8 C 272/2023

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 11 420 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 400 Kč od 17.6.2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení 5 020 Kč, úroku z prodlení ve výši 707,15 Kč, úroku ve výši 678,13 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 7 923,28 Kč od 15.12.2022 do 16.6.2023, úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 1 523,28 Kč od 17.6.2023 do zaplacení a úroku ve výši 18,34 % ročně z částky 7 923,28 Kč od 15.12.2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 420 Kč, úroku z prodlení ve výši 707,15 Kč, úroku ve výši 678,13 Kč, úroku z prodlení z částky 7 923,28 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a úroku ve výši 18,34 % ročně z částky 7 923,28 Kč od 15.12.2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne 18.8.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit úrok ve výši 2 060 Kč, odměnu za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 530 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 45 pravidelných týdenních splátkách ve výši 344 Kč. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel. Celkem zaplatil 3 600 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky, která činila na dlužné jistině 7 923,28 Kč, na dlužném poplatku 3 496,72 Kč. Pohledávka byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy ze dne 14.12.2022 a žalovanému bylo postoupení oznámeno. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla posouzena na základě údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listiny označené jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru“ podepsané žalovaným dne 18.8.2021 pod [číslo] soud zjistil, že jejím obsahem je ujednání mezi původním věřitelem a žalovaným o uzavření smlouvy o úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit celkem 15 440 Kč ve 45 pravidelných týdenních splátkách ve výši 344 Kč.

4. Ze zákaznické karty ze dne 18.8.2021 soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný, zaměstnán na plný úvazek, jeho čistý příjem ze zaměstnání činí 13 638 Kč. Odhadované výdaje činí 6 000 Kč. Příjem byl ověřen z výplatních pásek.

5. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil celkem 3 600 Kč.

6. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek soud zjistil, že jejím obsahem je ujednání mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem o postoupení pohledávek dle příslušné přílohy. Smlouva byla podepsána dne 14.12.2022. Ze seznamu pohledávek soud dále zjisti, že byla postoupena pohledávka za žalovaným. Z dopisu ze dne 16.12.2022 pak vyplývá, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno původním věřitelem.

7. Z dopisu ze dne 1.6.2023 soud zjisti, že žalovaný byl vyzvána k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby do 16.6.2023 dnů.

8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

16. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky.

17. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

18. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z.

19. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

20. Z provedeného dokazování vyplývá, že původní věřitel k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupoval převážně formálně, nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Původní věřitel ověřoval pouze příjem žalovaného. Nijak nebyly ověřeny žalovaným uvedené výdaje. Uvedený postup původního věřitele lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Lze tudíž uzavřít, že původní věřitel neprovedl analýzu finančního rozpočtu žalovaného. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

21. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy se jedná o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaný na úvěr zaplatil 3 600 Kč. K vrácení tak zbývá částka 6 400 Kč.

22. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 6 400 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl ke dni 17.6.2023 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (den následující po splatnosti dle předžalobní výzvy), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Vzhledem k nedostatku jakýchkoliv informací o majetkové situaci žalovaného soud nemohl dospět k závěru o tom, jaké jsou možnosti žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení, a proto vycházel z předpokladu, že vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 6 400 Kč za dobu minimálně dvou let (poslední úhrada proběhla v listopadu 2021) bylo v možnostech žalovaného.

23. Z důvodu neplatnosti smlouvy nezbylo než žalobu ve zbývající části včetně poplatků a příslušenství zamítnout (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalovaný byl z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly.