12 C 400/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr Jitkou Rollerovou, Dr ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 19 218 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 679 Kč.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 13 034 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení -) z částky 19 998 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 7. 2019 do 17. 1. 2020, -) z částky 18 796 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 1. 2020 do 11. 2. 2020, -) z částky 17 594 Kč ve výši 10 % ročně od 12. 2. 2020 do 1. 4. 2020, -) z částky 16 392 Kč ve výši 10 % ročně od 2. 4. 2020 do 28. 5. 2020, -) z částky 15 392 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 5. 2020 do 31. 7. 2020, -) z částky 14 392 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 8. 2020 do 7. 9. 2020, -) z částky 13 713 Kč ve výši 10 % ročně od 8. 9. 2020 do 18. 1. 2021 -) z částky 13 034 Kč ve výši 10 % ročně od 19. 1. 2021 do zaplacení, dále pohledávku ve výši 5 505 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 17. 7. 2019 do zaplacení, tj. -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 12 600,57 Kč od 17. 7. 2019 do 1. 4. 2020 -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 11 497,76 Kč od 2. 4. 2020 do 28. 5. 2020 -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 10 497,76 Kč od 29. 5. 2020 do 31. 7. 2020 -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 9 497,76 Kč od 1. 8. 2020 do 7. 9. 2020 -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 8 818,76 Kč od 8. 9. 2020 do 18. 1. 2021, -) úrok za poskytnutí úvěru ve výši 81,74 % p. a. z částky 8 139,76 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 17. 7. 2019 dosáhne částky 51 926 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 23. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 19 218 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 10. 2017 úvěr ve výši 16 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1 202 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 120,51 % ročně. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti a žádosti bylo ze strany žalobkyně vyhověno a došlo k odkladu splatnosti původních splátek a po tuto dobu neběžel sjednaný úrok. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 15. 7. 2019 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina ve výši 15 103,76 Kč a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku prodlení žalovaného jí vzniklo právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 400 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 17. 7. 2019 do zaplacení. Žalobkyně žalobou uplatňuje dluh 13 034 Kč se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokutu 5 505 Kč a úrok ve výši 81,74 % ročně.

2. Následně žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do 679 Kč odpovídající splátce uhrazené žalovaným po podání žaloby dne 18. 1. 2021. V tomto rozsahu bylo řízení výrokem I. částečně zastaveno dle § 96 o. s. ř. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil u jednání tak, že se pokoušel s žalobkyní jednat o úhradě, ta mu však neposkytla dostatečnou součinnost.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Z výpisu ČNB, že žalobkyně je zapsána na seznamu subjektů finančního trhu v registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru od 11. 5. 2018. Z výpisu záznamů registru [příjmení] z 4. 10. 2017, že žalovaný neměl v tomto registru žádný záznam. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací z 7. 7. 2016, že žalovaný měl skóre 262 s tím, že toto skóre znamená vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Z prohlášení klientů ze dne 4. 10. 2017, že žalovaný mimo jiné stvrdil svým podpisem, že se seznámil se všemi informacemi podle ust. § 92 zákona o spotřebitelském úvěru; že si je vědom, jaká je výše sjednaných úroků z úvěru a souhlasí s ní; že němá žádné splatné dluhy; že se nenachází v úpadku. Z Potvrzení příjmů žalovaného, že v [číslo] měl průměrný čistý příjem 26 809 Kč od [právnická osoba] Z hodnocení klienta, že ke dni 4. 10. 2017 měl žalovaný příjem 26 454 Kč a z toho volné zdroje 13 399 Kč Z předsmluvního formuláře, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 4. 10. 2017 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z návrhu na uzavření smlouvy a ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 10. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] sjednali poskytnutí úvěru ve výši 16 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1 202 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 120,51 % ročně. Ta byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Dle bodu 6. 1. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení. Dle bodu 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle bodu. 6. 3. jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle bodu 6. 5. smlouvy, jestliže žalovaný nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 6. 10. 2017 oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření. Přílohou byl splátkový kalendář ke smlouvě. Z dokladu o vyplacení úvěru, že žalovaný úvěr čerpal ve výši 16 000 Kč dne 5. 10. 2017. Z upraveného splátkového kalendáře, že byl upraven dne 28. 2. 2018 na žádost žalovaného o odklad splátek ke smlouvě [číslo] což bylo oznámeno sdělením žalobkyně ze dne 28. 2. 2018. Žalovaný doložil výplatní pásky z [číslo] s příjmem 39 966 Kč a [číslo] ve výši 24 100 Kč. Z výzev k zaplacení ze dne 12. 11. 2018, 11. 2. 2019, 11. 4. 2019, 13. 5. 2019, 11. 6. 2019, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru Z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky dne 2. 12. 2020, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy. Zásilka byla odeslána dne 2. 12. 2020. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, že je ze dne 25. 10. 2018 a jeho přílohou je Převodní tabulka pro přepočet úrokové sazby. Z karty klienta, že žalovaný uhradil 22 splátek po 1 202 Kč a částku 275 Kč. Dle sdělení žalobkyně uhradil žalovaný dne 18. 1. 2021 679 Kč.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně získala dne 11. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 4. 10. 2017 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Příjmy žalovaného činily dle hodnocení klienta 26 454 Kč, jeho volné prostředky činily 13 399 Kč měsíčně. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací a registru [příjmení] z 4. 10. 2017 neměl žalovaný záznam. Účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč dne 5. 10. 2017. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkovou 43 272 Kč v 36 měsíčních splátkách ve výši 1 202 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 120,51 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Žalovanému byl změněn na jeho žádost o odklad splátek ze dne 28. 2. 2018 splátkový kalendář. Žalovaný úvěr nesplácel řádně, proto byl dopisy ze dne 12. 11. 2018, 11. 2. 2019, 11. 4. 2019, 13. 5. 2019, 11. 6. 2019, vyzván k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky do 15 dnů dne 2. 12. 2020. Zásilka byla odeslána žalovanému dne 2. 12. 2020.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

6. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

7. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona [číslo] Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

13. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

14. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k právnímu závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

16. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 120,51 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen [příjmení]), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého, jak sama tvrdila, jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší. Soudy proto, v rámci posuzování souladu či rozporu s dobrými mravy, sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit 43 272 Kč tj. téměř trojnásobek (2,7x) poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

17. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 120,51 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 120,51 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná smluvně sjednaná výše úroků. Soud považuje za zjevně rozpornou s dobrými mravy sazbu úroků, ale i celkovou částku, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil, tj. namísto 16 000 Kč měl uhradit částku 43 272 Kč. Žalovaný dle zjištění soudu uhradil 27 398 Kč, tzn. o 11 398 Kč více, než mu bylo poskytnuto.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 OZ, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava OZ totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná /srov. Lavický a kol.: občanský zákoník I. obecná část, Komentář k prvnímu vydání C. H. Beck 2014 Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

19. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Soud tedy žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, ale pouze na vrácení toho, co žalovanému poskytla. Jednalo se o částku 16 000 Kč, kterou však již žalovaný před podáním žaloby uhradil. Přeplatil ji ještě o částku 11 398 Kč, soud však není oprávněn tuto částku jakkoliv mezi účastníky vypořádávat, takže rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí. Žalobkyně tak byla procesně méně úspěšná než žalovaný. Ten však náklady řízení nepožadoval, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.