11 C 315/2020

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul. jméno příjmení sídlem titul. příjmení číslo, PSČ obec I. – Město proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupená advokátem titul. jméno příjmení, příjmení, LL.M. sídlem adresa o 30.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2021, č. j. 11 C 315/2020-54,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.953 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně titul. jméno příjmení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 30.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně 27. 9. 2020 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.503 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zmocněnci žalobkyně titul. jméno příjmení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávných skutkových zjištění na základě provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud správně konstatuje, že je třeba odstoupení od smlouvy vykládat v kontextu událostí. Ovšem jako jeden z důvodů uvádí přijetí mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 10676 2020 MIN/KAN, kterým byla zakázána s účinností od 11. 3. 2020 osobní přítomnost mimo jiné žáků a studentů na základních školách pro potřebu ochrany před výskytem šíření nemoci Covid-19. Předmětné nařízení se ovšem týká škol a školských zařízení, kdy uzavřená smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla o zajištění školy v přírodě - ozdravného pobytu spojená s ubytováním a stravováním v objektu anonymizována dvě slova – obec, ozdravný pobyt tedy neprobíhá ve školském zařízení či škole a předmětné mimořádné opatření na smlouvu konkrétně nedopadá. Světová organizace WHO sice prohlásila 11. 3. 2020 epidemii koronaviru SARS-CoV-2 za pandemii, ovšem smlouva o zajištění školy v přírodě evidovala plánovaný termín uskutečnění ve dnech 11. 5. – 16. 5. 2020, tj. 2 měsíce před rozhodnutím žalobkyně odstoupit od předmětné smlouvy. Žalovaná má za to, že v době realizovaného odstoupení na straně žalobkyně nebylo zřejmé, zda tyto mimořádné a nevyhnutelné okolnosti budou zasahovat do možnosti uskutečnit ozdravný pobyt. Ačkoliv se jednalo o veřejné informace a následující den po odstoupení od smlouvy žalobkyní došlo i k vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ČR číslo 194 ze dne 12. 3. 2020, stále byl nouzový stav vyhlášen na dobu 30 dnů, tj. do dne 11. 4. 2020. Z uvedených okolností se proto nedalo ke dni odstoupení od smlouvy důvodně předpokládat, že by automaticky mělo dojít k prodloužení nouzového stavu, nebo dokonce k rozšíření opatření nařízení či zákazů zasahujících do možnosti účastnit se ozdravného pobytu ve dnech 11. 5. – 16. 5. 2020 Okresní soud proto primárně přihlížel k okolnostem, které reálně nastaly později, a nikoliv výhradně k okolnostem, které objektivně existovaly v den odstoupení od smlouvy, tj. ke dni 11. 3. 2020 nebo ke dni předcházejícímu odstoupení od smlouvy. Ze strany soudu se tak jedná o pouhé„ předjímání skutečnosti“ s ohledem na reálně nastalou pandemickou situaci koronaviru SARS-CoV-2 v průběhu května 2020, která je ale okresnímu soudu v době rozhodnutí dobře známá. Ovšem s ohledem na to, že žalobkyně odstoupila od smlouvy s předstihem dvou měsíců, má žalovaná za to, že nešlo ke dni 11. 3. 2020 rozumně předpokládat na základě tehdy dosavadně přijatých opatření vlády a na základě vyhlášeného nouzového stavu pouze na dobu 30 dnů, že pandemická situace do budoucna toliko zasáhne i následující měsíc květen 2020 a neumožní realizaci ozdravného pobytu. Proto nastalá skutečnost, že ozdravný pobyt v daném termínu nemohl nakonec proběhnout, není v čase odstoupení od smlouvy zásadní. S ohledem na nesprávná posouzení skutkových zjištění, došlo rovněž k nesprávnému právnímu posouzení. Částku 30.000 Kč soud označil za bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Předmětná částka byla poskytnutá jako záloha na základě článku 5 smlouvy. Z důvodu odstoupení učinila žalovaná storno poplatek ve výši zálohy tedy 30.000 Kč v souladu s čl. 9 smlouvy. Stornopoplatek nelze považovat za bezdůvodné obohacení a požadovat jeho navrácení, když strany mají povinnost plnit smlouvu standardním způsobem v souladu s jejím obsahem a ve spojení s § 1724 o. z. Žalovaná tak navrhuje změnu rozsudku tak, že se žaloba zamítá.

