11 C 248/2025

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Eliškou Bognárovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 147 429,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 69 194 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč měsíčně splatných nejpozději k 28. dni v měsíci, za který se splátka hradí s tím, že první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž nabyde rozhodnutí právní moci, pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení dlužné částky.

II. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 78 235,93 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 39 800,08 Kč, úroku 12,75 % ročně z částky 145 999,93 Kč od 5. 9. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 097,58 Kč od 5. 12. 2024 do 4. 9. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 147 429,93 Kč od 5. 9. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 %.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 147 429,93 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, úrok z prodlení, náklady na vymáhání), která má představovat dosud nevrácenou část jistiny, která měla být žalovanému poskytnuta na základě smlouvy uzavřené s žalovaným o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 10. 6. 2022. Dále se domáhá částky 1 000 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která má představovat 2 smluvní pokuty ve výši 500 Kč, které měly být žalovanému účtovány za prodlení s úhradou splátky úvěru. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného řádně posuzovala.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Nařízeného jednání dne 1. 12. 2025 se obě strany účastnily.Soud na základě provedeného dokazování zjistil následující skutečnosti:

4. Dne 10. 6. 2022 byla podepsána listina „flexibilní půjčka- revolvingový úvěr č. , hodnota, “ mezi žalobkyní a žalovaným, v níž byla sjednána výše úvěrového rámce 25 000 Kč s roční úrokovou sazbou 27,88 % a RPSN 31,74 % (při předpokladu čerpání celé výše úvěru okamžitě, bezhotovostně, v plné výši, při nejvyšším poplatku a nejvyšší úrokové sazbě, poskytnutí úvěru na období jednoho roku a splacení ve 12 měsíčních splátkách se stejnou výší jistiny) s tím, že celková částka splatná spotřebitelem činila 28 776 Kč a výše minimální měsíční splátky činila 3,293 % z úvěrového rámce, t. j. 823 Kč splatné k 20. dni v měsíci. Žalovaný požádal o vyplacení úvěru na účet. Žalobkyně a žalovaný vyjádřili vůli uzavřít smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s opakovaným čerpáním na dobu neurčitou s úvěrovým rámcem do 25 000 Kč; žalovaný se zavázal splácet úvěr ve splátkách shora popsaných. Mezi důsledky nesplácení úvěru si strany sjednaly účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání s tím, že tato částka se může v budoucnu měnit, a smluvní pokutu ve výši 500 Kč, či ve výši dlužné splátky, je-li výše měsíční splátky nižší, a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky (smlouva o úvěru, č. l. 17). Žalobkyně vypracovala potvrzení, v němž uvedla, že před poskytnutím úvěru č. , hodnota, zjistila, že žalovaný požaduje poskytnutí úvěru ve výši 146 000 Kč, je svobodný, nemá žádné děti, je zaměstnán s příjmem 23 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 0 a měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti činí 11 500 Kč, při sjednávání smlouvy se dotazovala do registrů JAP-PUJČKA (kontrola dlužnosti na produkt Kamali), SOLUS, NRKI a CEE s výsledkem kontroly OK, v ISIR nebyl nalezen a v MVCR byla ověřena platnost předloženého občanského průkazu klientem (vše z Karty klienta č. l. 8). Před poskytnutím předmětného úvěru bylo žalovanému 10 úvěrů odmítnuto a 18 odvoláno (5 žádostí v 9 -12/2021 a zbývající žádosti v období 1-5/2022, přičemž požadované částky se pohybovaly od 14 000 Kč do 786 724 Kč), 1 žádost je stále aktivní, přičemž žalovaný měl již jiné 2 úvěry v celkové výši 1 080 540 Kč s měsíční splátkou 8 712 Kč (úvěrová zpráva na č. l. 29- 33). Žalobkyně má vytvořenu metodiku na ověření bonity klienta, na základě které dospěla k závěru, že maximální limit splátek pro žalovaného činí 9 215 Kč (když do výpočtu vstupuje příjem klienta uvedený v žádosti, životní minima dospělých členů domácnosti, splátky jiným nebankovním společnostem a výše splátky schváleného úvěru ve výši 832 Kč), maximální limit splátek pro domácnost činí 944 Kč (když do výpočtu krom vstupů uvedených při výpočtu „MLS“ klienta vstupují též normativní výdaje na bydlení ve výši 8 271 Kč)- zjištěno z č. l. 35 a 36 – ověření bonity MLS. Z výpisů z účtu žalovaného , právnická osoba, za období 3/2022 – 5/2022 soud zjistil, že v měsíci květnu byla suma výdajů vyšší než suma příjmů žalovaného s tím, že připsaná mzda činila 24 915 Kč, výdaje za nájem činily 13 200 Kč, zbývající výdaje představovaly především běžné výdaje za jídlo, drogerii, v trafikách a dvakrát tipsport a výběr 5 700 Kč v hotovosti. V měsíci dubnu byly výdaje o cca 150 Kč nižší než příjmy, přičemž mzda byla ve výši 19 310 Kč a další příjem představovaly nepravidelné bezhotovostní vklady žalovaného nebo jiných fyzických osob (někdy označené jako dluh) a nájem činil 13 200 Kč a další výdaje byly opět běžné jako v měsíci květnu, výběr hotovosti z účtu činil 5 600 Kč. V měsíci březnu 2022 byly výdaje žalovaného o cca 1 100 Kč vyšší než příjmy, přičemž připsaná mzda činila 14 929 Kč, další příjmy představovaly nepravidelné bezhotovostní vklady žalovaného a další fyzické osoby, výdaje byly tvořeny především nájmem ve výši 13 200 Kč, výběry z bankomaty ve výši 5 800 Kč a výdaji za jídlo, drogerii, léky a tipsport (výpisy z účtu č. l. 58-70). Žalobkyně žalovanému za dobu trvání úvěru (tj. od 10. 6. 2022 do zesplatnění dne 20. 11. 2024) poskytla celkem 185 105 Kč, přičemž jen během prvních 20 dní platnosti smlouvy žalovanému poskytla 64 000 Kč. Žalovaný celkem žalobkyni uhradil částku 115 911 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 26-28). V listopadu 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 167 695,21 Kč do 14 dnů od vyhotovení výzvy (výzva z 20. 11. 2024 na č. l. 7). Žalovanému byla dne 6. 1. 2025 zaslána předžalobní výzva z 3. 1. 2025 (předžalobní výzva z 3. 1. 2025 na č. l. 10, podací arch č. l. 20). Z výpisu z obchodního rejstříku ve vztahu k žalobkyni bylo zjištěno, že se jedná o obchodní korporaci, konkrétně akciovou společnost, bylo zjištěno, kdo je jejím statutárním orgánem (výpis z obchodního rejstříku č. l. 11-16).Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu:

