13 C 352/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 32 510 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 836 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 800 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 3 036 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 17 674 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 559,23 Kč z částky 15 000 Kč od 4. 11. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 8,05 % ročně, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 610,17 Kč z částky 15 000 Kč ve výši 23,72 % ročně od 28. 10. 2017 do 6. 12. 2019, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč ve výši 8,05% ročně od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 200 Kč ve výši 8, 05% ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 548,08 Kč z částky 7 349, 36 Kč od 9. 5. 2017 do 6. 12. 2019, ve výši 8,05 % ročně, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 064,61 Kč z částky 7 349,36 Kč od 2. 5. 2017 do 6. 12. 2019 ve výši 20,98 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 349,36 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 8,05% ročně, úrokem ve výši 20,98 % ročně z částky 7 349,36 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 313,36 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 32 510 Kč s příslušenstvím žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podanou u soudu dne 26. 5. 2021 s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 16. 9. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce, jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 11 100 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 406 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 10. 2017. Žalovaná do dnešního dne uhradila částku ve výši 3 200 Kč Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019. Dále žalobkyně tvrdila, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 4. 7. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce, jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 5 910 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 910 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 258 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 43 týdenních splátkách po 376 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 5. 2017. Žalovaná do dnešního dne uhradila částku ve výši 6 964 Kč Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení zůstala vůči soudu nečinná. Žalovaný se k jednání soudu dne 18. 10. 2021 bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobce omluven). <b>Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 16. 9. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo]. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 11 100 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 406 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 10. 2017 (smlouva o půjčce [číslo] smluvní podmínky). Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 4. 7. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo]. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 5 910 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 910 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 000 Kč. Dále bylo sjednáno životní pojištění ve výši 258 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 43 týdenních splátkách po 376 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 5. 2017 (smlouva o půjčce [číslo] smluvní podmínky). Z karty zákazníka ze dne 4. 7. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že žije v nájmu, za který hradí 7 000 Kč měsíčně, je zaměstnán u [právnická osoba] [obec], na hlavní pracovní poměr na pozici balič expedice s čistým měsíčním příjmem ve výši 14 637 Kč. Výdaje na domácnost uvedla ve výši 4 000 Kč (zákaznická karta ze dne 4. 7. 2016). Z karty zákazníka ze dne 16 9.. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že žije v nájmu, za který hradí 3 500 Kč měsíčně, je zaměstnán u [právnická osoba], na hlavní pracovní poměr na pozici pracovník vychystávky zboží s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 500 Kč. Výdaje na domácnost uvedla ve výši 4 000 Kč a splátky úvěrů ve výši 1 504 Kč (zákaznická karta ze dne 16. 9. 2016). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalované odeslán dne 7. 1. 2020 (smlouva o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, dodejka). Dne 4. 9. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 3. 9. 2020 (předžalobní výzva, dodejka). Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2391 občanského zákoníku má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu. Podle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle ust. § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. Podle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované, která v dané věci vystupovala v pozici spotřebitele, na základě smlouvy o půjčce [číslo] finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a na základě smlouvy o půjčce [číslo] finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. Chyba Nenalezen zdroj odkazů.). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Žalovaná vyplnila v obou případech zákaznickou kartu. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. K samotnému postupu zkoumání úvěruschopnosti nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto v podstatě nezkoumala, když si ani údaje uvedené v kartě klienta neověřovala či neprovedla náhled do jakékoli databáze (př. seznam vedených exekucí, insolvenční rejstřík a. j.) Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalované hodnotila nedostatečně a zcela formálně. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalované poskytnutých informací a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalované, kdy jednotlivé údaje nejsou logické a navzájem si odporují (uvedeno, že předložila pracovní smlouvu, avšak ta ve vypovídající hodnotě absentuje, jako nájemník nepředložila ani nájemní smlouvu či u předmětné výše nájmu bylo uvedeno, že dne 4. 7. 2016 hradí nájem ve výši 7 000 Kč a o 3 měsíce později za nájem na stejné adrese částku ve výši 3 500 Kč) z těchto neúplných údajů si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalované a posoudit tak jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv podklady, z nichž by bylo možné si ověřit, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalované. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. K výdajům nebylo předloženo ničeho, což je pro posouzení výdajů nedostatečné. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto obě předmětné smlouvy posoudil jako absolutně neplatné a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná z této částky vrátila 6 964 Kč. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 3 036 Kč (smlouvy [číslo]) a dále jí byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná z této částky vrátila 3 200 Kč. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 11 800 Kč (smlouvy [číslo]) S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z částky 15 000 Kč od 4. 11. 2017 (smlouvy [číslo]) a z částky 7 349,36 Kč od 9. 5. 2017 (smlouva [číslo]) do zaplacení, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 21. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 6. 12. 2019, ve které žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalované odeslána dne 7. 1. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 10. 1. 2020, pročež první den prodlení nastal 21. 1. 2020, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalované k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 17 674 Kč Kč a příslušenství tak, jak požadovala žalobkyně, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy (výrok II. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná měla ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalované - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.