13 C 386/2021

Plný text

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Mackovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 21 721,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 000 Kč od 29. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 721,54 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 464,09 Kč z částky 13 500 Kč ve výši 8,05 % ročně od 15. 2. 2017 do 14. 6. 2018, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 260 Kč z částky 13 500 Kč ve výši 28% ročně od 15. 2. 2018 do 14. 6. 2018, s úrokem ve výši 28 % ročně z částky 13 500 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 500 Kč ve výši 8,05% ročně od 15. 6. 2018 do 28. 7. 2018, se zákonným úrokem z prodlení z částky 500 Kč ve výši 8,05% ročně od 29. 7. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 21 721,54 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 22. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku částku 12 961 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 586 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 695 Kč a odměny za zpracování a doručení ve výši 3 680 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 467 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 15. 2. 2018. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, vzniklo žalobci právo na uhrazení celé zbývající dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předmětem žaloby je dlužná jistina ve výši 13 500 Kč, dlužný poplatek ve výši 8 221,54 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 260 Kč, přičemž se jedná o úrok ve výši 28 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 15 2. 2018 do 14. 6. 2018, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 464,09 Kč, přičemž se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru, tj. ode dne 15. 2. 2017 do 14. 6. 2018 a dále úrok ve výši 28 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny běžící od 15. 6. 2018 zaplacení. Žalovaný uhradil částku v celkové výši 2 000 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 8. 11. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení (PZ žalobkyně omluven).

3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: Ze zákaznické karty ze dne 22. 12. 2016, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřil úvěruschopnost žalovaného na základě údajů sdělených mu žalovaným a rovněž ověřených pracovnicí věřitele, což žalovaný potvrdil svým podpisem na kartě. Ze zákaznické karty plyne, že žalovaný byl zaměstnán u [jméno] [příjmení] s měsíční mzdou ve výši 18 328 Kč, dále měl příjmy ve výši 15 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje pak odhadl na částku 13 000 Kč a bydlí v nájmu. Ze smlouvy o zápůjčce a ze smluvních podmínek, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 22. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 12 960 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 586 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 695 Kč a náklady za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 680 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 27 961 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 467 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Z tabulky umoření, že žalovaný uhradil celkově částku ve výši 2 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, ze seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku, že pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 31 668,45 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 13. 7. 2018. Z výzvy k plnění ze dne 12. 3. 2020 a z podacího lístku ze dne 13. 3. 2020, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 12. 3. 2020 podaným na poštu dne 13. 3. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným po prověření úvěruschopnosti žalovaného dne 22. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jejichž převzetí v hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutou zápůjčku poplatek ve výši 12 960 Kč představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 586 Kč s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 695 Kč a náklady za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 680 Kč. Celkovou dlužnou částku představující součet poskytnuté půjčky a poplatku ve výši 27 961 Kč se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 467 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018, kde byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 31 668,45 Kč žalobkyni jakožto novému věřiteli do 10-ti dnů od doručení dopisu, dopis byl podán na poštu dne 13. 7. 2018. Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 12. 3. 2020 podaným na poštu dne 13. 3. 2020 k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný uhradil celkově částku ve výši 2 000 Kč.

5. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku, má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.

7. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

8. Dle ust. § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

11. Dle ust. § 639 obč. zák. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

17. Dle ustanovení § 1881 odst. 1 občanského zákoníku, postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka nevylučuje.

18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: žalobkyně v řízení prokázala, že je ve věci aktivně legitimována, neboť prokázala, že na ni prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávek přešla žalobní pohledávka.

19. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

20. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

21. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

22. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného. Žalovaný vyplnil listinu ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

23. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 18 328 Kč + 15 000 Kč, k čemuž si žalobkyně nevyžádala žádných zpráv jako např. pracovní smlouvu žalovaného či výplatní pásky nebo historii transakcí žalovaného, resp. tyto ve vypovídající hodnotě absentují. Co se týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně nepředložila, jak a kde a jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně do výdajů žalovaného zahrnula částku 10 000 Kč, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o konkrétních pravidelných výdajích žalovaného a dále nebyly uvedeny jiné výdaje, a to ani na cestování, stravu či záliby. Žalobkyně si nevyžádala jiné listiny, kupříkladu bankovní výpis žalovaného, z něhož by bylo možné toto tvrzení ověřit a zjistit cokoliv konkrétnějšího o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala jak příjmovou tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na nepřítomnost žalobkyně nemohla býti ani v tomto směru řádně poučena.

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 60 týdnů splátky ve výši po 467 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.

25. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

26. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil 2 000 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku ve výši 13 000 Kč.

27. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 15. 2. 2017, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od 29. 7. 2018. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému ve výzvě ze dne 14. 6. 2018, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Tato písemnost byla žalovanému odeslána dne 13. 7. 2018. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 18. 7. 2018, pročež první den prodlení nastal 29. 7. 2018, tedy po uplynutí 10-ti denní lhůty poskytnuté žalobkyní žalovanému k zaplacení dluhu. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 13 500 Kč a to lapidárně řečeno od 15. 2. 2017 do 28. 7. 2018 a zákonného úroku z prodlení z částky 500 Kč ve výši 8,05% ročně od 29. 7. 2018 do zaplacení.

28. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 8 721,54 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 260 Kč z částky 13 500 Kč ve výši 28% ročně od 15. 2. 2018 do 14. 6. 2018, úroku ve výši 28 % ročně z částky 13 500 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

29. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci větší procesní úspěch, než žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovanému - dle obsahu spisu - žádné náklady soudního řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.