11 C 263/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Eliškou Bognárovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 123 056,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 123 056,19 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 123 056,19 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 84 615,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta A, .

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 123 056,19 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované na úkor právních předchůdkyň žalobkyně (paní , jméno FO, , r. č. , RČ, , a paní , jméno FO, , r. č. , RČ, ). Právním předchůdkyním žalobkyně bylo na základě úvěrové smlouvy ze dne 23. 10. 2008 (kterou považuje za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a z důvodu porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost) poskytnuto 45 000 Kč, které měly být vráceny spolu s poplatkem ve výši 23 040 Kč. Podle uzavřené smlouvy se dlužnice zavázaly věřiteli uhradit jistinu 45 000 Kč a dále 12 měsíčních poplatků za správu úvěru ve výši 5 670 Kč. Poplatek z úvěru se měl skládat z úroku ve výši 20 %, tj. 9 000 Kč a dále z úplaty, která ve smlouvě není nijak definovaná a po odečtení jistiny a úroku činí celkem 14 040 Kč. Na základě rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě byl vydán rozhodčí nález , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. , Anonymizováno, , kterým byla uložena povinnost vymáhaná v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, . Tato exekuce byla zastavena s odůvodněním, že byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované v souvislosti s úvěrovými smlouvami uhradily před zahájením exekučních řízení částku 62 900 Kč. Celkem (před zahájením exekučního řízení i v jeho průběhu) byla žalované vyplacena částka 178 025,54 Kč. Žalovaná je však oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat pouze částku 54 969,35 Kč (poskytnuté jistiny vč. úroku z prodlení za období do zastavení exekučního řízení), ve zbytku se jedná o bezdůvodné obohacení. Promlčecí doba mohla započít až poté, co odpadl důvod plnění, tj. od zastavení exekuce. Vzhledem k datu pravomocného usnesení o jejím zastavení je na vztah bezdůvodného obohacení nutno aplikovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), pokud by se měla uplatnit předchozí právní úprava, má žalobkyně za to, že je třeba aplikovat promlčecí lhůtu uvedenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obchodní zákoník“), neboť se jedná o tzv. absolutní obchod. S ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a spotřebitelský charakter věci by měla být případně subsidiárně aplikována objektivní promlčecí doba. V neposlední řadě uvedla, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož žalovaná si musela být vědoma neplatnosti smluv i vad rozhodčího a exekučního řízení, resp. úmyslně vyvolala a udržovala protiprávní stav. Žalobkyně považuje úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou též z důvodu, že žalovaná nedostatečně posuzovala úvěruschopnost spotřebitelek a tedy před uzavřením smlouvy nejednala s odbornou péčí.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, jelikož předmětnou úvěrovou smlouvu považuje za platnou, protože neobsahuje nepřiměřené podmínky rozporné s dobrými mravy, současně byla uzavřena v době, kdy poskytovatelé úvěrů neměli povinnost prověřovat úvěruschopnost, nadto úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně prověřena byla; s ohledem na uplynutí dlouhé doby od poskytnutí úvěrů do zahájení nynějšího řízení (16 let) již nemá povinnost uchovávat podklady. Úplata sjednaná ve smlouvě byla protiplněním za poskytnutí finančních prostředků, zákonodárce v obchodním zákoníku počítal s možností, že vedle úplaty budou sjednány i úroky. Sjednaný úrok (20 % ročně) nepřesahuje obvyklý úrok v daném místě a čase (12,68 % ročně dle údajů ČNB). I pokud by soud dospěl k její neplatnosti, poukázala na možnost moderace, popř. na možnost vyhodnotit jako neplatnou pouze část, kterou lze oddělit od zbývajícího obsahu smlouvy. Alternativně argumentovala také promlčením nároku na vydání bezdůvodného obohacení; odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu odmítla jako nepřiléhavou, i po zastavení exekuce oprávněnému a soudnímu exekutorovi náleží přiznané plnění, jelikož neplatnost smlouvy a neoprávněnost přijatého plnění nebyla nikdy konstatována. Rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem vzhledem k netransparentní rozhodčí doložce, zastavením exekuce tudíž nedošlo k tomu, že by byla stanovena najisto otázka neplatnosti úvěrové smlouvy, tento okamžik proto pro plynutí promlčecí lhůty nemůže být relevantní; nelze vycházet ze závěru, že by povinný o vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení exekučního řízení věděl, jelikož hmotněprávní tituly nadále trvají. Dále argumentovala ve prospěch aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a to s ohledem na dobu uzavření smluv a s ohledem na to, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovaly jako spotřebitelky. Subjektivní promlčecí doba v délce dvou let běžela od každé platby „přeplácející“ poskytnutou jistinu a úrok z prodlení (byly-li by úvěrové smlouvy shledány neplatnými), všechny platby do dne 11. 11. 2022 jsou tedy promlčeny. Právní předchůdkyně žalobkyně se měly správně domáhat vydání bezdůvodného obohacení paralelně se snahou o zastavení exekučních řízení, jelikož ještě před pravomocným skončením exekučních řízení neplatností úvěrových smluv argumentovaly.Soud provedl následující relevantní skutková zjištění.

3. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně (, jméno FO, jako dlužník, , jméno FO, jako spoludlužník) dne 23. 10. 2008 vyjádřily vůli být vázány smlouvou, ve které se žalovaná zavázala poskytnout právním předchůdkyním žalobkyně částku 45 000 Kč; právní předchůdkyně částku převzaly a zavázaly se ji vrátit společně s poplatkem za správu úvěru 23 040 Kč složeným z úroku ve výši 20 % z jistiny a úplaty. , adresa, 040 Kč se právní předchůdkyně žalobkyně zavázaly uhradit prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 5 670 Kč; právní předchůdkyně žalobkyně uvedly údaje o svých příjmech, , jméno FO, ze zaměstnání částku 10 700 Kč a , jméno FO, t. č. na mateřské dovolené částku 14 000 Kč, jako čistý měsíční příjem domácnosti uvedly částku 49 000 Kč, dále uvedly výdaje domácnosti 15 000 Kč měsíčně, bydlely v nájemním bytě. Smlouva o úvěru byla uzavírána podle § 497 obchodního zákoníku. Na zadní straně úvěrové smlouvy jsou obsaženy obchodní podmínky, v nichž je uvedeno RPSN pro 12 měsíčních splátek ve výši 174,2 %, dále ustanovení o tom, že pokud dlužník nesplní svůj závazek, je věřitel oprávněn celý úvěr zesplatnit a navíc po věřiteli požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení; dále je dlužník povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2 000 Kč, přičemž náhrada nezahrnuje náklady rozhodčího, soudního ani jiného řízení spojeného s vymáháním dluhu; v případě předčasného splacení může být dlužníkovi poskytnuta sleva 10 % z předčasně doplacené splátky; v případě odstoupení do 7 dnů od uzavření smlouvy je dlužník povinen nahradit náklady na uzavření smlouvy ve výši 10 % z jistiny úvěru; v bodě 12 je obsaženo ujednání o tom, že veškeré majetkové spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, strany se dohodly, že spor bude rozhodovat rozhodce, zásadně jmenovaný , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (úvěrová smlouva – součást rozhodčího spisu sp. zn. , spisová značka, ). Právní předchůdkyně žalobkyně žalované před zahájením exekučních řízení uhradily částku 62 900 Kč (nesporné tvrzení účastníků u jednání– č. l. 173). Na základě rozhodčí doložky v úvěrové smlouvě a na základě návrhu ze dne 9. 4. 2010 vydal rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, rozhodčí nález ze dne 15. 9. 2010, č.j. , Anonymizováno, , z nějž vyplývá, že ke dni podání návrhu povinné uhradily oprávněné částku 22 900 Kč; rozhodce zavázal povinné uhradit oprávněné částku 45 140 Kč s příslušenstvím (č. l. 5 připojeného rozhodčího spisu). V návaznosti na vydání předmětného rozhodčího nálezu byla vedena exekuce na zaplacení částky 5 140 Kč s příslušenstvím, a to pod spisovou značkou soudního exekutora , spisová značka, (vedena na základě usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 6. 2011- č. l. 10 usnesení o nařízení exekuce). Právní zástupce právních předchůdkyň žalobkyně i žalobkyně zaslal žalované dne 3. 2. 2021 výzvu k auditu exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů a zastavení těch, které jsou s ohledem na ustálenou judikaturu vedeny protiprávně (výzva č. l. 75). Výzva byla žalované doručena 4. 2. 2011 (doručenka, č. l. 79). Dne 6. 1. 2023 podaly právní předchůdkyně žalobkyně mimo jiné návrh na zastavení exekuce sp. zn. , spisová značka, s odkazem na neplatnost úvěrové smlouvy a neplatnost rozhodčí doložky (návrh; č. l. 48-51). Předmětná exekuce byla na návrh právních předchůdkyň žalobkyně zastavena rozhodnutím soudního exekutora, jelikož oprávněná vyslovila se zastavením v obou případech souhlas; z odůvodnění vyplývá, že k zastavení exekuce dochází z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky, což způsobuje nedostatek pravomoci vydat rozhodčí nález; rozhodnutí soudního exekutora ve výroku o zastavení exekuce podle doložky nabylo právní moci dne 7. 