3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že vady vytýkané v rozsudku žalovaná nespatřuje, se skutkovým a právním hodnocením okresního soudu se plně ztotožňuje. K jednotlivým výtkám. Žalovaná se pozastavuje nad hodnocením soudu, že na celou věc je nutno nahlížet v kontextu, kdy ale soudu vytýká, že mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví byla zakázána osobní přítomnost žáků, ale to pouze ve školách a školských zařízeních. Dle žalovaného tak předmětné opatření nedoléhalo na školy v přírodě. Z pohledu žalobkyně se jedná o přehnaný formalismus. Je zřejmé, že účelem opatření bylo omezení setkávání žáků a studentů škol, aby nedocházelo k šíření onemocnění. Uskutečněním pobytu v přírodě by výše uvedenému účelu nebylo vyhověno. Je pravdou, že Světová zdravotnická organizace prohlásila dění spojené s výskytem onemocnění Covid-19 za pandemii 11. 3. 2020, na což mimo jiné také reagovala vláda ČR vyhlášením nouzového stavu dne 12. 3. 2020 a že tento stav byl vyhlášen pouze na 30 dnů. Nicméně je třeba si uvědomit, že se jedná o zcela mimořádnou situaci, jejíž dopady si těžko někdo dokázal představit. Navíc média byla plná informací z postižených zemí, z čehož se dalo usuzovat, že návrat před březen 2020 nebude zdaleka tak rychlý a snadný. Ostatně i následující vývoj ve věci dal žalobkyni a jejím vyhlídkám ohledně možností a realizace pobytu školy v přírodě zcela zapravdu. Pobyt, i kdyby nebyl zrušen, by se stejně uskutečnit nemohl. Závěrem poukazuje žalovaná na nesprávné posouzení skutkových zjištění soudu, kdy ten označil předmětnou částku za bezdůvodné obohacení. Žalovaná je názoru, že v daném případě se o bezdůvodné obohacení nejedná, ale o storno poplatek ve výši zálohy. K tomu žalobkyně uvádí, že obecně je smyslem stornopoplatku zamezit svévolným rušením rezervovaných pobytů tak, aby nakonec i přes zájem jiných klientů nezůstávaly ubytovací služby nevyužité. V tomto případě se nejednalo o svévoli ze strany žalobkyně. Ta pobyt rušila na základě mimořádné situace. Žalovaná navíc nemohla být ani zaviněním žalobkyně poškozena, neboť pobyt školy v přírodě by se stejně nemohl uskutečnit. Žalobkyně tak ani za předpokladu, že by pobyt nezrušila, služeb žalované využít nemohla. Žalobkyně tak navrhuje potvrzení rozsudku jako věcně správného.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a 212a o. s. ř.), a po přezkoumání obsahu spisu dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud učinil na základě provedených důkazů, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Krajský soud se s okresním soudem ztotožňuje v tom, že částka 30.000 Kč je bezdůvodným obohacením a že žalovaná je povinna žalobkyni toto bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. vydat. Smlouva mezi účastníky (smlouva o ubytování) zanikla pro následnou nemožnost plnění dle § 2006 o. z., přičemž tato nemožnost plnění byla způsobena primárně pandemií a s ní spojenými opatřeními vlády. Okolnosti, které způsobily nemožnost plnění, byly známé a zřejmé už v době, kdy žalobkyně zaslala žalované odstoupení od smlouvy. Pandemie zde byla již v době odeslání odstoupení od smlouvy a z její dynamiky bylo seznatelné, že pobyt nebude možno uskutečnit, což se plně potvrdilo, když účast žáků ve školách a na školních akcích byla i v době plánovaného pobytu nadále zakázána usnesením vlády ze dne 30. dubna 2020 č. 491 o přijetí krizového opatření (žalovaná ani netvrdí, že by pobyt s ohledem na situaci bylo možno v daném termínu uskutečnit). Následkem nemožnosti plnění je zánik závazku a povinnost stran vydat bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z.. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni částku 30.000 Kč.

7. Odstoupení od smlouvy je třeba za této situace považovat toliko za sdělení žalobkyně, že plnění není možné, nelze dovodit, že by si snad žalovaná uvedenou částku mohla započíst na stornopoplatek. Lze současně nad rámec odůvodnění podotknout, že stornopoplatky jsou sjednány pro případ zrušení pobytu„ bez uvedení důvodu“ a zde byl důvod ke stornu pobytu uvedený a zcela legitimní.

8. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, proto krajský soud napadený rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby po 2.300 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání), 2x režijní paušál po 300 Kč, cestovné na cestě obec – obec a zpět, celkem 60 km osobním automobilem Škoda Scala, průměrná spotřeba 5,1 litru benzinu Natural 95/100 km při ceně benzinu 27,80 Kč, sazba základní náhrady 4,40 Kč, tj. 346 Kč, náhrada za promeškaný čas na cestě 2 půlhodiny po 100 Kč, celkem 5.746 Kč, včetně DPH, potom 6.953 Kč. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.