12 C 60/2020

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Rollerovou, Dr. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 98 625 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 70 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 2. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 13 171 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 2. 3. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 15 454,53 Kč a úrok ve výši 35 % ročně z částky 68 424,62 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 227 059 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 3. 3. 2020 (ve znění opravy ze dne 16. 3. 2020) domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 98 625 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 21. 2. 2019 úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 36 měsíčních splátkách po 5 256 Kč i se sjednaným úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 120,4 % ročně. Účastníci si ve smlouvě dále sjednali, že žalovaná zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyně tak uplatňuje smluvní pokutu za dvě splátky ve výši celkem 998 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud se žalovaná dostane do prodlení s úhradou jakékoli splátky o délce 65 dnů, dojde bez dalšího k zesplatnění celé zbývající dlužné částky. K datu 25. 8. 2019 tak došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy se dle ujednání smlouvy stala splatnou celá dosud nezaplacená jistina a k ní přirostlé dosud nezaplacené úroky, které se ke dni zesplatnění staly součástí jistiny v celkové výši 81 773,14 Kč. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku prodlení žalované jí dále vzniklo právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí jistinu v den následující po zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně tedy žalobou uplatňuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 81 773,14 Kč počínaje dnem 27. 8. 2019 k datu sepsání žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 15 454,53 Kč. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení úroku ve výši 81,69 % ročně z dlužné jistiny od 27. 8. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Zásilky soudu nepřebírala ani na adrese trvalého pobytu ani na místě faktického pobytu zjištěného soudem. Žalobkyně následně po výzvě soudu k vyjádření vzala částečně žalobu zpět podáním ze dne 16. 3. 2020 a to co do úroku 46,69 % z částky 68 424,62 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení. Dále uvedla, že neexistuje žádná veřejná statistika, která by uváděla průměrnou nebo obvyklou sazbu bank pro potřeby porovnání úrokových sazeb. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře nebankovních poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyně má tedy za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Ujednání o výši úroku ani není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaná byla se sazbou seznámena jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru. Výše úrokové sazby tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřela, když informace o úrokové sazbě byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru. Navíc s ohledem na § 1813 občanského zákoníku nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná v tomto případě (pokud by se soud domníval, že přes shora uvedené je sazba úroku vysoká) neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z.

3. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], které nebylo právní moci dne 8. 6. 2020, bylo řízení zastaveno tak, jak bylo požadováno v částečném zpětvzetí žaloby. Platební rozkaz následně vydaný soudem dne 8. 6. 2020 byl zrušen dne 4. 9. 2020 pro nemožnost doručení žalované do vlastních rukou.

4. Soud ve věci prováděl dokazování listinnými důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: Z výpisu ČNB, že žalobkyně je zapsána na seznamu subjektů finančního trhu v registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru od 11. 5. 2018. Z výpisu ze [příjmení] z 21. 2. 2019, že žalovaná neměla v tomto registru žádný záznam. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací z 21. 2. 2019, že žalovaná měla kód 14, což znamená, že je příliš nový klient v registru. Z prohlášení klientů, že je ke smlouvě [číslo] poskytovatele žalobce a klienta žalované, která informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru podepsala dne 21. 2. 2019. Z výplatních lístků žalované, že jsou od firmy [právnická osoba] za dobu [číslo] a [číslo] a její příjem byl 31 301 Kč a 30 000 Kč. Z pracovní smlouvy, že je uzavřena s žalovanou jako zaměstnancem firmou [právnická osoba] od 1. 6. 2015 na dobu neurčitou. Z potvrzení o příjmu žalované od firmy [právnická osoba] z 11. 2. 2019. Z hodnocení klienta, že ke dni 21. 2. 2019 měla žalovaná příjem 30 000 Kč ze zaměstnání, výdaje činily 4 810 Kč měsíčně. Z předsmluvního formuláře, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 21. 2. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru, což stvrdila svým podpisem. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru a ze smlouvy o úvěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 21. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 189 216 Kč v 36 měsíčních splátkách ve výši 5 256 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku, kdy sjednaná zápůjční úroková sazba činí 120,4 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalovaného. Dle odst. 6. 1. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý Z oznámení o schválení úvěru, že žalobkyně přípisem ze dne 25. 2. 2019 oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] došlo tak k jejímu uzavření. Z dodejky, že zásilka doručovaná od žalobkyně dne 28. 2. 2019 nebyla žalovanou vyzvednuta. Z dokladu o vyplacení úvěru, že žalovaná úvěr čerpala ve výši 70 000 Kč dne 22. 2. 2019. Z výzev k zaplacení ze dne 21. 8. 2019 a 22. 7. 2019, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Z oznámení ze dne 25. 8. 2019, že oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 83 171 Kč. Z karty klienta, že žalovaná uhradila řádně první 3 splátky, 4. splátku jen částečně a dále ničeho. Z předžalobní výzvy a z poštovního podacího archu, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky 83 171 Kč s příslušenstvím dne 12. 2. 2020, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána dne 13. 2. 2020.