2. 2023 (usnesení soudního exekutora; č. l. 18-19). V exekuci sp. zn. , spisová značka, bylo vyplaceno žalované 115 125,54 Kč (stav exekučního spisu k 3. 4. 2024, č. l. 15). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se 18. 10. 2024 dohodly na postoupení pohledávky ve výši 123 056,19 Kč s příslušenstvím vzniklé jako bezdůvodné obohacení v souvislosti s výše uvedeným exekučním řízením (smlouva o postoupení pohledávky; č. l. 13-14). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámily postoupení pohledávky žalované (oznámení vč. podacího lístku; č. l. 11, 16). Žalovaná byla před podáním žaloby žalobkyní vyzvána k zaplacení žalované částky do dne 14. 8. 2024 (předžalobní výzva, č. l. 17). Na výzvu zareagovala žalovaná dne 2. 10. 2024 tak, že právnímu zástupci žalobkyně sdělila, že jí bylo v exekuci vyplaceno 115 125,55 Kč s tím, že tyto prostředky byly v plné výši použity na úhradu závazků dlužnic ze smlouvy z 23. 10. 2008, kterou považuje za platně uzavřenou, když platnost smlouvy nebyla nikdy zpochybněna (sdělení věřitele, č. l. 12). Žaloba byla ve věci byla podána dne 11. 11. 2024 (č. l. 1). Úvěr o parametrech – jistina 45 000 Kč, doba splácení 1 rok, ve 12 splátkách ve výši 5 670 Kč – je fakticky úročený roční úrokovou mírou 84,17 % (výpočet z webu finance, č. l. 73, printscreeny úrokových kalkulaček, č. l. 129 až 131), resp. 84,18 %, přičemž stejný výpočet vychází i v programu Excel za využití funkce „úroková míra“ (vyjádření Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, č. l. 149). Česká národní banka eviduje v databázi ARAD úrokovou sazbu pro spotřebitelské úvěry v říjnu 2008 ve výši 13,68 (č. l. 112 export ze sytému ARAD) a RPSN pro stejné období ve výši 14,47 (č. l. 124-126). Česká národní banka na svých webových stránkách informuje v článku „Lichvářské úroky“ o tom, že spotřebitel je chráněn nejen proti zastírání skutečných nákladů spotřebitelského úvěru zavedením ukazatele roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN), ale též proti nepřiměřeně vysoké výpůjční sazbě úroku. Výše úroku je sice dána dohodou stran úvěrové smlouvy, odrážející mimo jiné i prémii za kreditní riziko spotřebitele a míru potřebnosti, nikoliv však bez omezení. Text odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, . přičemž jako referenční hodnota pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru mohou podle ČNB posloužit statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, sestavené v tabulce B1.5: "Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody (%) – Na spotřebu“, která je dostupná na internetových stránkách ČNB (článek Lichvářské úroky, č. l. 123). , právnická osoba, v říjnu 2008 neposkytla spotřebitelský splátkový (neúčelový) úvěr ve výši 45 tisíc Kč s dobou splatnosti 12 měsíců, ale poskytla spotřebitelské splátkové úvěry ve výši 45 tisíc Kč s dobou splatnosti 30-72 měsíčních splátek s úrokovou sazbou 18,9 % p. a. (sdělení , právnická osoba, , č. l. 145). , právnická osoba, k dotazu soudu uvedla, že úrokové sazby nalezneme na stránkách www.cnb.cz (sdělení , právnická osoba, , č. l. 152). Podle ČSOB byla v říjnu 2008 u neúčelových úvěrů do 49 999 Kč průměrná úroková sazba – vážený průměr 12,49 % p. a., aritmetický průměr 12,69 % p. a. (vyjádření ČSOB, č. l. 155). V období od 1. 1. 2008 do 31. 10. 2008 , právnická osoba, . obvykle poskytovala neúčelové spotřebitelské nezajištěné úvěry při poskytnutí částky 45 000 Kč, která byla splácena prostřednictvím 12 měsíčních splátek s úrokovou sazbou 16,9 % ročně odpovídající hodnotě RPSN 18,6 % (vyjádření , právnická osoba, ., č. l. 158).

4. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil relevantní skutková zjištění.

5. Soud dospěl k následujícímu relevantnímu skutkovému závěru. Právní předchůdkyně žalobkyně od žalované obdržely na základě smlouvy ze dne 23. 10. 2008 částku 45 000 Kč, kterou měly splatit v celkem 12 měsíčních splátkách ve výši 5 670 Kč. Smlouva obsahuje ujednání o úroku 20 % z jistiny a úplatě (celkem označováno jako poplatek za správu úvěru v celkové výši 23 040 Kč). V obchodních podmínkách je obsažena informace o RPSN pro 12 měsíčních splátek ve výši 174,2 %, o smluvních pokutách (ve výši poplatku za sjednání za každý měsíc prodlení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení), a dále obsahuje rozhodčí doložku, podle které spor bude rozhodnut rozhodcem libovolně určeným třetím subjektem. Obsah smlouvy deklaruje vůli účastníků ujednat smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku. Žalovaná při ověřování úvěruschopnosti právních předchůdkyň žalobkyně vycházela z údajů sdělených těmito osobami. Pokud má být úvěr ve výši 45 000 Kč splacen ve 12 měsíčních splátkách po 5 670 Kč, je ve skutečnosti úročen mírou 84,18 % ročně. Obvyklý úrok u spotřebitelského neúčelového úvěru se v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy pohyboval mezi 12,49 % ročně a 16,9 % ročně. Před zahájením exekuce uhradily právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 62 900 Kč (nejpozději k 9. 4. 2010 bylo uhrazeno 22 900 Kč a k 8. 6. 2011 dalších 40 000 Kč). V exekučním řízení vedeném na základě rozhodčího nálezu sp. zn. 4043/2010, ze dne 15. 9. 2010, vydaného ohledně povinností plynoucích z uvedené smlouvy bylo žalované vyplaceno dohromady 115 125,54 Kč. Exekuce byla zastavena soudním exekutorem na základě návrhu právních předchůdkyň žalobkyně z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky, když žalovaná vyslovila se zastavením exekučního řízení souhlas. Výrok o zastavení nabyl právní moci dne 7. 2. 2023. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámily žalované, že postoupily pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení požadovaného bezdůvodného obohacení do 14. 8. 2024; žalobkyni ničeho neuhradila.

