13 C 376/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 14 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 700 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 391,67 Kč z částky 10 000 Kč od 3. 9. 2019 do 15. 1. 2021 ve výši 10 % ročně, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 676,18 Kč z částky 10 000 Kč ve výši 19,23 % ročně od 3. 9. 2019 do 15. 1. 2021, s úrokem ve výši 19,23 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 1. 2021 do 8. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 300 Kč ve výši 10 % ročně od 9. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 14 700 Kč s příslušenstvím žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu podanou u soudu dne 28. 6. 2021 s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 9. 7. 2018 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 9. 2019. Žalovaná do dnešního dne uhradila částku ve výši 3 300 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 15. 1. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021.

2. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nerozporovala a po celou dobu řízení zůstala vůči soudu nečinná. Žalovaná se k jednání soudu dne 10. 11. 2021 bez omluvy nedostavila. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (PZ žalobce omluven). <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 9. 7. 2018 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo]. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 18 000 Kč, jež představuje součet jistiny 10 000 Kč, kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč s úrokovou sazbou 32,15 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 9. 2019 (smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] smluvní podmínky).

4. Z karty zákazníka ze dne 9. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že žije v domácnosti s partnerem, bydlí v nájmu, má výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) 1 000 Kč měsíčně, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 3 500 Kč měsíčně, vyživovací povinnost 1 500 Kč měsíčně, splácí splátky zápůjčky/úvěru ve [příjmení] [jméno] 1 320 Kč měsíčně, je zaměstnaná u zaměstnavatele [právnická osoba] jako pekař – obsluha strojů v hlavním pracovním poměru na dobu určitou do 30. 4. 2019 s čistým měsíčním příjmem ve výši 9 488 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z pracovní smlouvy a z výplatní pásky (zákaznická karta ze dne 9. 7. 2018).

5. Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2021, který byl žalované odeslán dne 22. 2. 2021 (smlouva o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).

6. Dne 14. 5. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 13. 5. 2021 (předžalobní výzva, podací lístek).

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Podle ust. § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

10. Podle ust. § 1802 občanského zákoníku mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

15. Podle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

16. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

20. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Soud má na základě předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované, která v dané věci vystupovala v pozici spotřebitele, na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

23. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

24. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

25. Žalovaná v daném případě vyplnila zákaznickou kartu. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

26. K samotnému postupu zkoumání úvěruschopnosti nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně tuto v podstatě nezkoumal, když si ani údaje uvedené v kartě klienta neověřoval či neprovedl náhled do jakékoli databáze (př. seznam vedených exekucí, insolvenční rejstřík a. j.) Z uvedeného nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval při hodnocení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, kdy majetkové poměry žalované hodnotil nedostatečně a zcela formálně. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Jen na základě žalovanou poskytnutých informací a bez bližší specifikace údajů o nákladech a výdajích žalované, si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalované a osob žijících s ní ve společné domácnosti (žalovaná nepředložila ani nájemní smlouvu, nebylo ověřeno kdo a v jaké výši daný nájem hradí). Z těchto neúplných údajů si poskytovatel úvěru jen těžko mohl učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalované a posoudit tak její schopnost úvěr splácet. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv podklady, z nichž by bylo možné si ověřit, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalované. Žalobkyně vychází z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Takový přístup však nemůže požívat právní ochrany. Je to poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se ji zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. K výdajům nebylo předloženo ničeho, což je pro posouzení výdajů nedostatečné. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal ani neověřoval jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalované.

27. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla žalobkyni pravidelně splácet po dobu 60 týdnů splátky ve výši po 300 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany předchůdce žalobkyně je třeba považovat za zcela nedostatečné, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

28. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

29. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalované byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná z této částky vrátila 3 300 Kč. Žalovaná proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 6 700 Kč (smlouvy [číslo]). S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 9. 3. 2021. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 19. 2. 2021, ve které žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalované odeslána dne 22. 2. 2021. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 25. 2. 2021, pročež první den prodlení nastal 9. 3. 2021, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalované k zaplacení dluhu, když 10. den lhůty připadl na neděli 7. 3. 2021, posledním dnem lhůty byl s ohledem na § 607 o. z. pracovní den nejblíže následující, a tedy lhůta uplynula dne 8. 3. 2021. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení tak, je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

30. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 8 000 Kč a příslušenství tak, jak požadovala žalobkyně, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy (výrok II. tohoto rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná měla ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalované - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.