Smlouva o postoupení pohledávek“ žalobkyní jako postupníkem a původním věřitelem jako postupitelem. Obsahem listiny ve spojení s přílohou je ujednání o postoupení pohledávek včetně pohledávky původního věřitele za žalovanou (smlouva o postoupení pohledávek, příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek). Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno původním věřitelem (dopis ze dne 9.2.2023, podací arch). Žalovaná byla vyzvána žalobkyní k zaplacení dlužné částky nejpozději do 2.6.2023 (dopis ze dne 24.5.2023, podací arch).

4. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

11. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

12. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky.

13. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

14. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z.

15. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

16. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupoval převážně formálně, nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Původní věřitel dle žádosti o úvěr ověřil příjem žalované. Ze žádosti však nevyplývá, že by jakýmkoliv způsobem ověřoval výdaje žalované. Při poměrně nízkém příjmu se však jedná o zásadní pochybení, neboť minimálně náklady na bydlení mohly být snadno ověřeny. Postup původního věřitele, kdy neověřoval žádné výdaje žalované, lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Lze tudíž uzavřít, že původní věřitel neprovedl analýzu finančního rozpočtu žalované. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

17. V řízení však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 6 500 Kč. K vrácení tak zbývá částka 8 500 Kč. Jelikož byla rovněž prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou byla postoupena pohledávka ve smyslu § 1879 o.z. vyhověl soud žalobě co do zaplacení částky 8 500 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byl od 3.6.2023 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (den následující po dni uvedeném ve výzvě k plnění před podáním žaloby), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok II.).

18. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení od 3.6.2023, nezbylo než ve zbytku požadovaného úroku z prodlení a úroku z úvěru žalobu zamítnout. Rovněž soud zamítl žalobu v části požadované smluvní pokuty, neboť její vznik a trvání je závislý na vzniku a trvání hlavního závazku. Soud nepřiznal žalobkyni ani náklady spojené s uplatněním pohledávky, neboť tyto nebyly účelně vynaloženy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků jejich náhradu, neboť žalovaná byla z větší části úspěšná, ale žádné náklady řízení jí nevznikly.