13 C 366/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 9 351 Kč s příslušenstvím takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 659 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 342,64 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 182,35 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2 363,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 2 363,51 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a částku ve výši 5 692 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 453,55 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 578,36 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,00 % ročně z částky 3 455,64 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 3 455,64 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 9 531 Kč s příslušenstvím žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podanou soudu dne 26. 5. 2021 s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 28. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 6 709 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 198 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 833 Kč a odměny za zpracování a doručení ve výši 2 678 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 45 týdenních splátkách ve výši 350 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 9. 5. 2018. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobci právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 2 363,51 Kč, dlužný poplatek ve výši 1 295,49 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 182,35 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 10. 5. 2018 do 20. 1. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 342,64 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 17. 5. 2018 do 20. 1. 2020 a dále úrok ve výši 29 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 12 050 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 8. 5. 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 9 759 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 968 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 942 Kč a odměny za zpracování a doručení ve výši 4 849 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 346 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 7. 2018. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobci právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 3 455,64 Kč, dlužný poplatek ve výši 2 236,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 578,36 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 3. 7. 2018 do 20. 1. 2020, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 453,55 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 14. 8. 2018 do 20. 1. 2020 a dále úrok ve výši 29 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 15 067 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nerozporoval a po celou dobu řízení zůstal vůči soudu nečinný. Žalovaný se k jednání soudu dne 4. 11. 2021 bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobce omluven).

3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného dne 28. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 6 709 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 198 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 833 Kč a odměny za zpracování a doručení ve výši 2 678 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 45 týdenních splátkách ve výši 350 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 9. 5. 2018. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dále právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného dne 8. 5. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 17 765,96 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 14. 2. 2020. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 11. 5. 2020 podaným na poštu dne 12. 5. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný uhradil celkově částku ve výši 12 050 Kč na smlouvu číslo a částku ve výši 15 067 kč na smlouvu číslo.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo dne 8. 5. 2017 číslo na základě kterých poskytla žalobkyně žalovanému hotovostně peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč resp. 11 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného. Žalovaný 2 x vyplnil listinu ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

23. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta dne 8. 5. 2017 uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 22 100 Kč a dne 28. 6. 2017 dosahuje příjmu ze zaměstnání 14 485 Kč, k čemuž si žalobkyně nevyžádala žádných zpráv jako např. pracovní smlouvu žalovaného či výplatní pásky nebo historii transakcí žalovaného. Co se týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila, jak a kde a jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, avšak již nedodává, v jaké výši nájemní hradí. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula částku 15 000 Kč resp. 11 800 Kč, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných výdajích žalovaného. Žalobkyně si nevyžádala jiné listiny, kupříkladu bankovní výpis žalovaného, z něhož by bylo možné toto tvrzení ověřit a zjistit cokoliv konkrétnějšího o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela nedostatečné, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Nadto když se žalobkyně nedostavila na nařízené jednání a zbavila se tak možnosti být soudem v tomto ohledu poučena.

25. Soud proto obě smlouvy o úvěru posoudil jako absolutně neplatné a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaný započtení mu poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

26. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 9 000 Kč ze smlouvy číslo ve výši 11 000 Kč ze smlouvy číslo žalovaný z této částky vrátila 12 050 Kč resp. 15 067 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení ničeho nedluží a soud proto žalobu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).