12 C 119/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Rollerovou, Dr. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč od 21. 3. 2022 do zaplacení ve výši 10 % ročně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 921 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 921 Kč od 2. 11. 2019 do 20. 3. 2022 a z částky 10 921 Kč od 21. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 20. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému dne 2. 10. 2019 úvěr ve výši 10 000 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 1. 11. 2019, žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data splatnosti nevrátil. Pohledávka se tedy skládá z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím webových stránek [webová adresa], na kterých se žalovaný zaregistroval a odsouhlasil znění úvěrové smlouvy. Žalovanému byla dle žalobkyně částka 10 000 Kč zaslána na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 2. 10. 2019. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaného pokusila vyzvat telefonicky k úhradě dluhu, avšak bezúspěšně. Žalovaný nic neuhradil ani po výzvě žalobkyně učiněné prostřednictvím jejího právního zástupce dne 3. 4. 2021. Žalobkyně tvrdí, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, požaduje tuto dlužnou částku nesplacené jistiny ve výši 20 921 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 921 Kč od 2. 1. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně z titulu smlouvy o úvěru.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 6. 9. 2022 se nedostavil nikdo z předvolaných. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila.

3. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy učinil z nich tato skutková zjištění a současně závěr o skutkovém stavu. Z předložených důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] byla elektronicky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dne 2. 10. 2019. Tato smlouva o spotřebitelském úvěru byla podepsaná právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným pomocí SMS kódu. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla sjednána výše úvěru 10 000 Kč s úrokovou sazbou 40 % ročně a RPSN 9 088,10 %. Žalovaný se zavázal předchůdkyni žalobkyně totiž splatit celkovou částku ve výši 21 249,77 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč a úroku do 1. 11. 2019. Úvěr byl poskytnut 2. 10. 2019 a splatnost byla stanovena na 1. 11. 2019. Dle historie transakcí [právnická osoba] byla odeslána dne 2. 10. 2019 právní předchůdkyní žalobkyně částka 10 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] s variabilním symbolem [číslo], což je číslo smlouvy o úvěru žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena původním věřitelem na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 4. 2021 2021 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku v celkové výši 33 118,23 Kč postoupila na žalobkyni. Předžalobní výzvou právní zástupce žalobkyně dne 3. 4. 2021 žalovaného vyzval k úhradě dlužných částek v celkové výši 43 136,23 Kč s příslušenstvím a to do 3 dnů od odeslání této výzvy. Z poštovního podacího archu soud zjistil, že dne 3. 4. 2021 právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému doporučenou zásilku.

4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

5. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

6. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

8. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

11. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

12. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

13. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že by před uzavřením úvěrové smlouvy provedla její předchůdkyně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť k tomuto soudu žádný důkaz nepředložila. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě předchůdkyně žalobkyně neposoudila žádným způsobem úvěruschopnost žalovaného.

15. Soud se dále zabýval platností ujednání úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku a poplatku i RPSN se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Poplatek za poskytnutí úvěru soud hodnotí na základě provedených důkazů jako skrytý úrok. Pokud totiž dle smlouvy o úvěru žalovaný obdržel částku 10 000 Kč a za 30 dnů měl vrátit částku 21 249,77 Kč, je to 2,12 násobek poskytnuté částky. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen [příjmení]), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého, jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší. Soudy proto, v rámci posuzování souladu či rozporu s dobrými mravy, sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

16. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě původně poskytnuté jistiny úvěru 10 000 Kč, ze které žalovaný neuhradil nic, se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni podání žaloby, kterou žalobkyně nárok uplatnila, tj. 21. 3. 2022. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, poplatky, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, takže žaloba byla ve zbytku zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena ve výroku I. dle § 160 odst. 1 o. s. ř. obecná třídenní.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalovaný tak byl procesně úspěšnější než žalobkyně. Žalovaný si však žádné náklady řízení neúčtuje a výslovně se jich vzdává. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.