13 C 1/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 19 140,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 092,99 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 8 092,99 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 047,84 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 036,51 Kč, úrokem 8,25 % ročně z částky 17 004,83 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 19 140, 83 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 047,84 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky 19 140,83 Kč s příslušenstvím s odůvodněním: žalovaný v souladu s ustanovením § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel se žalobkyní dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo]. Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Uzavřením ÚS žalovaný mimo jiné stvrdil, že se s ÚP seznámil, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Před uzavřením Smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, v důsledku které přestala hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti. Žalovaný byl v souladu se Smlouvou a ÚP oprávněn čerpat revolvingový úvěr a to prostřednictvím Kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobkyně se tedy zavázala za podmínek stanovených v ÚP poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, a žalovaný se uzavřením Smlouvy zavázal takto poskytnutý RÚ společnosti vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo v souladu s ÚS a ÚP možné změnit výši sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené v ÚS. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného RÚ a pravidelné poplatky (např. poplatek za výpis), příp. nepravidelné poplatky, jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod. a smluvní sankce. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dle ÚS a ÚP dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci, s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání a tedy poskytnutí RÚ, pokud není v ÚS uvedeno jinak. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 23 160,99 Kč. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 15 068 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v hl. 7 § 2 ÚP, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne [datum] – Výzva ke splacení celého úvěru. Výzva ke splacení celého úvěru byla žalovanému zaslána doporučeně poštou. Jelikož žalovaný na výzvy žalobkyně po zesplatnění úvěru neuhradil ničeho, eviduje žalobkyně ke dni sepsání žaloby za žalovaným pohledávku ve výši 19 140,83 Kč sestávající z: -) neuhrazené jistiny ve výši 17 004,83 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), -) poplatků ve výši 236 Kč, -) nákladů na vymáhání ve výši 400 Kč, -) smluvních pokut ve výši 1 500 Kč -) Nárok žalobkyně na uhrazení poplatků vyplývá z ustanovení hl. 5 § 6 ÚP, přičemž výše jednotlivých poplatků je stanovena přímo ve Smlouvě, resp. v Sazebníku poplatků a odměn, a to na základě hl. 5 § 6 ÚP.

2. Žalovaný se proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal odpor, ve kterém uvedl, že dluží pouze částku ve výši 7 499 Kč. Žalovaný se k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud tedy v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně popsala postup zjištění ve vztahu k úvěruschopnosti žalovaného.

4. Soud učinil následující skutková zjištění: -) ze smlouvy o revolvingovém úvěru, z úvěrových podmínek, ze sazebníku poplatků a z výpisu z účtu, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí revolvingového úvěru (úvěru z karty) s možností průběžného čerpání peněžních prostředků, a to do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 20 000 Kč. Splatnost splátek byla sjednána vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % procenta z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného RÚ, poplatky a případné sankce. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit měsíční poplatek za vedení účtu ve výši 59 Kč. Uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný mimo jiné stvrdil, že se s ÚP seznámil, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. V hlavě 1 § 2 se žalovaný zavázal hradit poplatky za poskytované služby podle Sazebníku. Dle hlavy 7 § 1 ÚP měla žalobkyně právo zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení dlužné částky v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. -) Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, jakým způsobem, kdy a v jaké výši žalovaný poskytnutý úvěr [číslo] čerpal a jakým způsobem jej splácel. Žalovaný celkem vyčerpal částku 23 160,99 Kč a celkem uhradil částku 15 068 Kč. -) Z podacího archu, že žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] dopis. -) Z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu, že PZ žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzval žalovaného k úhradě žalobní pohledávky ve výši 21 302,32 Kč do 7-mi dnů, výzva byla žalovanému zaslána dne [datum]

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí revolvingového úvěru (úvěru z karty) s možností průběžného čerpání peněžních prostředků, a to do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 20 000 Kč. Splatnost splátek byla sjednána vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % procenta z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného RÚ, poplatky a případné sankce. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit měsíční poplatek za vedení účtu ve výši 59 Kč. Uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný mimo jiné stvrdil, že se s ÚP seznámil, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. V hlavě 1 § 2 se žalovaný zavázal hradit poplatky za poskytované služby podle Sazebníku. Dle hlavy 7 § 1 ÚP měla žalobkyně právo zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení dlužné částky v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalovaný celkem vyčerpal částku 23 160,99 Kč a celkem uhradil částku 15 068 Kč PZ žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě k zaplacení celé dlužné částky ve výši 21 302,32 Kč nejpozději do 7 dnů, výzva byla žalovanému zaslána dne [datum].

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ustanovení. § 2398 odst. 1 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

13. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.

14. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Podle ustanovení § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

16. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně nesplní je v prodlení.

17. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

19. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému, který v dané věci vystupoval z pozice spotřebitele, na základě smlouvy o revolvingovém úvěru finanční prostředky ve výši 23 160,99 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. Co221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je [anonymizováno] s čistým měsíčním příjmem [částka], další příjmy domácnosti uvedl ve výši 25 000 Kč a počet vyživovaných dětí uvedl [anonymizováno]. Z úvěrové karty se podává, že žalobkyně zapsala jako částku životního minima 3 140 Kč, na [anonymizováno] děti poté 3 210 Kč, dále uvedla, že splátky jiným společnostem jsou u žalovaného ve výši 14 712 Kč, náklady na domácnost jsou ve výši 2 507 Kč a životní minimum členů domácnosti ve výši 12 390 Kč. Co se týče úvěrové smlouvy, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

23. K samotnému postupu zkoumání úvěruschopnosti nelze než uzavřít, že žalobkyně tuto v podstatě nezkoumala, když si ani údaje uvedené v úvěrové smlouvě nikterak neověřovala. Z uvedeného nelze než uzavřít, že žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalovaného hodnotila nedostatečně a zcela formálně nadto, kdy sama do úvěrové karty zapsala pouze jí samotnou odhadnuté výdaje. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalovaným a v podstatě i samotnou žalobkyní poskytnutých informací a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalovaného a osob žijících s ním ve společné domácnosti, kdy jednotlivé údaje nejsou logické a navzájem si odporují (absentuje v podstatě jakýkoli doklad prokazující buď příjem nebo výdaj) z těchto neúplných údajů si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit tak jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv podklady, z nichž by bylo možné si ověřit, že údaje obsažené v úvěrové smlouvě a úvěrové kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. K výdajům a příjmům nebylo předloženo ničeho, což je pro posouzení zcela nedostatečné. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet dohodnutou splátku. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

25. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 23 160,99 Kč a žalovaný z této částky vrátil částku 15 068 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 8 092,99 Kč.

26. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z částky 17 004,83 Kč od [datum], soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od [datum]. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne [datum], ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne [datum]. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo [datum], pročež první den prodlení nastal [datum], tedy po uplynutí 7 denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a stejně tak ve zbytku jejího nároku není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

27. O náhradě nákladů řízení ve výroku III bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.