8 C 41/2022

Plný text

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 5 550 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení úroku ve výši 5 054,92 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 850 Kč.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 256 Kč, úroku z prodlení ve výši 406,49 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 700 Kč od 20.7.2021 do 11.11.2021 a úroku z prodlení ve výši 1,50 % ročně z částky 3 700 Kč od 12.11.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 3 700 Kč od 12.11.2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 3 700 Kč s úrokem z prodlení v částce 406,49 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 3 700 Kč od 20.7.2021 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč (osobní návštěva a odchozí dopis), úrok ve výši 5 054,92 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 850 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřel dne 30.3.2020 se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytl 3 700 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky včetně poplatku ve výši 2 521,18 Kč do 16.4.2020. Žalovaný však nic nezaplatil. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy ze dne 19.7.2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně před zahájením jednání vzala žalobu částečně zpět co do požadované smluvní pokuty ve výši 1 850 Kč a úroku ve výši 5 054,92 Kč. Soud proto řízení podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v uvedeném rozsahu zastavil (výrok I.).

4. Na základě provedených důkazů soud zjistil, že podle smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 30.3.2020 se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 3 700 Kč. Téhož dne byla uvedená částka zaslána na účet žalovaného (smlouva o úvěru, výpis z účtu původního věřitele, výpis z účtu žalovaného). Dne 19.7.2021 byla podepsána listina označená jako„ Smlouva o postoupení pohledávek“ žalobkyní jako postupníkem a původním věřitelem jako postupitelem. Obsahem listiny ve spojení s přílohou je ujednání o postoupení pohledávek včetně pohledávky původního věřitele za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek, příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno původním věřitelem (dopis ze dne 27.7.2021, podací arch). Žalovaný byl vyzván žalobkyní k zaplacení dlužné částky nejpozději do 11.11.2021 (dopis ze dne 1.11.2021, podací arch).

5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky.

14. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

15. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z.

16. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

17. Žalobkyně netvrdila, jaké informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet zjistil původní věřitel, ani zda ověřoval majetkovou situaci žalovaného. K jednání se žalobkyně nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, jaké informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet původní věřitel zjistil a jakým způsobem prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet.

18. Soud tedy vycházel z toho, že původní věřitel v daném případě nesplnil svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

19. V řízení však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku 3 700 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru se jedná o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.).

20. Jelikož byla rovněž prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou byla postoupena pohledávka ve smyslu § 1879 o.z. vyhověl soud žalobě co do zaplacení částky 3 700 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl od 12.11.2021 v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (den následující po dni uvedeném ve výzvě k plnění před podáním žaloby), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok II.).

21. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení od 12.11.2021, nezbylo než ve zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítnout. Rovněž soud zamítl žalobu v části požadovaných nákladů za osobní návštěvu a odeslaný dopis, když nebylo prokázáno, že by v souvislosti s výzvou k vrácení bezdůvodného obohacení vznikly žalobkyni náklady v požadované výši.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal jejich náhradu, neboť žalovaný byl ve věci z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly.