13 C 318/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 16 357 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 550 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 807 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 473,45 Kč z částky 8 902,28 Kč ve výši 8,5 % ročně od 19. 2. 2018 do 20. 1. 2020, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 902,19 Kč z částky 8 902,28 Kč ve výši 28% ročně od 12. 2. 2018 do 20. 1. 2020, s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 8 902,28 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 902,28 Kč ve výši 8,5% ročně od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 352,28 Kč ve výši 8,5% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 16 357 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 18. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 8 807 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 724 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 463 Kč a odměny za zpracování a doručení ve výši 2 620 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 314 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 11. 2. 2018. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobci právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 8 902,28 Kč, dlužný poplatek ve výši 7 454,72 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 902,19 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 12. 2. 2018 do 20. 1. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 473,45 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 19. 2. 2018 do 20. 1. 2020 a dále úrok ve výši 28 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný uhradil na dluh částku ve výši 2 450 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 24. 9. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Ze smlouvy o zápůjčce a ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 19. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 8 807 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 724 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 463 Kč a částku za zpracování doručení a flexibilní splácení ve výši 2 620 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 18 807 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 314 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých měl věřitel na základě čl. 10 právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky v případě, že žalovaný neuhradí příslušnou splátku včas. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 24 057 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od data doručení, dopis byl podán k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Z výzvy k plnění ze dne 11. 5. 2020 a z podacího lístku ze dne 12. 5. 2020, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 11. 5. 2020 podaným na poštu dne 12. 5. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného dne 19. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 8 807 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 724 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 463 Kč a částku za zpracování doručení a flexibilní splácení ve výši 2 620 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 18 807 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 314 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých měl věřitel na základě čl. 10 právo požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky v případě, že žalovaný neuhradí příslušnou splátku včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 24 057 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od data doručení, dopis byl podán k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 11. 5. 2020 podaným na poštu dne 12. 5. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný uhradil částku ve výši 2 450 Kč.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 19. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Uzavření smlouvy nepředcházelo jakékoli posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně se jednání dne 24. 9. 2021 nezúčastnila a zbavila se tak možnosti býti v tomto směru ze strany soudu poučena, tedy býti poučena o tom, že v řízení musí tvrdit a prokázat pečlivé zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

23. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 60 týdnů splátky ve výši po 314 Kč. Posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně zcela absentuje.

24. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

25. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil částku ve výši 2 450 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 7 550 Kč.

26. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 19. 2. 2018, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 1. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, resp. uplynutím posledního dne lhůty stanovené žalobkyní (10 dnů po obdržení výzvy), tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 20. 1. 2020, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 14. 2. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 19. 2. 2020, pročež první den prodlení nastal po uplynutí 10-ti denní lhůty dne 1. 3. 2020. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 8 902,28 Kč a to lapidárně řečeno od 12. 2. 2018 do 29. 2. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 352,28 Kč ve výši 8,5% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení.

27. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 8 807 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 902,19 Kč z částky 8 902,28 Kč ve výši 28% ročně od 12. 2. 2018 do 20. 1. 2020, s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 8 902,28 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

28. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.