13 C 174/2022

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 58 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 38 100 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 281,67 Kč z částky 40 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 1. 2021 do 7. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 8,25% ročně 8. 1. 2022 do 17. 2. 2022, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 249,91 Kč z částky 40 000 Kč ve výši 20,74% ročně od 15. 1. 2021 do 7. 1. 2022, s úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 40 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 100 Kč s příslušenstvím žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podanou soudu dne 19. 5. 2022 s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 4. 7. 2019 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,74 % ročně sjednanou v čl. 1 smluvních podmínek a odměnu za administrativní činnost ve výši 8 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 80 týdenních splátkách po 970 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 1. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 20 000 Kč, z toho na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 6 800 Kč, na poplatek za administrativní činnost 6 900 Kč, na poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 800 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 19. 6. 2020. Již ze smluvních ujednání bylo žalovanému známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 14. 1. 2021. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 14. 1. 2021 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 40 000 Kč ode dne 15. 1. 2021 až do zaplacení dále úrokem ve výši 20,74 % ročně sjednané v čl. 1 smluvních podmínek. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 7. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 1. 2022. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, ani přes tuto skutečnost však žalovaný svůj dluh neuhradil. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány do karty zákazníka byly ověřeny dokumenty uvedenými v kartě zákazníka mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva.

2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne 4. 9. 2022 bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobce omluven).

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli dne 4. 7. 2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 40 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,74 % ročně sjednanou v čl. 1 smluvních podmínek a odměnu za administrativní činnost ve výši 8 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 22 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 80 týdenních splátkách po 970 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 1. 2021. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, nehradil splátky řádně a včas, celkově uhradil 20 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 7. 2019, předžalobní upomínka ze dne 14. 4. 2022). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 postoupil právní předchůdce žalobkyně žalovanou pohledávku na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 3. 2. 2022 (smlouva o postoupení pohledávek vč. Přílohy a oznámení o postoupení pohledávky). Žalobkyně zaslala dne 19. 4. 2022 žalovanému předžalobní výzvu k plnění (předžalobní výzva z 14. 4. 2022 a podací lístek z 19. 4. 2022). Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný neuvedl druh bydlení, avšak hradí za něj částku ve výši 2 092 Kč měsíčně. Dále uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] na hlavní pracovní poměr - zedník s čistým měsíčním příjmem ve výši 18 680 Kč, což bylo právním předchůdcem žalobkyně telefonicky u zaměstnavatele ověřeno. Dále uvedl, že má další zápůjčky či úvěry a na ně hradí 2 000 Kč měsíčně. Jako výdaje uvedl na bydlení částku 2 092 Kč a osobní výdaje 3 500 Kč (karta klienta).

4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému, který v dané věci vystupoval z pozice spotřebitele, na základě listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru finanční prostředky ve výši 40 000 Kč.

10. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 21Co221 /2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

11. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

12. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

13. Žalovaný vyplnil kartu klienta. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Zákaznická karta je y stručné prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. K příjmům žalovaného je zde uvedeno, že dosahuje výdělku 18 680 Kč měsíčně a toto jsou jeho celkové příjmy. K výdajům žalovaného je uvedeno, že výdaje na bydlení činí 2 092 Kč a osobní výdaje činí částku 3 500 Kč. Jako použitelný příjem, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji, je uvedena částka 2 500 Kč.

14. Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalovaného hodnotila nedostatečně a zcela formálně. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalovaným poskytnutých informací a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalovaného a osob žijících s ní ve společné domácnosti, kdy jednotlivé údaje nejsou logické a navzájem si odporují (uvedeno, že předložil pracovní smlouvu, avšak ta ve vypovídající hodnotě absentuje, nepředložil a ani netvrdil, na jakém základě a kde bydlí, kdo bydlení hradí) z těchto neúplných údajů si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit tak jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv podklady, z nichž by bylo možné si ověřit, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a zbavila se tak možnosti být soudem poučen stran řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. K výdajům nebylo předloženo ničeho, což je pro posouzení výdajů nedostatečné. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla žalobkyni pravidelně splácet 80 splátek ve výši po 970 Kč týdně. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení.

16. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně všech plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. Nová právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá občanského zákoníku naopak vyžaduje aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalovaného, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytl. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák.

17. Soud proto výše uvedenou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Z titulu smlouvy o úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný z této vrátil částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 20 000 Kč.

18. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny ve výši 20 000 Kč, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 15. 1. 2021, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 17. 2. 2022. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 7. 1. 2022, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 3. 2. 2022. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 7. 2. 2022, pročež první den prodlení nastal 18. 2. 2022, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení lakonicky řečeno do 17. 2. 2022. Ve zbytku požadavku žalobkyně není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy a též neunesení důkazního břemene jak zdůvodněno shora.

19. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.