11 C 66/2026

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Eliškou Bognárovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o 14 180 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 910 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 12 270 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 180 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 14 180 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne 21. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný měl dále žalobkyni v souvislosti s úvěrem zaplatit souhrnný poplatek ve výši 12 270 Kč, sestávající z úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou částku 27 270 měl splácet v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v databázi neplatných dokladů, v databázi , právnická osoba, , v IR, telefonicky zkontrolovala zaměstnání, provedla kontrolu platební historie u žalobkyně a provedla vyhodnocení finanční situace dle podkladů vyplněných klientem a zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 13 090 Kč. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu formou předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tj. o tom, že v takovém případě platí, že byl jeho souhlas dán. Žalobkyně s postupem soudu dle ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasila. Soud proto ve věci rozhodl bez jednání.Soud učinil z provedených důkazů následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 4. 2023, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 21. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti s tím, že doba trvání úvěru byla ujednána na 60 týdnů, ujednán byl úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (dále jen „Celkové náklady úvěru“). Celková výše úvěru činila 27 270 Kč a splácen měl být v týdenních splátkách po 454,50 Kč s tím, že první splátka měla být provedena dne 28. 4. 2023. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 %. RPSN činila 212,77 %.

5. Z formuláře pro standardní informace, že žalobkyně dne 21. 4. 2023 poskytla žalovanému informace týkající se úvěru, což žalovaný stvrdil svým podpisem.

6. Z evidenční karty klienta ze dne 19. 4. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, je ženatý, počet členů v domácnosti uvedl 1, je majitelem vozu, není majitelem nemovitosti, dosud neměl úvěr u žalobkyně. Žalovaný dále uvedl, že je zaměstnaný na plný úvazek s příjmem 20 812 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, jako další výdaje bylo uvedeno pouze životní minimum ve výši 4 860 Kč. Kolonka měsíční výdaje celkem a disponibilní zůstatek nejsou vyplněny.

7. Z výplatní pásky za měsíc únor 2023 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 24 399 Kč. Z tohoto příjmu byla žalovanému exekučně stržena částka 3 587 Kč.

8. Z výplatní pásky za měsíc březen 2023 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 24 399 Kč. Z tohoto příjmu byla žalovanému exekučně stržena částka 1 519 Kč.

9. Z informací o smlouvě, že žalovaný uhradil celkem částku 13 090 Kč.

10. Z předžalobní výzvy s podacím archem bylo zjištěno, že dne 24. 2. 2025 byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána stejného dne.Na základě provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:

11. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 4. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni spolu úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celková výše úvěru činila 27 270 Kč a splácen měl být v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč s tím, že první splátka měla být provedena dne 28. 4. 2023. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 %. RPSN činila 212,77 %. Dle údajů v Evidenční kartě klienta žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, je ženatý, počet členů v domácnosti uvedl 1, je majitelem vozu, není majitelem nemovitosti, dosud neměl úvěr u žalobkyně. Má příjem ze zaměstnání ve výši 20 812 Kč, výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, jako další výdaje bylo uvedeno pouze životní minimum ve výši 4 860 Kč. Kolonka měsíční výdaje celkem a disponibilní zůstatek nebyly vyplněny. Z výplatních pásek žalovaného za měsíc únor a březen 2023 vyplýval čistý měsíční příjem průměrně ve výši 24 399 Kč a průměrná exekuční srážka ze mzdy ve výši 2 553 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 13 090 Kč. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

15. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

16. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

19. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.

23. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, v tomto směru však předložila pouze dvě výplatní pásky žalovaného. Žalobkyně takto ověřila výši příjmu žalovaného, avšak už se nijak nezabývala výdaji žalovaného. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že proti žalovanému bylo již v době poskytnutí úvěru vedeno exekuční řízení, z příjmu mu byla strhávána v průměru částka 2 553 Kč měsíčně, avšak žalobkyně nezohlednila ani tuto částku ani jiné skutečné výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru. Stejně tak žalobkyně nijak neprokázala tvrzení, že byla provedena lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích a rejstřících. Pro řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného pak je nutné zkoumat jak příjmy tak výdaje žalovaného, což žalobkyně neprovedla a je tak nutné uzavřít, že řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

24. Současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 588 o. z., neboť ujednání o výši úroků (byť nazvaných např. jako „souhrnný poplatek“) je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné absolutně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je odporující dobrým mravům úrok téměř čtyřnásobně přesahující horní hranici obvyklé úrokové míry. S ohledem na výše citovanou judikaturu je dle soudu nutné ujednání o souhrnném poplatku ve výši 12 270 Kč u úvěru ve výši 15 000 Kč, při RPSN 212,77 % posoudit jako ujednání zjevně rozporné s dobrými mravy a smlouvu jako absolutně neplatnou.

25. Plnění poskytnuté žalovanému je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 15 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 13 090 Kč dle tvrzení žalobkyně. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě zbývající části neuhrazené jistiny ve výši 1 910 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.

26. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úhradu úroků, nákladů, smluvních pokut apod. Dále rovněž nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 27. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to za situace, kdy byl žalovaný procesně úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně v řízení zcela pasivnímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly a soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.