6. Takto zjištění skutkový stav podrobil soud následujícímu právnímu posouzení. Vycházel přitom především z ustanovení § 3028 o. z., § 39 a § 52 odst. 3, § 56, § 451 odst. 2 a § 517 odst. 2 obč. zák., § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), § 397 a § 497 a násl. obch. zák. a konečně § 1879 a násl. o. z.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely posuzovanou úvěrovou smlouvu s žalovanou, a to jako dlužnice v postavení spotřebitelek ve smyslu § 52 odst. 3 obč. zák., když byly označeny jako fyzické osoby, včetně rodného čísla a čísla občanského průkazu a ze smlouvy o úvěru se nepodává, že by jednaly v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Smlouvou o úvěru uzavřenou v říjnu 2008 je třeba posuzovat podle ustanovení obch. zák., neboť bez ohledu na to, že byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelkami, se podle tehdy platné právní úpravy jednalo o tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Současně má soud na paměti, že se jedná o smlouvu dvou účastníků v nerovném postavení a je tedy třeba přihlížet rovněž k zákonné ochraně spotřebitele.

8. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, 15. 9. 2010 byl vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v předmětné úvěrové smlouvě a jako takový byl exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. , spisová značka, bylo vedeno pro vymožení povinností stanovených v předmětném rozhodčím nálezu (ponížených o v mezidobí uhrazenou částku 40 000 Kč). Uvedené exekuční řízení bylo zastaveno k návrhu povinných přímo soudním exekutorem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu, jelikož oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se zastavením exekuce vyslovila souhlas. Z obsahu odůvodnění má soud za to, že důvodem pro zastavení exekuce byly okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně neplatně sjednaná rozhodčí doložka obsažená v předmětné úvěrové smlouvě (což způsobuje nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález).

9. Soud z rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází, přičemž otázku, která byla vyřešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (rozhodnutí soudního exekutora je považováno za rozhodnutí exekučního soudu podle § 28 exekučního řádu) již samostatně neposuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011); v tomto řízení tedy soud vychází z toho, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Pro úplnost soud dodává, že z obsahu rozhodčích doložek v předmětných úvěrových smlouvách vyplývá, že určení osoby konkrétního rozhodce bylo svěřeno třetí osobě (, právnická osoba, .). Pro účastníky rozhodčího řízení (včetně právních předchůdkyň žalobkyně jakožto spotřebitelek) je takto určená osoba rozhodce zcela nepředvídatelná a rozhodčí doložka proto trpí vadou netransparentnosti; soud jí hodnotí jako neplatnou podle § 39 obč. zák. (k netransparentním rozhodčím doložkám srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, a judikaturu v něm citovanou).

10. Rozhodnutí soudního exekutora nabylo v rozsahu výroku o zastavení exekuce právní moci dnem 7. 2. 2023; tento den soud považuje za okamžik, kdy došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění ve zmíněném exekučním řízení. Právním důvodem vymáhání nesplněných povinností v exekučním řízení byl právě výše zmíněný exekuční titul. Teprve v důsledku rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce byla jednak jednoznačně deklarována neplatnost exekučního titulu, ale současně teprve k tomuto okamžiku pravomocně odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plnění v exekuci vymoženo, resp. na základě kterého bylo částečně plněno ještě před zahájením exekuce. Od uvedeného okamžiku lze proto uvažovat o tom, že by plnění poskytnuté právními předchůdkyněmi žalobkyně žalované před zahájením exekuce (po vydání rozhodčího nálezu) a v jejím průběhu mohlo představovat bezdůvodné obohacení na úkor právních předchůdkyň žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Tento okamžik proto soud považuje za počátek objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).

11. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně postupovaly podle § 1879 a násl. o. z., když uzavřely platnou smlouvu o postoupení předmětné pohledávky, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně tuto skutečnost žalované oznámily. Žalobkyně je tedy ve věci aktivně věcně legitimovaná právo na zaplacení požadované částky uplatňovat.

12. Pro posouzení otázky, zda žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení důvodně či nikoli, je nezbytné postavit najisto, zda žalobkyni svědčí vůči žalované povinnost plnění, a pokud ano, tak v jakém rozsahu. Žalovaná tvrdí, že jí vymožené plnění náleží na základě platné smlouvy o úvěru z 23. 10. 2008, s tím, že platnost této smlouvy dosud nebyla zpochybněna. Platnost uvedené úvěrové smlouvy si tedy soud musel posoudit jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , spisová značka, ). Na základě níže uvedených úvah pak soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

13. Soud k závěru o rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy dospěl na základě vyhodnocení jejího obsahu, přičemž přihlížel k tomu, že smlouva má tzv. formulářový charakter (smluvní ujednání jsou podnikatelem předchystána a spotřebitel má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout). Dále přihlížel k podmínkám, za nichž byla smlouva uzavřena, tj. nejen k výši sjednaného úroku, ale též k výši dalších poplatků a sankcí, k tomu, zda byly transparentně a pro spotřebitele srozumitelně vyčísleny, jakou plnily funkci, zda byly obsaženy ve smlouvě samotné či byly součástí obchodních podmínek, jakož i k celkové (ne)vyváženosti smlouvy co do vzájemných práv a povinností mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem. Předmětná smlouva o úvěru obsahuje ujednání, že poskytnutá jistina ve výši 45 000 Kč se poskytuje za úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny. Tzv. poplatek za správu úvěru v celkové výši 23 040 Kč zahrnuje jak úplatu, tak sjednaný úrok, přitom vyčíslena je pouze výše úroku, poplatek kvantifikován není (spotřebitel by si jej musel sám spočítat), současně není zřejmé, za co má poskytovateli úvěru náležet. „Úplatu za sjednání závazku poskytnout úvěr je třeba odlišovat od úroků. … Úplata představuje odměnu věřiteli za to, že po dobu mezi sjednáním smlouvy o úvěru a skutečným čerpáním úvěru musí pro dlužníka rezervovat peněžní prostředky, popřípadě mít zajištěny jejich zdroje“ (PLÍVA, Stanislav. § 499 [Úplata za sjednání závazku]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010.). Pokud žalovaná argumentuje s odkazem na § 499 obch. zák., že měla právo požadovat poplatek za rezervaci peněžních prostředků, soud k tomu uvádí, že ze smlouvy vyplývá, že dohodnutá částka pro spotřebitelky nebyla rezervována, nýbrž byla vyplacena k okamžiku uzavření smlouvy. Účtování poplatku je tedy neopodstatněné (ze smlouvy nevyplývá jakákoliv protihodnota k účtovanému poplatku), nadto byl sjednán netransparentně, když nebyl samostatně vyčíslen, nýbrž byl směšován se sjednaným úrokem, resp. „rozpouštěn“ do měsíčních splátek. Podle názoru soudu má takto sjednaná úplata za poskytnutí úvěru podle soudu fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“). Pokud je přihlédnuto k faktickým parametrům úvěrů (výše půjčené jistiny, doba půjčení, výše splátek a jejich četnost), tak skutečná úroková sazba činí cca 84 % ročně, což je téměř pěti až šestiapůl násobek obvyklého úroku v daném čase a místě (již tato okolnost působí rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). I s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná je nebankovním poskytovatelem úvěru (u nichž bývá akceptováno ujednání o vyšší úrokové míře z důvodu zpravidla vyšší rizikovosti kontraktu), nelze než uzavřít, že žalovanou skutečně požadovaná výše úroku se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dále lze poukázat na údaj o RPSN (cca 174 %), který jednak nebyl ujednán přímo ve smlouvě, nýbrž v obchodních podmínkách (spotřebitelky se tedy o skutečné nákladovosti úvěru dozví až po důkladném přečtení obchodních podmínek), současně však zcela zjevně přesahuje obvyklé náklady spojené s úvěry poskytovanými v bankovním sektoru, přičemž úvěry poskytnuté v nynější věci nejsou spojeny s žádnými unikátními či jakkoliv nadstandardními službami, které by takto vysoké RPSN činily legitimním. Významnou nerovnováhu v postavení smluvní stran soud spatřuje rovněž v množství a výši sjednaných smluvních pokut a dalších sankcí v neprospěch dlužníka, které mohla žalovaná požadovat kumulativně. Zejména se jednalo o neomezenou smluvní pokutu ve výši poplatku za správu úvěru za každý měsíc prodlení (ve výši 1 920 Kč; výpočet 23 040 Kč/12), tzn. pokud se dlužník dostane do dlouhodobého prodlení, tak po 24 měsících smluvní pokuta převyšuje celou částku jistiny a dále narůstá. Vedle této smluvní pokuty má věřitel v případě prodlení právo na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % z jistiny denně, dále právo na úhradu paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 20 % úvěru (min. 2 tis. Kč, což v posuzovaném případě činí 9 000 Kč), náklady řízení a na zákonný úrok z prodlení. Kumulativně představují tyto sankce výrazné finanční zatížení spotřebitele, které je způsobilé roztočit tzv. dluhovou spirálu. Pokud žalovaná argumentuje, že výše smluvní pokuty nemá vliv na platnost celé smlouvy, dovoluje si soud odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, z jehož závěrů při posuzování této věci vycházel. Z právní věty předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky) i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák.

