8 C 237/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 40 584,64 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části o zaplacení 268,96 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 300 Kč od 13.4.2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení 23 015,68 Kč, úroku z prodlení ve výši 920,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 301,57 Kč od 25.11.2022 do 12.4.2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 001,57 Kč od 13.4.2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 18 683,90 Kč od 25.11.2022 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 40 584,64 Kč s úrokem z prodlení v částce 920,48 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 20 301,57 Kč od 25.11.2022 do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 18 683,90 Kč od 25.11.2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřela dne 24.9.2021 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 37 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Pohledávka sestává z dlužné jistiny ve výši 18 683,90 Kč, poplatků ve výši 15 228,05 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 672,69 Kč. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy ze dne 21.11.2022. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla posouzena na základě žalovaným uvedených informací s tím, že příjem ve výši 15 311 Kč byl ověřen z pracovní smlouvy a výpisu z účtu a ohledně výdajů uvedených žalovaným ve výši 7 292 Kč vycházel původní věřitel z ekonomického modelu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně před zahájením jednání vzala žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 268,96 Kč, soud proto řízení v této části zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

4. Na základě provedených důkazů soud zjistil, že podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24.9.2021 se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný a nemá vyživovací povinnost, jeho příjem činí 15 311 Kč a výdaje 7 292 Kč (1 000 Kč na bydlení, 3 860 Kč na dopravu a jídlo a 2 432 Kč srážky ze mzdy/výživné). Dle žádosti k příjmu doložil pracovní smlouvu a výpis z účtu (smlouva o úvěru, žádost o úvěr). Dne 21.11.2022 byla podepsána listina označená jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ žalobkyní jako postupníkem a původním věřitelem jako postupitelem. Obsahem listiny ve spojení s přílohou je ujednání o postoupení pohledávek včetně pohledávky původního věřitele za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek, příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno původním věřitelem (dopis ze dne 7.12.2022). Žalovaný byl vyzván žalobkyní k zaplacení dlužné částky nejpozději do 12.4.2023 (dopis ze dne 28.3.2023, podací lístek).

5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky.

14. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

15. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z.

16. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

17. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupoval převážně formálně, nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Původní věřitel dle žádosti o úvěr ověřil příjem žalovaného. Ze žádosti však nevyplývá, že by náležitě ověřoval výdaje žalovaného. Při takto nízkém příjmu se jedná o zásadní pochybení. Ze žádosti navíc vyplývá, že žalovaný uvedl částku 2 432 Kč jako srážky ze mzdy. Pochybnost o schopnostech žalovaného platit další splátky tak byla o to větší a o to důkladněji měla být finanční situace žalovaného ověřována. Postup původního věřitele, kdy důkladněji neověřoval výdaje žalovaného, lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Lze tudíž uzavřít, že původní věřitel neprovedl analýzu finančního rozpočtu žalovaného. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

18. V řízení však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 2 700 Kč. K vrácení tak zbývá částka 17 300 Kč.

19. Jelikož byla rovněž prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou byla postoupena pohledávka ve smyslu § 1879 o.z. vyhověl soud žalobě co do zaplacení částky 17 300 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl od 13.4.2023 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (den následující po dni uvedeném ve výzvě k plnění před podáním žaloby), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok II.). Vzhledem k nedostatku jakýchkoliv informací o majetkové situaci žalovaného soud nemohl dospět k závěru o tom, jaké jsou možnosti žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení, a proto vycházel z předpokladu, že vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 17 300 Kč za dobu 18 měsíců bylo v možnostech žalovaného.

20. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru, nezbylo než ve zbytku požadovaného úroku z prodlení a úroku z úvěru žalobu zamítnout. Rovněž soud zamítl žalobu v části požadované smluvní pokuty, neboť její vznik a trvání je závislý na vzniku a trvání hlavního závazku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalovaný byl z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly.