13 C 324/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 30 091,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 980 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 980 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 111,06 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 312,06 Kč z částky 17 103,60 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 9. 2017 do 20. 1. 2020, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 263,16 Kč z částky 17 103,60 Kč ve výši 29% ročně od 4. 1. 2019 do 20. 1. 2020, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 17 103,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 103,60 Kč ve výši 8,05% ročně od 21. 1. 2020 do 29. 2. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 868,94 Kč ve výši 8,05% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 091,06 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 3. 7. 2017, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v uvedený den částku 20 000 Kč v hotovosti. Za to se žalovaný ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit poplatek ve výši 16 259 Kč, jenž představuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 4 901 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 340 Kč a odměnu za zpracování a doručení ve výši 6 018 Kč. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátka ze strany žalovaného byla zaplacena dne 7. 8. 2017. Žalovaný uhradil v rámci řádných splátek toliko 4 020 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené dlužné jistiny i poplatku. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží jistinu ve výši 17 103,60 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 12 987,46 Kč, kapitalizované úroky ve výši 5 263,16 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 312,06 Kč, úroky ve výši 29 % ročně z částky 17 103,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení z částky 17 103,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný a k jednání soudu dne 24. 9. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně, která se řádně omluvila.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce a ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 3. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jejichž převzetí části v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 16 259 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 4 9014 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 6 018 Kč a náklady za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 340 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 36 259 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 015 Kč. Z tabulky umoření, že žalovaný uhradil celkově částku ve výši 4 020 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 43 091,06 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 14. 2. 2020. Z výzvy k plnění ze dne 23. 4. 2020 a z podacího lístku ze dne 24. 4. 2020, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 23. 4. 2020 podaným na poštu dne 24. 4. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného 3. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jejichž převzetí části v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 16 259 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 4 9014 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 6 018 Kč a náklady za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 340 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 36 259 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 18 měsíčních splátkách ve výši 2 015 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 43 091,06 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 14. 2. 2020. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 23. 4. 2020 podaným na poštu dne 24. 4. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný uhradil celkově částku ve výši 4 020 Kč.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Žalobkyně se z jednání dne 24. 9. 2021 omluvila a zbavila se tak možnosti býti poučena stran doložení zkoumání úvěruschopnosti. Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalovaného nehodnotila. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný z této částky zaplatil částku ve výši 4 020 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 15 980 Kč.

24. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 7. 9. 2017, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 1. 3. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 20. 1. 2020, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 14. 2. 2020 a byla v něm stanovena lhůta pro zaplacení do 10-ti dnů od doručení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 19. 2. 2020, pročež první den prodlení nastal 1. 3. 2020, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 17 103,60 Kč a to lapidárně řečeno od 7. 9. 2017 do 29. 2. 2020 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 868,94 Kč ve výši 8,05% ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení.

25. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 14 111,06 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 5 263,16 Kč z částky 17 103,60 Kč ve výši 29% ročně od 4. 1. 2019 do 20. 1. 2020, a úroku ve výši 29 % ročně z částky 17 103,60 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

26. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.