14. S ohledem na vše uvedené má soud za to, že smysl uvedeného (formulářového) smluvního mechanismu nespočívá primárně v zajištění řádného zaplacení jistiny a přiměřeného úroku, ale směřuje k dosažení co nejvyššího (nepřiměřeného) zisku z rizikovosti úvěru, o čemž svědčí již samotná výše vymožené částky před a v průběhu exekučního řízení, která dosahuje téměř čtyřnásobku poskytnuté jistiny. Spotřebitelky byly nad rámec již tak vysoce nákladového úvěru vystaveny celé řadě sankčních mechanismů, které v případě dílčího prodlení se splátkou úvěru, činí poskytnutou jistinu v poměrně krátkém časovém období podružnou položkou, o čemž se spotřebitelky záhy přesvědčily (když žalovaná veškerá ve smlouvě sjednaná „práva“ vymáhala). Současné sjednání netransparentní rozhodčí doložky potom bylo prostředkem pro rychlé opatření vyhovujícího exekučního titulu pro vymáhání částek neadekvátně vyšších oproti původně poskytnuté jistině.

15. Z uvedeného je zřejmé, že nestandardní nejsou jen dílčí ujednání smlouvy, která by soud mohl svým rozhodnutím napravit, ale celá konstrukce smlouvy je natolik vadná (netransparentní, sankčně přetížená s naprosto nemravnými úroky z úvěru a neplatně sjednanou rozhodčí doložkou), že ji nelze než označit za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Je zřejmé, že žalovaná, která měla plně v moci obsah smlouvy, chtěla uzavřít smlouvu s právě takovými podmínkami, nikoli smlouvu se zákonem aprobovaným obsahem (o čemž svědčí její postup směřující k exekučnímu vymáhání domnělých nároků, jakož i obhajoba sjednaných podmínek v tomto řízení). V daném případě nelze uvažovat nad tím, že by byla jako neplatná označena pouze část předmětné smlouvy, a to pro rozsah a povahu shora popsaných excesů, když ve smlouvě sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch právních předchůdkyň žalobkyně jako spotřebitelek.

16. Za uvedeného stavu považuje soud za nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovaná řádně posuzovala úvěruschopnost právních předchůdkyň žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy.

