11 C 147/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Spáčilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 39 033,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 900 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 14 698,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32 598,37 Kč od 24. 11. 2020 do 10. 6. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 698,37 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, částky 6 435,02 Kč, úroku ve výši 35 % ročně z částky 28 942,91 Kč od 24. 11. 2020 do 16. 12. 2020 a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 28 942,91 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 104 328 Kč, se zamítá.

III. Žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 15. 6. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 44 179,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela dne 5. 11. 2019 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému následujícího dne úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 2 415 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši nominální úrokové sazby 89,31 % ročně. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a dalších zdrojů. Žalovaný po uzavření smlouvy o úvěru požádal o bezplatný odklad splátek. Žalobkyně žádost schválila a po dobu odkladu splátek od 17. 4. 2020 do 16. 5. 2020 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, do data zesplatnění úvěru uhradil pouze částku v celkové výši 12 100 Kč. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně uplatnila smluvní pokutu za splátku č.

11. V důsledku prodlení žalovaného dále vzniklo žalobkyni právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 22. 11. 2020 došlo k zesplatnění celého úvěru, přičemž se v souladu se smlouvou o úvěru stala splatnou dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 35 977,25 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně žalobou uplatnila smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny za období od 24. 11. 2020 do data sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 7 303,94 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 89,31 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez řádně a včasné omluvy nedostavil.

3. Soud z provedených listinných důkazů učinil ve věci následující skutková zjištění: - z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, že žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; - z předsmluvního formuláře, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 4. 11. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru; - z prohlášení klientů, že dne 4. 11. 2019 žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že nemá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku; - z hodnocení klienta, že ke dni 4. 11. 2019 měl žalovaný měsíční příjem 21 000 Kč ze zaměstnání, jeho měsíční výdaje činily celkem 11 265 Kč, z toho 4 855 Kč za splátky žalobkyni, 1 000 Kč na bydlení, 2 000 Kč za 1 dítě v domácnosti a 3 410 Kč jako životní minimum. V rámci kolonky„ ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) je uvedena částka 0 Kč. [příjmení] zdroje byly vyčísleny částkou 8 735 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou od 1. 7. 2018; - z pracovní smlouvy ze dne 12. 6. 2019, že žalovaný byl ode dne 1. 7. 2019 zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na pozici obsluhy VZV - lahvárna, a to na dobu určitou do 31. 8. 2020; - z výplatních pásek žalovaného, že za měsíc 9/ 2019 žalovaný obdržel mzdu ve výši 22 009 Kč, a za měsíc 8/ 2019 ve výši 21 497 Kč; - z historie transakcí na účtu žalovaného, že žalovaný pravidelně v měsících srpen až říjen 2019 obdržel mzdu od svého zaměstnavatele; - z výpisu z nebankovního registru klientských informací ze dne 1. 11. 2019, že žalovaný neměl vypočteno skóre CBS s příznakem 16, což znamená, že jeho smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná; - z návrhu na uzavření smlouvy / smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 5. 11. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 86 940 Kč ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 415 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 89,31 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy dle bodu 7. 1 smlouvy činila částka úroku splatná za 1 kalendářní den 74,43 Kč, výše předpokládané RPSN na úvěr činila 136,66 %. V čl. 2 úvěrové smlouvy si účastníci sjednali, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Žalobkyně se v úvěrové smlouvě zavázala, že bude na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální výši 104 328 Kč. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Podle odst. 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Podle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Podle odst. 6. 3., 6. 4. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. [příjmení] jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Smlouva o úvěru byla podepsána žalovaným dne 4. 11. 2019, zprostředkovatelem úvěru dne 5. 11. 2019, a ze strany žalobkyně byl akceptován návrh smlouvy dne 5. 11. 2019; - z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně dne 7. 11. 2019 oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření; - z dokladu o vyplacení úvěru, že žalovaný úvěr čerpal ve výši 30 000 Kč dne 6. 11. 2019; - ze splátkového kalendáře, že žalovanému bylo v souvislosti se smlouvou o úvěru [číslo] předepsáno 30 měsíčních splátek po 2 415 Kč; - z karty klienta, že žalovaný uhradil žalobkyni splátky č. 1 – 4, splátku č. 9, na splátku č. 10 uhradil 25 Kč a dále neuhradil ničeho. Celkem žalovaný uhradil žalobkyni částku 12 100 Kč; - z dopisu ze dne 7. 4. 2020, že žalobkyně potvrdila žalovanému odklad splátek k jeho žádosti a zaslala mu nový splátkový kalendář; - z výzev k zaplacení ze dne 18. 11. 2020 a 19. 10. 2020, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužných splátek č. 10, 11, 12 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru; - z oznámení ze dne 22. 11. 2020, že žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala jej do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení k úhradě dlužné částky v celkové výši 36 876 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 28 942,91 Kč, z úroku ve výši 7 034,34 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 499 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč; - z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky dopisem zaslaným dne 26. 5. 2021, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 4. 11. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, ověřených pracovní smlouvou, výplatními páskami a výpisem z účtu žalovaného, a dále lustrací v nebankovním registru klientských informací. Účastníci uzavřeli dne 5. 11. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou částku 86 940 Kč ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 415 Kč, kdy ve splátkách byla zahrnuta i splátka úroku, přičemž sjednaná zápůjční úroková sazba činila 89,31 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Při odstoupení od smlouvy dle bodu 7. 1 smlouvy činila částka úroku splatná za 1 kalendářní den 74,43 Kč, výše předpokládané RPSN na úvěr činila 136,66 %. V čl. 2 úvěrové smlouvy si účastníci sjednali, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Žalobkyně se v úvěrové smlouvě zavázala, že bude na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální výši 104 328 Kč. Účastníci si ve smlouvě o úvěru sjednali důsledky prodlení žalovaného. Podle čl. 6 1 smlouvy jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Podle čl. 6 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Podle odst. 6. 3., 6. 4. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 30 000 Kč dne 6. 11. 2019. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, byl žalobkyní proto vyzván k zaplacení dlužných splátek, a to s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 22. 11. 2020 oznámila žalobkyně žalovanému okamžité zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala jej k úhradě dlužné částky v celkové výši 36 876 Kč do 10 dnů ode dne odeslání oznámení. Žalovaný byl žalobkyní před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 26. 5. 2021.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