5. Žalobkyně a žalovaný vyjádřili dne 10. 6. 2022 vůli uzavřít smlouvu, na jejímž základě žalobkyně umožní žalovanému opakované čerpání úvěru do maximálního limitu 25 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, současně nahlížela do registrů, opatřila si úvěrovou zprávu, opatřila si přehled pohybů na účtu žalovaného za březen až květen 2022. Z výpisů z účtů byly žalobkyni zřejmé úhrady nájemného ve výši 13 200 Kč, dále bylo zřejmé, že žalovaný za období cca 3 měsíců dosahoval přibližně stejné úrovně příjmů a výdajů, výše mzdy se však v jednotlivých měsících velmi lišila. Ostatní příjmy pak byly nahodilé, přičemž představovaly bezhotovostní vklady žalovaného nebo jiných fyzických osob. Ostatní výdaje pak představovaly výdaje za jídlo, drogerii, léky, útraty v trafice či nižší jednotky sázek v tipsport. Z úvěrové zprávy zjistila žalobkyně úvěrové zatížení žalovaného měsíčními splátkami ve výši dohromady 8 712 Kč a existenci dvou úvěrů v souhrnné aktuální výši 1 080 540 Kč, dále bylo žalobkyni zřejmé, že žalovaný před oslovením žalobkyně žádal téměř 30krát o úvěr ve výši od 14 000 do 786 724 Kč, přičemž tyto žádosti byly odmítnuty nebo odvolány. Výzvu ke splacení celého úvěru do 14 dnů od vyhotovení výzvy zaslala žalobkyně na adresu sdělenou žalovaným. Žalovaný od žalobkyně postupně načerpal částky v souhrnné výši 185 105 Kč, přičemž prostřednictvím splátek uhradil celkem částky v souhrnné výši 115 911 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě evidovaných dluhů vyzván.V rámci právního posouzení vycházel soud z následujících právních předpisů a judikatury:

6. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).

7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.

8. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.

10. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.

11. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, k tomuto svému tvrzení však předložila pouze vlastní potvrzení, že provedla lustraci v registrech, které navíc nijak nedoložila (např. výstupy z provedených lustrací), dále úvěrovou zprávu a výpis z účtu žalovaného z nějž však nevyplývaly údaje tvrzené žalovaným, přesto žalobkyně vycházela z žalovaným tvrzených skutečností, nikoli těch doložených.