17. Soud proto uzavírá, že žalované nesvědčí platný hmotněprávní titul k tomu, aby si plnění vymožené v exekuci na základě nezpůsobilého exekučního titulu ponechala. Soud se tedy dále musel vypořádat s vznesenou námitkou promlčení práva na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení.

18. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena před účinností nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014), na základě rozhodčí doložky byl rovněž před účinností nového občanského zákoníku vydán rozhodčí nález, který představoval exekuční titul v následně vedeném exekučním řízení. K pravomocnému zastavení exekučního řízení došlo až za účinnosti nového občanského zákoníku.

19. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je třeba na vztah bezdůvodného obohacení aplikovat dosavadní právní předpisy (tj. právní předpisy účinné před 1. 1. 2014), jelikož bezdůvodné obohacení má původ v právních vztazích založených za předchozí právní úpravy uzavřením úvěrových smluv (obsahují rozhodčí doložky, na které navazují rozhodčí nálezy – exekuční tituly). Závěr o aplikaci původních právních předpisů je v souladu s judikaturou, mj. i s rozhodnutím, na které odkazovala žalobkyně, ale vyvozovala z něho opačný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016).

20. Jak bylo uvedeno již v úvodu právního posouzení, soud předmětnou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obch. zák., jelikož vůle stran uzavřít tento typ smlouvy byla jednoznačně vyjádřena v jejím úvodu. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva představuje tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., není významné, že právní předchůdkyně žalobkyně vystupovaly při uzavírání smlouvy jako spotřebitelky. S ohledem na výše uvedené se uplatní § 397 obch. zák. a délka promlčecí lhůty je čtyři roky. Vzhledem k tomu, že objektivní promlčecí lhůta začala plynout od okamžiku pravomocného zastavení exekuce (dne 7. 2. 2023), ke dni podání žaloby (dne 11. 11. 2024) dosud neuplynula. K výše uvedenému lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023.

21. Právním předchůdkyním žalobkyně bylo na základě neplatné úvěrové smlouvy poskytnuto 45 000 Kč, přičemž žalované byla před zahájením exekuce a v jejím průběhu vyplacena částka dohromady 178 025,54 Kč s tím, že nejpozději do podání návrhu na vydání rozhodčího nálezu (9. 4. 2010) byla žalované uhrazena částka 22 900 Kč a nejpozději do 8. 6. 2011 (zahájení exekučního řízení) byla uhrazena částka 40 000 Kč. Žalované vzniklo právo na vrácení jistiny ve výši 45 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 24. 10. 2008 do 9. 4. 2010 (5 883,29 Kč) a se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 100 Kč od 10. 4. 2010 do 8. 6. 2011 (2 006,71 Kč). Vzhledem k uvedenému má žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. právo na to, aby jí byla žalovanou jako bezdůvodné obohacení vydána částka, kterou požaduje v nynějším řízení, tj. 123 056,19 Kč.

22. Žalobkyně žalované stanovila lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení do 14. 8. 2024 (§ 563 obč. zák.), žalovaná se od následujícího dne nachází v prodlení. Žalobkyně má tudíž od tohoto dne právo i na zákonný úrok z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.).

23. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 84 615,12 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 153 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 123 056,19 Kč sestávající z částky 6 060 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 123 056,19 Kč sestávající z částky 6 060 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 12 673,27 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 6. 2025 na trase Praha Olomouc a zpět náhrada 6 497,33 Kč za 562 ujetých km v částce 4 547,33 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 13 × 30 minut v částce 1 950 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 12. 2025 náhrada 6 634,75 Kč za 562 ujetých km v částce 4 384,75 Kč (doložené doklady za čerpání pohonných hmot v částce 1 125,15 Kč, při průměrné spotřebě 15,4 kWh/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 15 × 30 minut v částce 2 250 Kč podle § 14 a. t., dále náhrada hotových výdajů (parkovné) ve výši 100 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 64 762,08 Kč ve výši 13 600,04 Kč.