13 C 205/2024

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Zoratto ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro 61 560 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 890 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 25 404,54 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 73 423,82 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 33 529,41 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 7,05 %, s úrokem 21 % ročně z částky 33 529,41 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 61 560 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „věřitel“) uzavřel s žalovaným dne , datum, smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, , na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 41 800 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 6 384 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 9 500 Kč a poplatku za službu hotovostní inkaso splátek ve výši 25 916 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 1 530 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne , datum, . Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobci právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 33 529,41 Kč, dlužný poplatek ve výši 28 030,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 73 423,82 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne , datum, do , datum, , kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 25 404,54 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne , datum, do , datum, a dále úrok ve výši 21 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od , datum, do zaplacení. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 30 240 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne , datum, se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Ze zákaznické karty ze dne , datum, , že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ověřil úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených mu žalovaným a rovněž ověřených pracovnicí věřitele, což žalovaný potvrdil svým podpisem na kartě. Ze zákaznické karty plyne, že žalovaný je zaměstnán a jeho příjem činí 21 000 Kč, má další příjmy ve výši 5 000 Kč. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, uvedl částku ve výši 4 200 Kč s tím, že žije v nájmu. Dále do výdajů žalovaného byla zahrnuta částka 5 000 Kč jako výdaje na domácnost, spoření ve výši 1 000 Kč, splátky půjček/výživné ve výši 5 000 Kč a telefon ve výši 200 Kč.

5. Ze smlouvy o půjčce č. , tel. číslo, a ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutý úvěr částku 41 800 Kč představující součet představující kapitalizovaných úroků ve výši 6 384 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně, administrativního poplatek ve výši 9 500 Kč a poplatku za službu hotovostní inkaso splátek ve výši 25 916 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 1 530 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne , datum, .

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o půjčce byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, , kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 61 560 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne , datum, .

7. Z výzvy k plnění ze dne , datum, a z podacího lístku, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne , datum, podaným na poštu dne , datum, k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

8. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:Právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného dne , datum, smlouvu o půjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutý úvěr poplatek ve výši 41 800 Kč představující součet představující kapitalizovaných úroků ve výši 6 384 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 9 500 Kč a poplatku za službu hotovostní inkaso splátek ve výši 25 916 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdeních splátkách ve výši 1 530 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Žalovaný uhradil celkově částku ve výši 30 240 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný uvědomen dopisem ze dne , datum, , odeslaným dne , datum, . Žalovaný byl dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, , odeslaným téhož dne, vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

9. Podle ustanovení § 3028 odst. , právnická osoba, občanského zákoníku – zákona číslo 89/2012 Sb. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve stavu ke dni uzavření smlouvy o půjčce ve znění účinném od , datum, do , datum, (dále též jen SpotřÚ), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1 a upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem (dále jen „spotřebitelský úvěr“).

11. Podle § 9 odst.

1. SpotřÚ, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Podle ustanovení § 657 č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

14. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Podle § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena pravním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

16. Podle ust. § 517 odst. 1 věta prvá, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

17. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle ust. § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb., výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

19. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

20. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do žalovaným neuhrazené jistiny, nikoliv v části požadovaného příslušenství. Žalobkyně v řízení prokázala, že na ni na základě smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka, což bylo žalovanému postupitelem oznámeno, a žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována. Dále žalobkyně v řízení prokázala, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byla uzavřena smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, na základě které předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl půjčku ve výši 50 000 Kč.

21. V daném řízení žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o půjčce. Žalovaný měl byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace měly být ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly údajně zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí půjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání ve výši 21 000 Kč a má další příjmy ve výši 5 000 Kč, k čemuž si žalobkyně nevyžádala žádných zpráv. Co se týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, za „bydlení (inkaso)“uvedl částku ve výši 4 200 Kč. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula částku 5 000 Kč jako výdaje na domácnost, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných výdajích žalovaného. Dalšími výdaji bylo spoření ve výši 1 000 Kč, splátky půjček/výživné ve výši 5 000 Kč a telefon ve výši 200 Kč a dále nebyly uvedeny jiné výdaje, a to ani na cestování, stravu či záliby. Žalobkyně si nevyžádala jiné listiny, kupříkladu bankovní výpis žalovaného, z něhož by bylo možné tato tvrzení ověřit a zjistit cokoliv konkrétnějšího o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou, tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného22. Obecné soudy by dle aktuální judikatury Ústavního soudu měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tak vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne , datum, , o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne , datum, ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Pokud pak jde o samotné posouzení úvěruschopnosti, tak jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr 5 , spisová značka, Evropské Unie ze dne , datum, ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek.

23. Rozhodovací praxe již odpověděla rovněž na otázku, zda vůbec je možné dovodit neplatnost smlouvy pro rozpor s § 9 odst. 1 SpotřÚ z roku 2010 ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. (tedy bez explicitního stanovení sankce neplatnosti). K autoritativnímu vyřešení této otázky došlo v době, kdy zákon č. 145/2010 Sb. již neplatil. Nejvyšší soud (, spisová značka, ) dovodil, že i v režimu úpravy § 9 odst. 1 SpotřÚ z roku 2010, účinné před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., mělo nesplnění povinnosti řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit za následek absolutní neplatnost uzavřené smlouvy24. Za této situace tedy dospěl podepsaný soud k závěru, že v daném případě žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o půjčce, neboť netvrdila, ani neprokázala, že by měla dostatečné informace o příjmech a výdajích žalovaného. Smlouva o půjčce je tedy v návaznosti na shora uvedená zákonná ustanovení neplatná, a to pro rozpor se zákonem, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

25. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 60 týdnů splátky ve výši po 1 530 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

26. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce, v daném případě vznikla oběma smluvním stranám povinnost vrátit druhé vše, co podle této neplatné smlouvy dostaly. Žalovaný podle smlouvy o půjčce přitom obdržel peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalobkyni (její právní předchůdkyni) zaplatil částku 30 240 Kč, z čehož je zřejmé, že na straně žalované je obohacení ve výši 19 760 Kč. Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v této části, týkající se zaplacení částky 19 760 Kč vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni právě tuto částku bez dalšího.

27. Pokud jde o požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, pak zde bylo soudem rozhodnuto tak, že nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení nebyl žalobkyni přiznán a i v této části byla žaloba zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Zde soud odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Toto ustanovení, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl. Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána, proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

28. O náhradě nákladů řízení ve výroku III bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku podání žaloby. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.