12. Žalovaný uvedl příjem 23 000 Kč měsíčně, žalobkyně ověřila příjmy žalovaného na základě doložených pohybů na účtech žalovaného za období března až května 2022. Z těchto přehledů je zřejmé, že žalovanému na účet v uvedeném období přicházely označené jako mzda měsíčně rozdílné částky (březen – 14 929 Kč, duben 19 310 Kč a květen 24 915 Kč). V uvedeném období tedy žalovanému přišla pouze jedenkrát mzda v tvrzené (či vyšší) výši, přičemž v měsíci březnu byla připsaná mzda o cca 8 tisíc nižší než mzda tvrzená. Ostatní příjmové položky byly nahodilé platby fyzických osob (někdy označené jako dluh) či vklady žalovaného. Měsíční bilance pohybů na účtu žalovaného nadto ve 2 ze 3 ověřovaných měsíců byla záporná, kdy jeho výdaje převyšovaly příjmy. Ačkoliv žalovaný žalobkyni tvrdil, že jeho měsíční výdaje činí 11 500 Kč, z doložených výpisů z účtu vyplývá, že jen na nájemném žalovaný platil měsíčně 13 200 Kč. Žalobkyně ve svém výpočtu MLS (maximální limit splátky) vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 8 271 Kč (ač doloženou měla částku 13 200 Kč a klient jí sdělil, že žije sám) a životního minima členů domácnosti ve výši 4 250 Kč, což v součtu neodpovídá ani doloženým výdajům za bydlení. Žalobkyně neověřila řádně výdaje žalovaného a vycházela pouze z orientačních výdajů a zjištěné výše splátek jiným nebankovním subjektům mimo žalobkyni, ačkoli měla k dispozici výpisy z účtu a reálné výdaje mohla ověřit. Z doložených výpisů z účtu ani nevyplývá, že by žalovaný z tohoto účtu hradil splátky jiným společnostem v celkové výši 8 712 Kč (žádné platby nebyly označeno jako splátka dluhu či adresované nebankovním společnostem a výběry v hotovosti v žádném měsíci nedosáhly uvedené výše). Z předložených důkazů tak není zřejmé, že by žalobkyně měla doloženo, že by žalovaný již existující úvěry (řádně) hradil. Současně měla k dispozici informace o tom, že žalovaný opakovaně v předchozím období neúspěšně žádal o úvěry v různé výši, což již samo o sobě by mělo žalobkyni vést k vyvinutí zvýšeného úsilí za účelem zjištění, zda klient bude schopen dostát svým závazkům. V neposlední řadě z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného pouze ve vztahu k úvěru ve výši 25 000 Kč, a i v tomto případě za shora uvedených skutečností (předně nadhodnocených příjmů a podhodnocených výdajů) dospěla k závěru, že MLS domácnosti žalovaného činí 944 Kč. Za této situace mu v prvních dvaceti dnech trvání smluvního vztahu poskytla více než dvou a půl násobek této částky. Za celou dobu trvání úvěrového vztahu to pak byly násobky mnohem vyšší. Výše měsíční splátky pak odpovídala násobku ve smlouvě uvedeného procenta (3,293 %) a výše uvěrového rámce. Ve vztahu k celkově poskytnuté výši úvěru tak žalobkyně schopnost žalovaného řádně úvěr splácet neposuzovala. Na základě všeho uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud na základě zjištěných informací žalovanému předmětný úvěrový produkt poskytla, resp. nedostatečná odborná péče vedla k jejímu nesprávnému závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně tedy nesplnila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že celá úvěrová smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně založené na předmětné (neplatné) smlouvě jako nedůvodné zamítl (smluvní úrok, náklady na vymáhání, smluvní pokuty), jelikož nebyly platně sjednány.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly postupně poskytnuty finanční prostředky ve výši 185 105 Kč, přičemž dosud uhradil částku ve výši 115 911 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nevznikl nárok na položky, na které úhrady žalovaného částečně započítávala, tak žalovaný prostřednictvím úhrad fakticky vrátil část jistiny. Soud proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyhodnotil nárok žalobkyně jako důvodný v rozsahu dosud nevrácené jistiny (185 105 – 115 911 = 69 194), ve zbývající části nárok jako nedůvodný zamítl, jelikož tato část jistiny již byla žalovaným vrácena.

14. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán (výrok I. rozsudku) a v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl.

15. Co se týče lhůty k plnění, vycházel soud z vyjádření žalovaného u jednání, že je za pomoci rodiny schopen splácet měsíčně 5 000 Kč. Žalovaný uvedl, že již v červenci 2025 kontaktoval žalobkyni ve snaze domluvit se na splátkách, ta ovšem požadovala úhradu celého dluhu, v současné době není zaměstnán, byť se o nalezení zaměstnání snaží a splácí jiné dluhy v souhrnné výši přesahující 800 tisíc Kč. Právní zástupkyně žalobkyně u jednání uvedla, že pokud je žalovaný nakloněn splácet dluh ve splátkách po 5 000 Kč, bylo by možné uzavřít smír, kdy by žalobkyně částku 5 000 Kč měsíčně akceptovala, návrh smíru nadiktovala do protokolu. Smír účastníků nebyl stvrzen jejich podpisy. Soud k takovému „smíru“ ve smyslu § 41b o. s. ř. nepřihlíží. Vychází však z u jednání vyjádřeného souhlasu žalobkyně se splátkami v navržené výši. Současně soud tuto výši splátek považuje za adekvátní vzhledem k shora uvedenému. Žalobkyni bude dlužná jistina splacena do 14 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že i pokud by byl smír v posuzovaném případě mezi účastníky formálně bezvadný, soud by jej neschválil, neboť jeho obsah je v rozporu s kogentními právními předpisy na ochranu spotřebitele, když zahrnuje i nároky, které jsou založeny neplatnou úvěrovou smlouvou. Smírem by tato právní úprava byla obcházena.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.