13 C 316/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 20 930,83 Kč s příslušenstvím 1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 7 400 Kč od 29. 5. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 530,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 7 141 Kč od 29. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.

3. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 25. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 20 930,83 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 23. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutou zápůjčku částku 20 293 Kč představující obchodní úrok ve výši 11 293 Kč a administrativní poplatek ve výši 9 000 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté jistiny a nákladů zápůjčky ve výši 30 293 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 36 měsíčních splátkách po 842 Kč a 36-té splátce ve výši 823 Kč. Jelikož žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze 3 splátky a následně s placením přestal, žalobkyně dluh ze zápůjčky ke dni 3. 6. 2018 zesplatnila. Žalobkyně eviduje za žalovaným dluh ve výši 20 930,83 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 9 585 Kč, z úroku ve výši 2 706 Kč a z administrativního poplatku ve výši 1 500 Kč. Předmětem žalobního nároku je dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužných splátek úvěru za dobu do zesplatnění ve výši 141,89 Kč a za dobu od zesplatnění 4. 6. 2018 do 28. 5. 2019 ve výši 1 247,94 Kč, celkem tedy ve výši 1 389,83 Kč. Předmětem žalobního nároku je dále smluvní pokuta v celkové výši 2 875 Kč za prodlení s úhradou splátek zápůjčky a za prodlení se zaplacením zesplatněné zápůjčky. Žalobkyně tvrdila též prověření úvěruschopnosti žalovaného, které bylo provedeno nahlédnutím do databází a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, dále informacemi od žalovaného předložením výpisu z účtu žalovaného a výplatními páskami a v neposlední řadě lustrací dokladu předloženého žalovaným v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 4. 10. 2021 se bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Z elektronického výpisu informací, že žalobkyně dne 23. 8. 2017 ověřila, že žalovaný není v exekuci ani v insolvenci. Z občanského průkazu a elektronického výpisu neplatných dokladů, že občanský průkaz žalovaného nebyl veden jako neplatný. Z výplatní pásky, že žalovaný měl v květnu 2017 mzdu ve výši 17 744 Kč. Z výpisů z účtu, že žalovaný měl v měsících 5-7/ 2017 veden účet u [právnická osoba], kdy v tomto období měl kromě 5/ 2017 záporný zůstatek. Z výpisů je patrná transakční historie. Z formuláře příjmů a výdajů ze dne 22. 8. 2017, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši 14 500 Kč, průměrné měsíční výdaje ve výši 9 000 Kč, bydlení u rodičů, počet vyživovaných osob 1. Formulář není žalovaným podepsán. Z obchodních podmínek, ze smlouvy o zápůjčce, splátkového kalendáře a ze sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 30 293 Kč, tedy vrátit jistinu a zaplatit náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok a administrativní poplatek ve výši 24 293 Kč, a to v 36 měsíčních splátkách po 842 Kč a 36-té splátce ve výši 823 Kč. V čl. 11 smlouvy se účastníci dohodli, že v případě prodlení žalovaného se splácením splátky v termínu splatnosti a ani ve lhůtě 30 dnů je žalobkyně oprávněna celou doposud neuhrazenou jistinu zesplatnit. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či s úhradou zesplatněné jistiny je žalovaný uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku poplatků. Dle sazebníku činí smluvní pokuta 0,1 % denně z aktuální výše dlužné splátky počítaná do okamžiku, kdy takto vypočtená smluvní pokuta dosáhne 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou, nejvýše však 3 000 Kč v každém kalendářním roce a 0,1 % denně z aktuální výše neuhrazené jistiny v případě nesplnění povinnosti uhradit dluh po zesplatnění. Žalovaný uhradil žalobkyni částku ve výši 2 600 Kč. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč dne 28. 8. 2017 převodem na účet č. [bankovní účet]. Z upomínky ze dne 19. 4. 2018 a z podacího lístku, že žalobkyně dopisem ze dne 19. 4. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek ve výši 2 368 Kč do 3. 6. 2018 s tím, že jinak bude celý dluh zesplatněn. Dopis byl podán na poštu dne 19. 4. 2018. Z dopisu ze dne 3. 6. 2018 a z podacího lístku soud zjistil, že dopisem ze dne 3. 6. 2018 prohlásila žalobkyně celou dlužnou jistinu za splatnou a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 3. 7. 2018. Z předžalobní upomínky a z podacího lístku soud zjistil, že dopisem ze dne 10. 9. 2018 podaným na poštu dne 10. 9. 2018 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 30 293 Kč, tedy vrátit jistinu a zaplatit náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok ve výši 11 293 Kč a administrativní poplatek ve výši 9 000 Kč, a to v 36 měsíčních splátkách po 842 Kč a 36-té splátce ve výši 823 Kč. V čl. 11 smlouvy se účastníci dohodli, že v případě prodlení žalovaného se splácením splátky v termínu splatnosti a ani ve lhůtě 30 dnů je žalobkyně oprávněna celou doposud neuhrazenou jistinu zesplatnit. V případě prodlení žalovaného s úhradou splátky či s úhradou zesplatněné jistiny je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši dle sazebníku poplatků. Dle sazebníku činí smluvní pokuta 0,1 % denně z aktuální výše dlužné splátky počítaná do okamžiku, kdy takto vypočtená smluvní pokuta dosáhne 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou, nejvýše však 3 000 Kč v každém kalendářním roce a 0,1 % denně z aktuální výše neuhrazené jistiny v případě nesplnění povinnosti uhradit dluh po zesplatnění. Žalobkyně dopisem ze dne 19. 4. 2018 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek ve výši 2 368 Kč do 3. 6. 2018 s tím, že jinak bude celý dluh zesplatněn. Dopis byl podán na poštu dne 19. 4. 2018. Dopisem ze dne 3. 6. 2018 prohlásila žalobkyně celou dlužnou jistinu za splatnou a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 3. 7. 2018. Dopisem ze dne 10. 9. 2018 podaným na poštu dne 10. 9. 2018 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

11. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 8. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

14. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

16. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze exekucí a insolvenčního rejstříku z nichž vyplývá, že žalovaný nebyl veden v těchto evidencích s pozitivním záznamem. Žalovaný vyplnil rovněž listinu ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Navíc v této situaci ani listina nebyla žalovaným podepsána a proto k ní nelze přihlížet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila, jak a kde a jakým způsobem zkoumala jednotlivé příjmy a výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s např. bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, bylo dle soudu povinností žalobkyně prověřit např. dotazem na rodiče žalovaného kde bydlí. Stran jedné výplatní pásky dodané žalovaným pak žalobkyně ani neověřovala na jakou dobu je žalovaný zaměstnán. Žalobkyně si sice vyžádala jiné bankovní výpis žalovaného za období 3 měsíců, ale již z něj je zřejmé, že žalovaný má častý záporný zůstatek. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

17. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 36 měsíců splátky ve výši po 842 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

18. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

19. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 2 600 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 7 400 Kč.

20. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 29. 5. 2019, což soud shledává polně zákonně souladným. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

21. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 13 530,83 Kč a zákonného úroku ve výši 8,50% ročně z částky 7 141 Kč od 29. 5. 2019 do zaplacení, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

22. K návrhu, aby byl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, jehož se žalobkyně domáhala na jednání soudu, soud konstatuje, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v § 153b o. s. ř., a to primárně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně ani na jednání soudu neosvědčila, že smlouva byla platně sjednána. Jak je stanoveno v § 153b odst. 3 o. s. ř., rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř., soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je přitom v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná nebo se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.

23. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.