7. Podle § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

8. Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

9. Podle § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

12. Podle § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

13. Podle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.

17. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Soud posoudil shora zjištěný skutkový stav v souladu s výše uvedenými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze zčásti.

20. Prvně se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V posuzované věci žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů zjištěných od žalovaného, uvedených v listině označené jako„ hodnocení klienta“, které žalobkyně ověřila pracovní smlouvou žalovaného, dvěma výplatními páskami za období 8, 9/ 2019, výpisy z účtu a dále lustrací žalovaného v NRKI. Soud s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře dospěl k závěru, že prověření úvěruschopnosti žalovaného nebylo provedeno žalobkyní řádně a s odbornou péčí. Zejména žalobkyně řádně neověřila výdaje žalovaného. Z předložených důkazů bylo pouze zjištěno, že výdaje žalovaného měly činit 1 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč na 1 dítě v domácnosti (nad rámec výdajů 3 410 Kč jakožto životního minima a výdajů 4 855 Kč na splátky u žalobkyně). Žalobkyní nicméně již nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tyto údaje uvedené žalovaným jakýmkoliv způsobem ověřila. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že částka 0 Kč měsíčně na tzv. ostatní výdaje – na dopravu, telefon, případně jakékoliv záliby žalovaného – je zjevně nereálná. Rovněž pak nesedí ani údaj uvedený žalovaným o jeho pracovním poměru na dobu neurčitou, neboť z přiložené pracovní smlouvy vyplývá, že jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 8. 2020. Dále pak soud nepovažuje za vypovídající ani výpisy z účtu žalovaného, neboť je z nich zřejmé pouze pobírání mzdy žalovaným a nedokládají nic o výdajích žalovaného. Jelikož žalobkyně nedostála své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je tak nutné posoudit smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku.

21. Pro úplnost se soud dále zabýval i platností ujednání o výši úroku a dovodil, že sjednaná výše úroku 89,31 % ročně je rozporná s dobrými mravy a způsobuje tak absolutní neplatnost takového ujednání podle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Podle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Je samozřejmě nutné zohlednit, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, proto menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě by však měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek poskytnuté částky, a proto je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

22. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: občanský zákoník I. obecná část (§ 1 – 654). Komentář k prvnímu vydání. [obec] C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši podle § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

23. Nároky z této neplatné smlouvy je tak třeba vypořádat podle § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni ve splátkách celkem částku 12 100 Kč. Žalobkyně tak má nárok na uhrazení jistiny úvěru snížené o prokázané platby žalovaného. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky 17 900 Kč (30 000 Kč – 12 100 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení od data, kdy byl k zaplacení této částky vyzván žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalovanému odeslána dne 26. 5. 2021, žalovaný měl svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do 10. 6. 2021. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 o. s. ř. podle kritéria úspěchu účastníků ve věci a kritéria zavinění na částečném zastavení řízení. Žalobkyně původně požadovala zaplacení částky 44 179,94 Kč s příslušenstvím, posléze vzala co do částky v celkové výši 5 146,55 Kč a co do části příslušenství žalobu zpět, a to nikoli pro chování žalovaného. Úspěšná pak byla v řízení pouze co do částky 17 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení běžícím od 11. 6. 2021, ve zbytku byla její žaloba zamítnuta. Z popsaných důvodů je zřejmé, že žalobkyně jednak plně procesně zavinila částečné zastavení řízení, a následně byla rovněž méně procesně úspěšným účastníkem. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává, když žalovanému, který by měl právo na (poměrnou) náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly.