13 C 320/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 28 948,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 794 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 794 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 16 154,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 385,84 Kč z částky 16 774,38 Kč ve výši 8,5 % ročně od 29. 5. 2018 do 20. 1. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 774,38 Kč ve výši 8,5 % ročně od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 980,38 Kč ve výši 8,5% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 161,73 Kč z částky 16 774,38 Kč ve výši 29% ročně od 9. 8. 2018 do 20. 1. 2020, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 16 774,38 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 28 948,49 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovanou dne 14. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 17 333 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 577 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování a doručení půjčky ve výši 8 816 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 940 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 623 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 8. 8. 2018. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobkyni právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 16 774,38 Kč, dlužný poplatek ve výši 12 174,11 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 161,73 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 9. 8. 2018 do 20. 1. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 385,84 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 29. 5. 2018 do 20. 1. 2020 a dále úrok ve výši 29 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaná uhradila částku v celkové výši 7 206 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila v odporu tak, že žádala o projednání dané věci, kdy uvedla, že je v invalidním důchodě, je na ni vedena exekuce, snažila by se o uhrazení jistiny bez penále. K jednání soudu dne 10. 11. 2021 se nedostavila. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a žalobkyně (PZ žalobkyně omluven).

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 14. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 17 333 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 577 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování a doručení půjčky ve výši 8 816 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 940 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 623 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 8. 8. 2018.

5. Z tabulky umoření, že žalovaná uhradila celkově částku ve výši 7 206 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávky za žalovanou ze smluv o zápůjčce byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 postoupeny na žalobkyni, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 42 548,49 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 14. 2. 2020.

7. Z výzvy k plnění ze dne 14. 7. 2020 a z podacího lístku ze dne 15. 7. 2020, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 14. 7. 2020 podaným na poštu dne 15. 7. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

8. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 14. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná se zavázala zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 17 333 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 577 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování a doručení půjčky ve výši 8 816 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 940 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 623 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 8. 8. 2018. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 42 548,49 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 14. 2. 2020. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 14. 7. 2020 podaným na poštu dne 15. 7. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaná uhradila celkově částku ve výši 7 206 Kč.

9. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

11. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

12. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

13. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

16. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

19. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

20. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

21. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

22. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

25. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

26. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 14. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

27. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

28. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Právní předchůdce žalobkyně však ničeho takového neprováděl. Ve spise absentuje, v obdobných případech stejného žalobce běžná, zákaznická karta.

29. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně zcela absentuje.

30. Soud proto výše uvedenou smlouvu o zápůjčce posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Z titulu smlouvy o půjčce [číslo] bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 20 000 Kč a žalovaná z této vrátila částku ve výši 7 206 Kč. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 12 794 Kč. Žalobkyně nebyla jednání přítomna a sama se tak zbavila možnosti býti soudem poučena stran prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované v době uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce.

31. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

32. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny ve výši 12 794 Kč, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 29. 5. 2018, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 1. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 20. 1. 2020, ve které žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalované odeslána dne 14. 2. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalované výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 19. 2. 2020, pročež první den prodlení nastal 1. 3. 2020, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalované k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 16 774,38 Kč a to lapidárně řečeno od 29. 5. 2018 do 29. 2. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 3 980,38 Kč ve výši 8,5% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení.

33. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky ve výši 16 154,49 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 161,73 Kč a úrokem ve výši 29% z částky 16 774,38 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy jak zdůvodněno shora.

34. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná měla ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalované - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.