5. Soud však nezjistil žádná podstatná skutková zjištění z vyjádření znalce [příjmení] [příjmení] PhD., [příjmení], který se vyjadřoval pro žalobkyni k problematice úročení pohledávek dne 25. 10. 2018, když se však nejednalo o tento konkrétní případ, navíc z doby předcházející uzavření posuzované smlouvy, ale obecné vyjádření bez označení oboru znalce a znalecké doložky. Z převodní tabulky, že jde zřejmě o přílohu k vyjádření znalce, o přepočtu efektivní úrokové sazby na nominální úrokovou sazbu. Ze sdělení ČNB, že je ze dne 21. 12. 2018, ale nejedná se o tento konkrétní případ, navíc z doby předcházející uzavření posuzované smlouvy. Z informací o úrokových sazbách, že nejsou adresovány ani datovány. Ze sdělení [právnická osoba], že je k sazbě v lednu 2013, takže se k této smlouvě nemůže vztahovat. Ze sdělení [anonymizována dvě slova], že není uvedeno, k jaké době se úročení vztahuje.

6. Soud tedy učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty dne 21. 2. 2019 standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaná měla příjem 30 000 Kč ze zaměstnání u firmy [právnická osoba] Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací a registru [příjmení] neměla žalovaná žádný záznam. Účastníci uzavřeli dne 21. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 189 216 Kč v 36 měsíčních splátkách ve výši po 5 256 Kč, kdy ve splátkách je zahrnuta i splátka úroku a sjednaná zápůjční úroková sazba činí 120,4 % ročně a byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6 úvěrové smlouvy si účastníci dohodli důsledky vyplývající z prodlení žalované. Dle odst. 6. 1 jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů, vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení, max. 2 999 Kč za rok. Dle odst. 6. 2. smlouvy má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, kdy výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této částky vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Dle odst. 6. 3. jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, ke dni zesplatnění se celá dosud neuhrazená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině stávají součástí nové jistiny. Novou jistinu je žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle odst. 6. 5. smlouvy jestliže žalovaná nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 70 000 Kč dne 22. 2. 2019. Žalovaná úvěr nesplácela, proto byla dopisy ze dne 21. 8. 2019 22. 7. 2019 vyzvána k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne 25. 8. 2019 oznámila žalobkyně žalované, že vzhledem k prodlení se splácením splátek došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ji k úhradě dlužné částky v celkové výši 83 171 Kč. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky 83 171 Kč s příslušenstvím dne 12. 2. 2020, a to 15 dnů od data odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána dne 13. 2. 2020.

7. Podle ust. § 96 o.s.ř., žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

8. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

9. Podle ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

10. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle ustanovení § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžní povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k právnímu závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla posouzení úvěruschopnosti žalované. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované řádně a na základě dostatečných podkladů.

16. Soud se dále zabýval platností úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 120,4 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého, jak sama tvrdila, jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší. Soudy proto, v rámci posuzování souladu či rozporu s dobrými mravy, sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř trojnásobek (2,7) poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu.

17. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 120,4 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaná tedy při uzavírání smlouvy nemohla předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 120,4 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. V této souvislosti pak soud uzavírá, že pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení, navíc až po částečném zpětvzetí, požaduje (úrok 35 % ročně) tj. i tak více než trojnásobek běžně bankami poskytované sazby. Soud hned po podání žaloby žalobkyni vyzýval k vyjádření k požadovanému úroku, neboť v době uzavření smlouvy s žalovanou byla úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných bankami rezidentům (domácnostem) se splatností 1 - 5 let maximálně 9,97% ročně. Navíc soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

18. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou) na rozdíl od ustanovení § 41 OZ, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava OZ totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná /srov. Lavický a kol. Občanský zákoník I. obecná část a Komentář k prvnímu vydání C. H. Beck 2014 Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroků z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku nárok nemá.

19. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 OZ) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Nová právní úprava (ust. § 2993 věta druhá občanského zákoníku) naopak vyžaduje aktivitu strany žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 OZ. Žalobkyně tedy má nárok na uhrazení celé v řízení požadované původní jistiny, když s ohledem na neplatnost celé smlouvy nemohlo dojít k přirůstání neplatně sjednaného úroku k jistině, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě původně poskytnuté jistiny úvěru, tj. částky 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od data, od kterého byla k zaplacení této částky vyzván žalobkyní poprvé, tj. od data uvedeného v předžalobní výzvě. Tato byla žalované odeslána dne 13. 2. 2020, žalovaná měla svůj závazek uhradit do 15 dnů od data odeslání této výzvy, tj. do 28. 2. 2020. V prodlení s úhradou je tedy žalovaná od 29. 2. 2020, žalobkyně však požadovala zákonný úrok až od 2. 3. 2020. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyně nemá nárok na úrok z úvěru, smluvní pokuty, ani na náklady vzniklé v souvislosti s prodlením, takže žaloba byla ve zbytku zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, když žalobkyni jako pouze částečně procesně úspěšné náklady řízení nepřiznal a žalované dle obsahu spisu ani žádné náklady řízení nevznikly. Soud při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, před částečným zpětvzetím žaloby, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy k žalobkyní požadovaným částkám (83 171Kč a 15 454,53 Kč) kapitalizoval i veškeré původně žalobou uplatněné příslušenství (29 070,23 Kč), a to ke dni podání žaloby. Žalobkyně tak byla úspěšná co do 54,82 % a žalovaná co do 45,18 %, avšak pokud by bylo příslušenství soudem kapitalizováno ke dni rozhodnutí soudu, byl by úspěch žalobkyně ještě podstatně menší. Úspěch žalobkyně se tak téměř rovná úspěchu žalované. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.